Mladší školní

Introitus: Žalm 43

Pozdrav: Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 13. neděle po sv. Trojici, které jsou také bohoslužbami vyslání dětí do nového školního roku. Děti proto dnes zůstanou po celou dobu s námi a jejich porozumění je přizpůsobeno i kázání.

420

Vstupní modlitba: Mocný Bože, Ty jsi všemu určil náležitý čas, v roce jsi dal čas jaru, létu, podzimu i zimě. Z tvé štědrosti sklízíme plody, tvá láska nad námi a v nás září i když slunce slábne. Doufáme v Tebe, nehleď, prosíme, na naše hříchy. Pohleď na děti tohoto sboru, pohleď na nás, neboť jsme všichni tvými dětmi. A dej svému lidu sílu, moc a prozíravost. Ať jsou zahanbeni tví nepřátelé, Hospodine, tvůj lid ať je pak odleskem Tvé slávy. Amen

1. čtení: Izaiáš 8, 11–20

210

2. čtení: Matouš 25, 1–13

Milé děti a milí dospělí! Znáte to, když jdou dospělí s dětmi na procházku: Děti vylezou na každou kamennou zídku podél cesty, na každou hromadu písku, na každou skálu. Běží dopředu před ostatní, až skoro vběhnou pod auto. Cestou lesem si odbíhají z cesty pro klacek, co vypadá jako meč nebo jako pistole. Dospělí jdou pořád stejně rychle, po cestě. A diví se, kde ty děti berou energii, v takovém horku.

A taky za chvilku děti bolí nohy. A mají žízeň. A hlad. A už jsou strašně unavené. A ptají se: Je to ještě daleko? Ale dospělí jdou pořád stejně rychle. A odpovídají, že je taky bolí nohy. A že mají taky žízeň a hlad. A že je to ještě daleko. Ale přesto jdou pořád stejně rychle, jako na začátku.

A dospělí si nevymýšlejí. Mají žízeň a hlad úplně stejně, jako děti. A nohy je bolí možná ještě víc, protože už jsou trochu opotřebovaní. Ale vydrží jít. Jak to dělají?

Dělají to jednoduše. Prostě si nestěžují a jdou. Člověk přece přikazuje svému tělu. Řekne si: Udělám krok – a noha se pohne dopředu. Vy to určitě znáte ze školy: Z mozku, kterým myslíme, vyrazí příkaz po nervech jako po drátu do svalu nohy. A noha se hne – musí. Noha musí mozek poslechnout, i když naschvál bolí. Ale poslechnout musí. Takže hlavní je přemluvit mozek, aby noze poslal rozkaz. Hlavní je přemluvit sám sebe. A tak to dospělí dělají. Dovedou sami sebe přemluvit. A tomu se říká vytrvalost.

Dítě a mladý člověk jsou rychlí. Mají více sil, než starší – ale jenom na chvilku. Dospělý má možná méně sil, méně energie – ale zas mu dlouho vydrží. Že je někdo dospělý se pozná podle toho, že dovede sám sebe přemluvit. Že vydrží jít nebo třeba pracovat, i když už je unavený, i když už ho to nebaví. Dospělý umí přemluvit sám sebe – a tomu se říká vytrvalost.

Podobenství o družičkách, které jsme slyšeli, vypráví právě o vytrvalosti. Podobenství je jako hádanka. A Kristus Pán vyprávěl mnoho takových hádanek, aby je pochopil ten, kdo je chytrý.

Je o družičkách, které jdou s lampami naproti ženichovi na svatbu. Jít na svatbu je výborná věc. Obvykle je tam veliký dort, tak velký, že si každý může i přidat. Je tam spousta jídla a pití, samé lahůdky. Všichni jsou pěkně oblečení, hraje hudba, tancuje se, je legrace. Takže se družičky velmi těší, ani se dočkat nemůžou, až tam budou. I když jsou to možná ještě holky, mají důležitý a zábavný úkol: Dostanou lampy, které fungují trochu jako petrolejka. A půjdou svítit na cestu ženichovi. Aby trefil a taky proto, aby to byla paráda – bude to jako lampionový průvod. Spousta světel uprostřed noci.

