Předškolní

Čtení: Gn 13,5-18

Píseň: S216

Text: Ef 6,13-18a

Haleluja. Já volám k Bohu, Hospodin mě spasí. Haleluja.

Ž 55,17

Já vám povím kousek pohádky. A schválně, jestli uhodnete, jaká to pohádka je. Pohádka je o princi a princezně. Ten princ se vydal do světa, hledat štěstí. Cestou potkal koně – a představte si to, ten kůň mluvil. A princi také radil. Už víte? Ne? Tak dál. Princ na své cestě dojel až k hradu a u toho hradu potkal princeznu. Moc se mu líbila. A tak vstoupil na hradě do služby. Představte si to – jako zahradník. A dokonce jako němý zahradník.

Celou dobu, co si ten příběh vyprávíme, zatímco se objeví princové, kteří se uchází o ruku princezny, zatímco pan král chystá svatbu, se děje něco nedobrého. Poznáte, co to tu maluju? Ano, je to drak. Už víte, jakou pohádku vyprávím? Je to pohádka o Bajajovi.

Jak ono to bylo? Když byla princezna miminko, král ji ze strachu slíbil zlému drakovi. Myslel si, že se to nějak vyřeší, než princezně bude 18 let. A princezna rostla, už nebyla miminko, už byla malá holčička, a už nebyla ani malá holčička, ale velká slečna. A král měl starosti. Pozval prince, aby se kvůli princezně pustili do boje s drakem. Ale také doufal. Představte si – v té pohádce řekne král jednu větu: „Myslel jsem, že zapomněl“, řekl král. Ale ono to tak nefunguje...

Zkusíme to. Zkuste zavřít oči. Vidíte toho draka? Ne. A teď je otevřete – a ten drak tady je. On nezmizel. Ani tady ani v našem příběhu. To, že si pan král myslel, že třeba drak zapomene, že třeba zmizí, to skutečně nepomohlo. Ne, ne. Ono to tak s draky nefunguje. Že se prostě počká, až zmizí. Jak se musí na draka?

Musí se objevit rytíř, který draka zabije. Je to snadné? Ne, ne, není. Bajaja musel napnout všechny své síly, aby draka zabil. A byl u toho i raněný. Ono je to jako v té písničce.

Píseň: S188 Vostnatej drát

Teď otočíme tabuli a povíme si ještě jeden příběh. Příběh z Bible. Já vám trochu připomenu, o čem ten příběh je, protože jste všichni neslyšeli, co Romana vyprávěla v nedělní škole minulou neděli. O kom to vyprávění bylo? O Abramovi. Příběh minulé neděle byl o tom, jak Pán Bůh zavolal na Abrama, aby vzal svou ženu Sáru, svého synovce Lota a vyrazil z domova. Kam? To on vlastně nevěděl. Jediné, co věděl, že ho Pán Bůh povede a dovede ho do země, kterou mu vybral a kterou mu dá.

Poslechl Abram? Ano, poslechl. Skutečně vzal všechny své blízké a vyrazil na cestu. A do té země došel. To je krása! Příběh o víře a odvaze. A taky to v té zemi určitě vypadalo hezky. Co myslíte, že tam bylo? Stromy, tráva, voda, domy. Abram se Sárou a Lotem tedy v domě nebydleli. Oni bydleli ve stanech. Protože se živili pastevectvím. Co dělá pastevec? Pase ovečky. A tak se živili Abram i Lot. Pásli ovečky. Chodili po krajině a hledali pro ovečky pastvu a vodu. Tak tam pěkně žili v té zaslíbené zemi.

Ale najednou se to nějak zamotalo. Jako bychom v tom krásném příběhu na něco zapomněli. Jakoby to bylo jako v pohádce o Bajajovi. Najednou se objevil – drak. On se tedy drak neobjevil, ale to, co se objevilo, je úplně stejně nebezpečné jako drak. Takový drak zloby a nenávisti. Lidé se začali hádat.

