Čtení: Nu 13,17-29,32-33

Píseň: S239

Text: Num 14,6-9

Haleluja. Jak dobré je vzdávat Hospodinu chválu, tvému jménu, Nejvyšší, pět žalmy. Haleluja. Ž 92:2

Znovu a znovu otevíráme příběh o vyvedení Izraele z otroctví a o jeho cestě do zaslíbené země. Vyprávěli jste si o tom před prázdninami v nedělní škole a vstupujeme do tohoto příběhu i dnes. Je to proto, že právě toto vyprávění je úplně to nejdůležitější v té první části Bible, které říkáme Starý zákon. Bez něj by nic dalšího nebylo. A tak si ho trochu připomeneme a zároveň si povíme něco nového. Další kamínek do mozaiky příběhu Božího lidu, Izraele.

Nejdřív se vás na něco zeptám – věděli byste, ve které zemi byl Izrael v otroctví? Tak, v Egyptě. A věděli byste, co je to otroctví? My už jsme o tom mluvili, ale trochu si to zopakujeme. Otrok nebyl vnímán jako člověk, ale jako stroj. Neměl na nic právo, byl tu jen od toho, aby pracoval pro svého pána. Samozřejmě zadarmo. Byl vlastně ve vězení. To je důležité si připomenout, však ještě uvidíte.

Právě z takového otroctví, z Egypta, je vyvedl Pán Bůh. Jenomže – ono to tím nekončilo. Nejdřív je pronásledoval egyptský král, faraon. Z jeho rukou je Pán Bůh znovu vysvobodil, Izraelci přešli přes Rudé moře, ale faraón i s celým svým vojskem se v něm utopil. Jenže pak šli pouští a tam měli hlad a žízeň. O tom si minulou neděli povídala Marie s Daníkem. Na poušti došli k hoře Sinaj a na té dostali desatero. Pán Bůh s nimi uzavřel smlouvu a dal jim taková pravidla, podle kterých se měli řídit, aby došli do zaslíbené země a tam dokázali žít. O tom jsme si vyprávěli, když jsme jeli na návštěvu do Škvorce.

Tohle všechno Izraelci zažili, tohle všechno věděli. A teď najednou stojí na hranicích té země, o které vždycky jenom snili. Najednou se ukazuje, že to nebude tak jednoduché, najednou se báli jít dovnitř. Že by tam nejdřív šel jenom někdo, všichni raději ne. Dobře, tak tam šel jenom někdo. Mojžíš souhlasil, poslali zvědy, bylo jich 12 a šli prozkoumat zemi, kterou jim slíbil Pán Bůh. Zvědové si zemi prohlédli a moc se jim líbila. Byla úrodná. Dokonce hrozen vína museli nést dva lidé. To je asi trochu nadnesené, ale vypravěč nám o tom povídá, abychom pochopili, jak skvělá země to byla, kterou jim Pán Bůh nabízel.

Zvědové se vrátili. A co byste čekali, že budou vyprávět? „Pojďte dál, je to úplně neskutečné, kam nás Pán Bůh dovedl, co nám nabízí. Už se můžeme těšit, co všechno máme před sebou.“ „Prosím vás, tam je to nebezpečné, tam raději nepůjdeme. Ti lidé, co tam žijí jsou silní, jsou pomalu jak draci a nebudou nás mít rádi, vyženou nás. Nechceme jít do země, kde to takto vypadá. Kam jen nás to Pán Bůh dovedl?“ Jozue s Kálefem říkali „Počkejte, to už si nepamatujete, jak tam bylo krásně, jak jsme byli nadšení?“ „Ne, ne, tam to bylo nebezpečné. Lepší je se vrátit zpátky do Egypta.“

Píseň: S374

Když jsem pročítal toto vyprávění o Božím lidu, vzpomněl jsem si na příběh jiný. O holčičce Heleně. O Heleně Kellerové. Narodila se jako krásné, zdravé dítě. Ale jednoho dne onemocněla.

