Já chtěl bych, Bože můj,
mít srdce plné síly,
když slyším pozvání,
ať za tebou se dám.
Však bojím se, že hřích
mi bude příliš milý
a touhu po slávě
že v sobě nezdolám.

Dnes na to vzpomínám,
jak často jsem už slíbil,
že chci ti věrný být,
vždy ve službě tvé stát
a zabývat se tím,
co se tvé vůli líbí.
Však všechny sliby své
jsem zrušil mnohokrát.

Neumím vděčný být,
když požehnání dáš mně,
když radost přichází
a chvíle pokojné,
a zcela hluchý jsem,
když napomínáš vážně,
když smutek dopustíš – / znamení varovné.

Tak stále poznávám,
jak slabý jsem a prázdný,
jak sice snahu mám
hlas Boží vážně vzít,
však zcela stačí, když
jen někdo pohrozí mi,
a znovu upadám,
má slabost vítězí.

Jen tvoje moudrost ví,
co k službě sílu dává,
co sobce promění
a smutné potěší,
jen za tvé pomoci
se zastanu vždy práva
a věrnost pravdě tvé
nebude přítěží.

Tak jako prorokům
a apoštolům kdysi
i mně dej moudrost svou
a Ducha daruj sám,
ty, který v lásce své
a v moci nezměrný jsi,
i ve mně bezmocném
si vybuduj svůj chrám.