Těší se moc všechny, ani dočkat se nemůžou. Některé popadnou lampy a vyrazí hned. Ty rozumné by nejraději běžely za nimi. Ale napadne je, že by jim mohl dojít olej na svícení. Tak si ho vezmou ještě v lahvi. To není moc pohodlné, tahat se s lahví oleje. Mají obě ruce plné, musí dávat pozor na lampu a na olej a tak se možná ani tolik neproběhnou, jako ty pošetilé. Možná i zůstanou pozadu.

Nakonec tedy došly na místo, kde mají čekat na ženicha, asi někam na kraj lesa. Tak už se těší, jak to asi bude ženichovi slušet. A jaká bude ta hostina, co všechno dobrého si dají – už mají i hlad. Ale ženich nikde. Čekají pět minut, čekají deset minut, čekají hodinu – a pořád nikde. Tolik se těšily, už už by tam chtěly být, ale ženich nejde. Už jde? Ještě ne. A teď? Pořád ne. A už ho někdo vidíte? Ne, nejde.

Uprostřed noci se rozlehl křik: `Ženich je tu, jděte mu naproti!´ Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy. Tu řekly pošetilé rozumným: `Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!´ Ale rozumné odpověděly: `Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si!´ Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: `Pane, pane, otevři nám!´ Ale on odpověděl: `Amen, pravím vám, neznám vás.´

Milé děti, milí dospělí, celé to podobenství znamená dvě věci:

Jednak, že zábavné a dobré věci často nejsou hned. V životě je také spousta nudy, spousta čekání. Ale že dobré věci nejsou hned, neznamená, že nepřijdou vůbec. Ten ženich nakonec přišel. Ten ženich nakonec přijde. Přišel ve chvíli, kdy už na to ani nikdo nemyslel, když už všechny družičky usnuly. Ale přišel a vzal je na tu hostinu. A ty dobré věci přicházejí často až po tak dlouhé době, kdy už nás přestalo bavit čekat. Je to vlastně takový trik a takový chyták: Dobré přichází, když už ho nikdo nečeká. Proto je dobré být vytrvalý.

A ten druhý smysl: Pošetilé družičky si vzaly jen lampy. Řekly si: Už víc nepotřebujeme, lampa hoří, lampa funguje, tak jdeme. Ale člověku nestačí jen to, co mu zrovna funguje, co mu zrovna jde, co umí. Člověk se musí učit i to, co zrovna nepotřebuje. Třeba angličtinu, třeba matematiku, třeba noty. Třeba plavat, třeba jezdit na kole. Člověk si říká, že to teď nepotřebuje. Ale pak bude. Najednou. Najednou pojede třeba do ciziny a nedomluví se – a za den se jazyk nenaučí. Dají mu v práci něco spočítat – a nebude to umět a o práci přijde a bude bez peněz. Nebo všichni pojedou někam na kole a on nebude umět. Nebo všichni budou plavat někam na druhý břeh a on nebude umět. Proto je lepší se teď, kdy je čas, třeba trochu nudit, třeba trochu vztekat – než potom v životě plakat.

MY dospělí už všechny tyhle věci umíme, samozřejmě. Ale my – i děti – všichni společně se musíme učit dobrému jednání. Každý umí něco dobrého, co mu nedělá potíže: Někdo je od přírody mírný. Někdo je od přírody štědrý. Někdo má o druhé starost. A někdo je od přírody spolehlivý. Ale nám by neměla stačit ta jedna dvě dobré vlastnosti, které máme od přírody, nemělo by nám stačit jen to, za co nás všichni chválí. Musíme se, vytrvale, učit být dobří i v tom, co nám nejde a nejde. Když nejsme milí, musíme se to pomalu učit. Když nemáme o druhé starost, musíme se to učit. Když nejsme štědří, musíme se to učit. Když nejsme spolehliví, musíme se to učit. Jako dětem, ani nám nic z toho nepůjde hned. Často se nám to nepovede, ale nesmíme se nechat odradit. Dětem teď ve škole také nepůjde všechno hned. Něco až za dlouho. A taky se nesmí nechat odradit. A tak ani my. Protože nevíme, kdy se nám která dobrá vlastnost bude hodit. Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. Dobrý výsledek přichází často až tehdy, kdy už ho člověk dávno nečeká. Tak i ženich, to je Kristus, přijde ke svatbě, to je konec světa a věčný život, když už ho nikdo nebude čekat: Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu. Amen