Nepomůže, když si řekneme, že to byla náhoda, že to určitě zvládnou. Že takoví lidé přece nejsou, že se chtějí dohodnout. Že prostě počkáme, necháme to být a ono to nějak dopadne. To by bylo jako s tím zavíráním očí pana krále. Drak tu pořád je. I kdybychom zavřeli oči. Když se jeden zlobí na druhého, nestačí dělat jakoby nic a nechat to vyhnít. Jak jen to vyřešit?

Vzpomenete si proč oni se vlastně hádali? Pamatujete si, jak jsem to četl z Bible? No, protože najednou nebylo dost trávy a vody pro ovečky ze stád Abrama i Lota. A pastýři těch stád chtěli pro své ovečky to nejlepší a vyháněli ovečky cizí. To prostě nemohlo dobře dopadnout.

Kdyby ovečky žily ze vzduchu, kdyby nic nepotřebovali, tak je všechno v pořádku, pastýři by se na sebe nezlobili. Ale ono to tak není. Co s tím? Když se objeví drak, musí se přijet rytíř, aby takového draka zabil. Ale Abram moc na rytíře nevypadá... Zvládne to? Uvidíme. Pomůžeme mu písničkou.

Píseň: S189 Moudrost mi, pane dávej

Kdo zabil draka v té pohádce? Bajaja. Tady si ho pěkně nakreslíme. Co musel mít? Brnění, meč. A odvahu. Tak to tedy víme. Teď znovu otočíme tabuli a budeme přemýšlet. Co s drakem závisti, nenávisti, hádek? Jak toho porazit? Tady stojí Abram. Jak ho vyzbrojíme?

A teď to bude těžké. Já to ani neumím namalovat. Je to taková prapodivná zbroj, o které mluví apoštol Pavel v textu, který jsme si četli. Opásáni pravdou, pancíř spravedlnosti, štít víry, přilba spasení, meč Ducha. A obutí k evangeliu pokoje. Děti, tohle je tak těžké, že porozumění tomuto textu, jeho přijetí, trvá celý život.

Ale to, co už můžeme rozpoznat my všichni, malí i velící, tady a teď je, jak se takto vyzbrojený Abram zachoval. Jak vybojoval svůj boj proti drakovi zloby a závisti a nenávisti.

„Lote, vyber si. Já půjdu jinam. Ty si vyber, kam chceš jít, kde chceš žít.“ A Lot si vybral. Úrodnou půdu. A Abramovi zbyla země, kde musel za obživou putovat. Nestěžoval si. Věděl, že to nejdůležitější je, aby s ním byl Hospodin.

A nezklamal se. Pán Bůh ho skutečně neopustil. Postaral se o něj. „Rozhlédni se z místa, na němž jsi, pohlédni na sever i na jih, na východ i na západ, neboť celou tu zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvému potomstvu až navěky. A učiním, že tvého potomstva bude jako prachu země.“ (Gen 13:14-16 CEP) Tak velice slavně vybojoval Abram svůj boj s drakem lidské zloby. A my se to smíme a máme učit také. Pán Bůh nám v tom pomáhej.

Amen.

Píseň: S346 Tvoje, Pane, Kriste dobrota 

Čtení: Nu 13,17-29,32-33

Píseň: S239

Text: Num 14,6-9

Haleluja. Jak dobré je vzdávat Hospodinu chválu, tvému jménu, Nejvyšší, pět žalmy. Haleluja. Ž 92:2

Znovu a znovu otevíráme příběh o vyvedení Izraele z otroctví a o jeho cestě do zaslíbené země. Vyprávěli jste si o tom před prázdninami v nedělní škole a vstupujeme do tohoto příběhu i dnes. Je to proto, že právě toto vyprávění je úplně to nejdůležitější v té první části Bible, které říkáme Starý zákon. Bez něj by nic dalšího nebylo. A tak si ho trochu připomeneme a zároveň si povíme něco nového. Další kamínek do mozaiky příběhu Božího lidu, Izraele.