“Jak to s ní vypadá, pane doktore?” zeptá se otec polohlasně. Starý doktor se ohlédne a sejde po schodech dolů do zahrady, aby paní Kellerová nemohla jeho slova slyšet: “Říkám to velice nerad, věřte mi, ale… měl byste svou paní… připravit na nejhorší. Je mi to moc líto… Je to těžká mozková choroba. A já opravdu nevím o jediném případu kdy by to děcko přežilo. A Helence je rok a půl… Prakticky nemá naději. Medicína je někdy strašné řemeslo…”

Pan doktor se spletl. Helenka přežila. Ale po té nemoci už neviděla a neslyšela. To je těžké si i jen představit. Máme tu mnoho miminek a jejich maminky i tatínkové s nimi mluví. A ukazují jim a pojmenovávají věci. A učí je vyslovovat to, co jim říkají. A dělají to úplně přirozeně. A děti se to úplně přirozeně učí. V už jste větší, ale také se tímto způsobem učíte – paní učitelka ve škole vám píše na tabuli a k tomu mluví. Nebo vám ukazuje obrázky a znovu k tomu vysvětluje. Tak – a teď zkuste zavřít oči. I když máte oči zavřené, tak mě slyšíte. Já vám mohu takto podat figurku, vy si ji ohmatáte a můžeme si povídat o tom, co to je za figurku. A můžete se i učit mluvit. Těžší by to bylo, kdybyste neslyšeli. Protože sice figurku uvidíte, ale neslyšíte, co vám říkám. Neumíte moji řeč. Ale i to se dnes umí vyřešit. Ale Helenka se narodila před více než sto lety a tehdy takové možnosti nebyli. A navíc – Helenka ani neviděla ani neslyšela.

Byla obklopená tmou a tichem. Byla zavřená ve vězení. A nikdo od toho vězení neměl klíč.

K Helence rodiče před jejími 7. narozeninami najali vychovatelku Annu Sulivanovou. Doufali, že ona nějaký klíč najde. A mě moc překvapilo, co bylo na začátku nejdůležitější.

„Prvním mým úkolem bylo odnaučit Helenku jejím záchvatům vzteku a zlosti. Byla umíněná a jakmile jsem se jí snažila přimět k něčemu, do čeho se jí nechtělo, okamžitě nasadila celý svůj arzenál zlostných výbuchů, při kterých se válela po zemi, křičela na celé kolo a mlátila kolem sebe. Měla to vyzkoušené, nikdo se jí totiž nikdy vzepřít nepokusil. Rodiče se nemocnému dítěti snažili vyhovět ve všech jeho rozmarech. Byla jsem první, na koho tohle neplatilo.“

Píseň: S276

Boží lid stojí znovu na začátku. Znovu se musí naučit důvěřovat Pánu Bohu, že pro něj chce to nejlepší. Že po svém se do zaslíbené země nedostane. I Helenka je úplně na začátku. Učí se důvěřovat své vychovatelce, učí se spolupracovat. A najednou se začnou dít věci. 5. dubna 1887, měsíc po příchodu Anny Sullivanové, se stala příhoda, která od základu změnila dosavadní Helenin život.

„Byly jsme s Helenou v zahradě. Došly jsme k pumpě. Podala jsem Heleně hrneček, nastavila jí ruku pod pumpu a začala do hrnečku pumpovat vodu. Voda přetekla a rozlila se jí po ruce - a vtom jsem jí napsala do dlaně volné ruky V-O-D-A. Zůstala náhle stát jako přimražená, hrnek jí vypadl z ruky a její tvář dostala nový, neznámý výraz.“

„Najednou mnou projelo něco jako mlhavá, nejasná vzpomínka, záblesk vrátivší se myšlenky...Pochopila jsem, věděla jsem, že V-O-D-A je název toho divného, chladného NĚČEHO, co stéká po mé ruce!!! Toto jediné slovo probudilo moji duši k životu, dalo jí světlo, naději, radost!...“

„Rychle si dřepla na bobek, dotkla se země a chtěla znát její název. Pak ukázala na pumpu, na hrnek, na mě, - na každou věc, které se dotkla, - chtěla znát jejich jména. Byla strašně rozrušená, posedla ji obrovská touha po poznání!...

Během několika hodin se naučila znát třicet slov.“

A to je jenom začátek. Helenka se musela ještě učit vyslovovat. Pak mluvit. Měla toho před sebou mnoho. Ale ona se těšila do té země, která se jí otevřela. Byla pro ni tak nádherná, že se ničeho nelekala a pustila se do práce, aby mohla vstoupit.

I vy toho, děti, máte před sebou moc a moc. Nejenom školáci. Moc před sebou toho máme i my dospělí. Ale smíme se, stejně jako Helena Kellerová, těšit na to, co nás čeká. Protože chceme uvěřit slovům Jozua a Kálefa. Pán Bůh nás má rád a připravil pro nás krásnou budoucnost. Amen.

Píseň: S359