Modlitba po kázání:(modlitba za děti) Hospodine, ty v nás denně obnovuješ život. Připomínáme si nyní, jak se tvůj Duch na počátku vznášel nad vodami a ty jsi vše stvořil. Jak jsi vodami potopy zničil zlo a obnovil život. Jak byl ve vodách Jordánu pokřtěn náš Pán. Připomínáme si, jak tvůj Syn sestoupil v hlubiny smrti a vstal z mrtvých jako vítěz. Připomínáme si svůj křest, kterým jsi nás připojil ke svému lidu. A prosíme Tě o dobrý počátek pro tyto děti, které opět nastupují cestu poznání a sebepřekonání. Už nás všechny ďábla, tělo svět přemáhat. Ty jsi přijal tyto děti za své, ty jsi je posvětil. My v tebe doufáme a věříme, že budeš s nimi. Amen Poslyšte, děti, slovo krále Davida, které platí i vám: Žalm 18, 29–35

(děti dosatnou hořící svíci) (dále učitelky NŠ): Hospodine, shlédni na tyto ženy, které Ti zde slouží a krmí děti chlebem tvého slova. Požehnej jim a dej jim odměny časné i věčné. Ž 128, 5n

530

Oznámení:

VP, během vysluhování 308

Přímluvná modlitba: (v rámci VP)

Poslání: Přísloví 4, 18–27

Požehnání: Žalm 37, 3–11

685

 

Čtení: 1Kr 3,3-9

Píseň: S284

Text: Př 9,10a

Haleluja. Mé srdce je připraveno, Bože, mé srdce je připraveno, budu zpívat, prozpěvovat žalmy. Haleluja.                               Ž 57,8



Co by měl umět král? A nejen král. To je otázka pro krále Šalamouna na začátku jeho vlády. Neměl to jednoduché, král Šalamoun. Jeho tatínek David byl velice slavný a dobrý král a Šalamoun nastoupil na trůn po něm. Jakým králem bude on? Bude se na něj jednou vzpomínat v dobrém jako na jeho tatínka nebo na něj lidé raději zapomenou.

Mladý král ze samého přemýšlení usnul. A zdál se mu sen. „Co chceš, Šalamoune, abych ti dal darem pro tvé kralování? Co ti chybí, co bys potřeboval?“ Tak se ho ve snu ptal Hospodin.

Co jen má Šalamoun odpovědět? Pro co se má rozhodnout? Povím vám pohádku a pomocí té pohádky na to třeba přijdeme.

Žil kdysi v Anglii princ. A ten princ se měl brzy ujmout vlády. „To bude těžké sám kralovat takovému království,“ říkal si. „najdu si ženu, abych nebyl sám, abychom byli spolu a pomáhali si.“

To nevymyslel vůbec špatně. Ale to nestačilo. Aby to skutečně dobře dopadlo, musel princ také přemýšlet nad tím, jaká ta jeho budoucí žena má být. Co byste řekli vy? To je pěkné – a teď si poslechněte, co vymyslel ten náš princ. Jeho budoucí žena musí být krásná a urozená. Prostě princezna. To tedy vymyslel pěkně. A ještě? Skromná, pilná, upřímná.

Tak si to tedy anglický princ vymyslel a druhý den vyrazil do světa, že tu svoji princeznu bude hledat. Tak na něj budeme myslet, aby se mu to povedlo. Myslíte, že to dobře dopadne? Možná ano, ale má to jednu potíž. Princ si to všechno skutečně krásně vymyslel, má jasnou představu, jaká ta princezna má být. Ale – bude to umět rozpoznat? Uvidíme.