Nejdřív se vás na něco zeptám – věděli byste, ve které zemi byl Izrael v otroctví? Tak, v Egyptě. A věděli byste, co je to otroctví? My už jsme o tom mluvili, ale trochu si to zopakujeme. Otrok nebyl vnímán jako člověk, ale jako stroj. Neměl na nic právo, byl tu jen od toho, aby pracoval pro svého pána. Samozřejmě zadarmo. Byl vlastně ve vězení. To je důležité si připomenout, však ještě uvidíte.

Právě z takového otroctví, z Egypta, je vyvedl Pán Bůh. Jenomže – ono to tím nekončilo. Nejdřív je pronásledoval egyptský král, faraon. Z jeho rukou je Pán Bůh znovu vysvobodil, Izraelci přešli přes Rudé moře, ale faraón i s celým svým vojskem se v něm utopil. Jenže pak šli pouští a tam měli hlad a žízeň. O tom si minulou neděli povídala Marie s Daníkem. Na poušti došli k hoře Sinaj a na té dostali desatero. Pán Bůh s nimi uzavřel smlouvu a dal jim taková pravidla, podle kterých se měli řídit, aby došli do zaslíbené země a tam dokázali žít. O tom jsme si vyprávěli, když jsme jeli na návštěvu do Škvorce.

Tohle všechno Izraelci zažili, tohle všechno věděli. A teď najednou stojí na hranicích té země, o které vždycky jenom snili. Najednou se ukazuje, že to nebude tak jednoduché, najednou se báli jít dovnitř. Že by tam nejdřív šel jenom někdo, všichni raději ne. Dobře, tak tam šel jenom někdo. Mojžíš souhlasil, poslali zvědy, bylo jich 12 a šli prozkoumat zemi, kterou jim slíbil Pán Bůh. Zvědové si zemi prohlédli a moc se jim líbila. Byla úrodná. Dokonce hrozen vína museli nést dva lidé. To je asi trochu nadnesené, ale vypravěč nám o tom povídá, abychom pochopili, jak skvělá země to byla, kterou jim Pán Bůh nabízel.

Zvědové se vrátili. A co byste čekali, že budou vyprávět? „Pojďte dál, je to úplně neskutečné, kam nás Pán Bůh dovedl, co nám nabízí. Už se můžeme těšit, co všechno máme před sebou.“ „Prosím vás, tam je to nebezpečné, tam raději nepůjdeme. Ti lidé, co tam žijí jsou silní, jsou pomalu jak draci a nebudou nás mít rádi, vyženou nás. Nechceme jít do země, kde to takto vypadá. Kam jen nás to Pán Bůh dovedl?“ Jozue s Kálefem říkali „Počkejte, to už si nepamatujete, jak tam bylo krásně, jak jsme byli nadšení?“ „Ne, ne, tam to bylo nebezpečné. Lepší je se vrátit zpátky do Egypta.“

Píseň: S374

Když jsem pročítal toto vyprávění o Božím lidu, vzpomněl jsem si na příběh jiný. O holčičce Heleně. O Heleně Kellerové. Narodila se jako krásné, zdravé dítě. Ale jednoho dne onemocněla.

“Jak to s ní vypadá, pane doktore?” zeptá se otec polohlasně. Starý doktor se ohlédne a sejde po schodech dolů do zahrady, aby paní Kellerová nemohla jeho slova slyšet: “Říkám to velice nerad, věřte mi, ale… měl byste svou paní… připravit na nejhorší. Je mi to moc líto… Je to těžká mozková choroba. A já opravdu nevím o jediném případu kdy by to děcko přežilo. A Helence je rok a půl… Prakticky nemá naději. Medicína je někdy strašné řemeslo…”

