Na začátku (33, 1) Bůh ohlašuje, že Izraelci dojdou do země, kterou ji slíbil, ale Bůh tam s nimi nepůjde. Na tom se ukazují dvě věci: Za prvé: Bůh nikdy neruší své slovo a své sliby. V 2 Tim 2,13 čteme: „Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe.“
Příběh je možná pro děti srozumitelnější jak je napsán, než kdyby se vykládal. (Je tam třeba zakázané území, kam nikdo nesmí, jako v pohádkách. Z hory se kouří, ukazují se blesky atd., to možná osloví děti dosatetčně.) Přesto se pokusíme o výklad, který zřejmě ale bude pro dětské pochopení trochu náročný:
Reptání kvůli nedostatku vody se tak trochu opakuje – v předminulé kapitole to byly hořké vody v Maře. Proto bude možná lepší se soustředit spíše na druhou část kapitoly, boj s Amálekem. Zde vidíme, jak nepoučitelní jsou lidé. Před chvílí dostali Izraelci manu a křepelky z nebe, přesto Bohu nevěří a zase reptají.
oba příběhy, příběh žízně a hladu, jsou více příběhy o lidské malověrnosti a sklonu propadat panice a zoufalství než o skutečném nedostatku na poušti
Co se díváte jeden na druhého – bratři se dříve shodli, že se zbaví Josefa, klamně byl mezi nimi jeden záměr. Na této bezradné scéně je pak pěkně vidět, jak se ten jeden, na pohled jasný záměr, rozplynul, jak je mezi nimi najednou prázdno.