Píseň: S140



Anglický princ vyrazil do světa za princeznou. Cestou potkal pasačku Mete. Pěkně ji pozdravil, byl to slušně vychovaný princ.

„Bůh pozdrav, malá Mete, jakpak se ti daří?“

„I dobře,“ pověděla malá Mete, „třebas chodím v cárech. Až si vezmu anglického prince, budu chodit v samém čistém zlatě.“

„Ale to se nikdy nestane,“ řekl anglický princ.

„I stane,“ odpověděla malá Mete.

To jsou věci, to se nám to zamotalo. Jak jen to dopadne? Koho si ten anglický princ nakonec vezme za ženu?

Ale princ si z toho hlavu nedělal a jel a jel, až přijel do cizího království, kde měli krásnou a urozenou princeznu a široko daleko se o ní vyprávělo, jaká je skromná. Princ se zaradoval a požádal princeznu o ruku.

„To mám radost, princezno, že jsi taková krásná a urozená a skromná, já bych si tě rád vzal za ženu, tak jestli chceš, přijeď za mnou na návštěvu a domluvíme se na svatbě.“

Princ měl radost, princezna také a malá Mete se přece jen asi spletla a královnou se nestane. Princ jel domů, princezna se musela ještě sbalit a za několik dní jela za ním. Jak to jen dopadne? Nebyl si náš princ až moc jistý? Nespletl se? To hned uvidíme.

Princezna přijela na zámek, stoupla na práh a najednou se ozvalo:

„Pozor, pane, ta ti lhala, když ti skromnost předstírala. Pozor, pane, té se střež, její skromnost je jen lež.“

Proto on ten princ byl takový klidný, on měl doma kouzelný práh! On sám nemusel poznat, jaký kdo je člověk, stačilo, aby ho přivedl domů na zámek a bylo to!

A tak to bylo i dál. Princ si našel princeznu, ta za ním přijela domů, práh řekl, co si o ní myslí a princezna jela domů. To je výborné, že? Ale třetí princezna, kterou si princ našel, ta byla chytrá. Když se o kouzelném prahu dozvěděla, poprosila pasačku Mete, aby se vyměnily. Princezna pěkně počká u oveček a Mete pojede na zámek. Práh pěkně řekne, co si myslí a svatbu – tu už zase bude mít princezna.

Uvidíme, jak to dopadne – poslouchejte, co ten kouzelný práh řekne:

„Pozor, pane, ta je jiná, ta je skromná, pilná, přímá. Pozor, pane, té si važ, s lepší už se neshledáš.“

Princ se zaradoval – konečně našel tu pravou. „Milá princezno, to mám radost, to já si tě moc rád vezmu za ženu, jeď si domů všechno sbalit a tady máš ze samé radosti zlatou čelenku do vlasů.“

Nebojte se, dobře to dopadlo, princ si nakonec za ženu skutečně vzal Mete a žili spolu šťastně a spokojeně.

Ale co Šalamoun? To si povíme po písničce.



Píseň: S109



Děti, já se vám k něčemu přiznám. Mě se ten anglický princ nějak moc nelíbil. Vám ano? Od začátku ten princ myslel jenom na sebe. Vůbec se ani princezen nezeptal, jestli by ho chtěly, jestli on je skromný, pilný a upřímný. A ten kouzelný práh? Vždyť co by princ dělal, kdyby mu přestal fungovat. Vždyť by všechno pokazil! Bez toho prahu by to byl nejen špatný král, ale především špatný člověk! Mnoha lidem by určitě ublížil, protože by nepoznal, že jsou hodní, jinými lidmi by se nechal ovládat, protože by nepoznal, že jsou zlí. Prostě by kolem sebe šířil zmatek.

Tak to si dej, Šalamoune, pozor, co si vybereš. O kouzelný práh si neříkej, vždyť by ti mohl přestat fungovat. Dobře si to rozmysli, co jen tomu našemu princi chybělo.