Pan doktor se spletl. Helenka přežila. Ale po té nemoci už neviděla a neslyšela. To je těžké si i jen představit. Máme tu mnoho miminek a jejich maminky i tatínkové s nimi mluví. A ukazují jim a pojmenovávají věci. A učí je vyslovovat to, co jim říkají. A dělají to úplně přirozeně. A děti se to úplně přirozeně učí. V už jste větší, ale také se tímto způsobem učíte – paní učitelka ve škole vám píše na tabuli a k tomu mluví. Nebo vám ukazuje obrázky a znovu k tomu vysvětluje. Tak – a teď zkuste zavřít oči. I když máte oči zavřené, tak mě slyšíte. Já vám mohu takto podat figurku, vy si ji ohmatáte a můžeme si povídat o tom, co to je za figurku. A můžete se i učit mluvit. Těžší by to bylo, kdybyste neslyšeli. Protože sice figurku uvidíte, ale neslyšíte, co vám říkám. Neumíte moji řeč. Ale i to se dnes umí vyřešit. Ale Helenka se narodila před více než sto lety a tehdy takové možnosti nebyli. A navíc – Helenka ani neviděla ani neslyšela.

Byla obklopená tmou a tichem. Byla zavřená ve vězení. A nikdo od toho vězení neměl klíč.

K Helence rodiče před jejími 7. narozeninami najali vychovatelku Annu Sulivanovou. Doufali, že ona nějaký klíč najde. A mě moc překvapilo, co bylo na začátku nejdůležitější.

„Prvním mým úkolem bylo odnaučit Helenku jejím záchvatům vzteku a zlosti. Byla umíněná a jakmile jsem se jí snažila přimět k něčemu, do čeho se jí nechtělo, okamžitě nasadila celý svůj arzenál zlostných výbuchů, při kterých se válela po zemi, křičela na celé kolo a mlátila kolem sebe. Měla to vyzkoušené, nikdo se jí totiž nikdy vzepřít nepokusil. Rodiče se nemocnému dítěti snažili vyhovět ve všech jeho rozmarech. Byla jsem první, na koho tohle neplatilo.“

Píseň: S276

Boží lid stojí znovu na začátku. Znovu se musí naučit důvěřovat Pánu Bohu, že pro něj chce to nejlepší. Že po svém se do zaslíbené země nedostane. I Helenka je úplně na začátku. Učí se důvěřovat své vychovatelce, učí se spolupracovat. A najednou se začnou dít věci. 5. dubna 1887, měsíc po příchodu Anny Sullivanové, se stala příhoda, která od základu změnila dosavadní Helenin život.

„Byly jsme s Helenou v zahradě. Došly jsme k pumpě. Podala jsem Heleně hrneček, nastavila jí ruku pod pumpu a začala do hrnečku pumpovat vodu. Voda přetekla a rozlila se jí po ruce - a vtom jsem jí napsala do dlaně volné ruky V-O-D-A. Zůstala náhle stát jako přimražená, hrnek jí vypadl z ruky a její tvář dostala nový, neznámý výraz.“

„Najednou mnou projelo něco jako mlhavá, nejasná vzpomínka, záblesk vrátivší se myšlenky...Pochopila jsem, věděla jsem, že V-O-D-A je název toho divného, chladného NĚČEHO, co stéká po mé ruce!!! Toto jediné slovo probudilo moji duši k životu, dalo jí světlo, naději, radost!...“

„Rychle si dřepla na bobek, dotkla se země a chtěla znát její název. Pak ukázala na pumpu, na hrnek, na mě, - na každou věc, které se dotkla, - chtěla znát jejich jména. Byla strašně rozrušená, posedla ji obrovská touha po poznání!...

Během několika hodin se naučila znát třicet slov.“

A to je jenom začátek. Helenka se musela ještě učit vyslovovat. Pak mluvit. Měla toho před sebou mnoho. Ale ona se těšila do té země, která se jí otevřela. Byla pro ni tak nádherná, že se ničeho nelekala a pustila se do práce, aby mohla vstoupit.

I vy toho, děti, máte před sebou moc a moc. Nejenom školáci. Moc před sebou toho máme i my dospělí. Ale smíme se, stejně jako Helena Kellerová, těšit na to, co nás čeká. Protože chceme uvěřit slovům Jozua a Kálefa. Pán Bůh nás má rád a připravil pro nás krásnou budoucnost. Amen.

Píseň: S359