A Šalamoun to zvládl. Víte, co si vybral? Moudrost. Aby dokázal pomoci lidem kolem sebe. Aby tam, kde se dva pohádají, je dokázal usmířit. Aby se naučil druhým naslouchat. Aby neviděl jenom sebe. Aby nezapomněl, že stejně jako on, i druzí kolem něj patří Pánu Bohu a že Pán Bůh pomůže jim stejně jako Šalamounovi. Jen se mu musí učit naslouchat. Vypráví se, že to Šalamoun napsal větu, kterou jsme si četli jako text: „Začátek moudrosti je bázeň před Hospodinem.“ Dobře si Šalamoun vybral. Moudrost je důležitá. Moudrost je to, co celou dobu chybělo našemu princi. Jen ani Šalamoun nesmí zapomenout, odkud moudrost přichází.

A jak byl Šalamoun mladý král, hned všichni viděli, že je Pán Bůh určitě s ním. Protože Šalamoun moudře vládl, moudře rozhodoval. Doma si můžete přečíst jeden příběh o dvou maminkách, které se přeli o miminko. Uvidíte, jak to všechno král Šalamoun vyřešil.

A my teď v písničce poprosím Hospodina, aby i nám dal moudrost. Abychom i my viděli kolem sebe všechny ty, kterým je potřeba pomoci, abychom uměli naslouchat, odpouštět a děkovat. Abychom nezapomínali, že to od Pána Boha všechno dostáváme.

                                                                  Amen.



Píseň: S189

Čtení: 1S 17,1-11

Píseň: S379

Text: 1S 17,37.41-47

Haleluja.  Chvalte ho, všichni jeho andělé, chvalte ho, všechny jeho zástupy. Haleluja.                                                Ž 148,2



Na jednom hradě uprostřed lesů žili dvě loupežnické tlupy. Jedné dělal náčelníka Matis a druhé Borka. A ti dva se neměli rádi. Už jejich otcové a dědečkové se neměli rádi. Nenáviděli se. Přáli jeden druhému jen to nejhorší. Matis se svojí ženou Lovisou měli dceru Ronju a Borka se svoji ženou Undisou syna Birka.  Měli je rádi – ale zároveň je učili nenávidět. Vždyť tak to přece má být.

„Ronjo, ten Borka a celá jeho rodina, to jsou pěkní darebáci, to si pamatuj“, říkal tatínek Matis Ronje.

„Birku, ne aby ses někdy bavil s někým z Matisovy tlupy. Všechno jsou to zlí lidé. To si, chlapče, pamatuj“, říkal tatínek Borka svému synu Birkovi.

V tom obě děti vyrůstaly. A přece se stal zázrak. Potkaly se – jednou, podruhé, jednou pomohla Ronja Birkovi, podruhé Birk Ronje. A najednou zjistily, že se nenávidět nedokážou. Že chtějí být stále spolu.

„Birku, chtěla bych, abys byl můj bratr.“

„Ronjo, chtěl bych, abys byla moje sestra.“

Bylo to hezké, zažívali spolu dobrodružství a bylo jim dobře. Ale ono to není jednoduché žít tam, kde se lidé nemají rádi. A tak se stalo, že Matis chytil Birka a měl ho jako zajatce. Měl z toho velikou radost, teď bude moci toho bídáka Borku pěkně potrápit. A tak tu teď stáli, Matis a Borka, každý se svojí rodinou i svojí tlupou. Každý na své straně hradu a mezi nimi široká, hluboká průrva – Pekelná tlama. Hlubší a širší snad byl jen jejich vzájemná nenávist.

„Koukej z tohoto hradu, Borko, odejít. Jinak už svého syna neuvidíš. Nemusíš se o něj bát, sklepů máme na hradě dost.“ Něco takového skutečně řekl.

A Ronja tam stála, viděla svého bratra Birka s řemenem kolem krku, slyšela svého otce říkat slova plná nenávisti, bylo jí smutno, zlobila se a cítila se bezmocná.

Co s tím, když si lidé ubližují, a Ronja je jen malá holka. Co s tím vším může dělat? Povíme Ronje příběh – třeba jí to pomůže. Ale nejprve si zazpíváme písničku.



Píseň: S278



Král Saul panoval v Boží zemi. Byl to mocný král. Měl velké vojsko, vojáci měli kopí a meče a přilby a štíty a poslouchali svého krále. Ano, Saul byl mocný král. Tak to se tedy v tom Saulově, Izraelském království nemuseli ničeho bát.

Ale najednou se objevil Goliáš. (obr.) Moc toho o něm nevíme. Víme, že byl Pelištejec, to byl národ, se kterým Izraelci bojovali. Co o něm ještě víme? Že byl veliký. A silný. Nikdo nikdy takového obra neviděl. A všichni se ho báli. A on byl nafoukaný a myslel si, že si může všechno dovolit. Takové lidi známe i my dnes. Je možné Goliáše zastavit? To Saula trápilo. Vždyť zatím před Goliášem všichni utíkali.

A jak nad tím tak přemýšleli a povídali si o tom, Goliáš se jim zdál větší a větší. Tak se asi cítila Ronja, když se bezmocně dívala na zlobu a nenávist, která ubližovala jejímu bratrovi Birkovi. Ale to by bylo smutné, kdybychom takto skončili.

Kdo nám v tom příběhu o Goliášovi ještě chybí? David! Velký a silný David? (obr.) Ne, ne, máte pravdu – byl to malý kluk, možná že jen o něco málo starší než Birk a Ronja. Tak tenhle David nám tu chyběl. A teď tu je a vůbec se mu nelíbí, jak se Goliáš chová a co vykřikuje.

„Ale co s tím můžeš udělat, Davide? Vždyť jsi proti tomu Goliášovi tak malý a slabý...“

Ale na to se David neptá. Jemu se prostě nelíbí, že by měl vládnout takový člověk jako Goliáš. Že by měl vyhrát výsměch a nenávist a pohrdání.

A tak se tedy David rozhodl pustit se do boje. A hned začalo shánění a měření a oblékání, jen aby byl David co nejlépe vyzbrojen. Vždyť se bude bít s obrovitým Goliášem. Tak si to myslel Saul a ostatní. Ale jak si to myslel David, o tom si povíme až po písničce.



Píseň: S375



Podívejme se znovu na tento obrázek. Podívejme se na Davida. Jak je oblečený? Ma na sobě brnění, má meč a přilbu? Nemá. Je oblečený docela obyčejně a v ruce drží prak. Je to všechno, co má s sebou? Ono na tom obrázku už skutečně víc namalováno není. A přece má David ještě něco s sebou, co se namalovat nedá. David věřil, že Goliáš není silnější, protože Pánu Bohu se nelíbí, když lidé jeden druhému ubližují tak, jak to dělal Goliáš. A tak David šel Goliáše zastavit. Věřil, že nezáleží na tom, jestli je Goliáš větší a silnější. A najednou ten obr už tak veliký nevypadal. Už nevypadal tak nepřemožitelný.

A to je to, co si máme pamatovat. Můžeme si troufnout na všechny Goliáše s jejich zlobou a násilím. To si uvědomila i Ronja prostě proto, že chtěla pomoci svému bratrovi Birkovi. Přeskočila velikou propast která byla mezi oběma tlupami, přeskočila Pekelnou tlamu. A najednou Matis musel přemýšlet, jestli neudělal něco špatně. Trvalo mu to dlouho, ten krásný příběh od Astrid Lindgrenové je ještě dlouhý. Přečtěte si ho – nebo se podívejte na film. Uvidíte, že to Ronja a Birk neměli vůbec snadné, ale stálo to za to.

Ani David to neměl snadné, určitě se také trochu bál, ale s Goliášem bojoval a zvítězil. A my dnes máme vědět, že Pán Bůh nepomohl jenom kdysi dávno Davidovi v boji s Goliášem, ale že pomáhá všem, dětem i dospělým, všem, kteří nechtějí, aby na sebe byli lidí zlí.

Amen.

Píseň: David a Goliáš