Obrázek můžete opět použít jak na úvod, tak na závěr výkladu. O tom, na co lidé pověrčivě spoléhají můžete nejdřív společně mluvit. Děti potom to, na co přijdete, nakreslí do truhly. Ptejte se jich pak, jestli je napadne, proč to kreslí zrovna do té truhly. Výkladem jim to můžete vysvětlit – pověrčivě lze spoléhat i na boží slovo, i na věci skutečně svaté. Na závěr můžete mluvit o tom, zda by nyní do truhly ještě něco domalovaly.

Obrázek můžete použít buď při motivaci na začátku nebo jako vyústění výkladu. Při motivaci mohou děti napsat do knihy například verš svého křestního kázání ( pokud ho můžete předem zjistit ) nebo verš, který máte v modlitebně, na kazatelně či na kostele ( popř. můžete začít otázkou, zda si všimly, co máte v kostele napsané ). Ptejte se potom, proč tam ten verš je, pro koho tam asi je, zda jim něco říká, zda mu rozumějí atd. Samuelův příběh jim potom může osvětlit jejich situaci.

Děti mohou na začátku vybarvit různými pastelkami jednotlivé cesty, aby přišly na to, které pojmy k sobě patří. Společně pak můžete mluvit o tom, jestli jsou pro lidi taková spojení obvyklá, proč jsou asi slova takto pospojovaná a jaký to dává smysl. Ježíšova odpověď řeckým poutníkům, o které potom budete vyprávět, zvláštní spojení osvětluje. Nakonec se děti mohou pokusit vymyslet a do prázdných políček vepsat jinou dvojici, která odpovídá logice Ježíšova přirovnání.

Od toho, do které části hodiny práci s obrázkem zařadíte, se odvíjí i její funkce:
Na začátku budou děti do obrázku kreslit to, s čím se setkaly – co slyšely, viděly, četly, co si představují. Dostanou se tak do obrazu. Pokud se mezi jejich obrázky objeví něco obsahově blízkého Herodovu strachu ( strach z někoho vnějšně bezbranného ), můžete na to navázat. Pokud se nic takového neobjeví, můžete vyprávění uvést tím, že mocní mohou mít překvapivě strach i z něčeho jiného.

S obrázkem je třeba pracovat asi až po výkladu. Děti mohou do koleček dokreslovat buď jak se velká slova uskutečňují v Ježíšově příběhu ( odpuštění – Ježíš s ochrnutým, jehož spustili přátelé střechou… ) nebo jak se uskutečňují v přítomném životě ( věrnost – staří manželé se drží za ruku… ). V prvním případě je také možné připravit ze samolepek k Lukášovu evangeliu kartičky, ze kterých mohou děti vybírat společně, který příběh by mohl být uskutečněním kterého slova.

Na začátku vyzvěte děti, aby do částí těla na obrázku napsaly, co kdo ve sboru dělá ( např. Alžběta hraje na varhany, Renata vaří kávu, pan farář káže, Věra čte z bible, Vojta vždycky zatopí, Honza vozí do kostela paní M., Alena přinese vždycky květiny, Lukáš nás vždycky rozesměje… ) a vystřihly si je. Potom se ptejte, o čem si děti myslí, že je to nejdůležitější a co by naopak mohly postrádat.

Úkol z obrázku opět vyžaduje znalost příběhu. Je ho tedy možné plnit až po vašem vyprávění, nebo předpokládá, že si děti budou úryvek z bible samy napřed číst. Pokud se nemýlím, měl by dětem vyjít jak v oprátce, tak ve svitku obrázek v podstatě stejný ( ukřižovaný Kristus ). To je dobré dětem zdůraznit.

Aby děti věděly, co mají ve „skrývačce“ hledat („Proč hledáte živého mezi mrtvými“ – jednotlivá slova jsou svisle i vodorovně), musí příběh znát. S obrázkem tedy budou pracovat buď po vyprávění, nebo pro ně bude podnětem k samostatné práci s biblí, ve které si oddíl ( Lk 24,1 – 12 ) najdou, přečtou a na jeho základě budou úkol plnit. Při rozhovoru nad výsledky je možné se ptát, jak asi ten omyl „hledat živého mezi mrtvými“ může vypadat dnes. Třeba to je pohled, který význam vzkříšení spojuje jen s tím, co bude po smrti.

„Co je k pláči“ můžete děti nechat nakreslit na začátku. Pravděpodobně budou jejich obrázky blízké pohledu žen z příběhu. Na to můžete svým vyprávěním navázat a ukázat, že Ježíš vidí důvod k smutku trochu jinak. Děti ovšem mohou obrázek dokreslovat i po vyprávění. Pak při tom půjde spíš o uvědomování a domýšlení toho, v čem a proč je konkrétně k pláči život, který ve světě, kde křižují Krista, dovede přežívat.

K tomu, aby děti mohly úkol z obrázku splnit, je třeba, aby vyprávění už znaly. S obrázkem tedy budete pracovat až po výkladu. Děti mají nejdřív spojit linkou ( nebo vybarvit jednou pastelkou ) charakteristiku s příslušnými aktéry příběhu a potom rozhodnout, kdo nese vinu na odsouzení Ježíše. Pokud se neshodnou, vyzvěte je, aby se svoje rozhodnutí pokusily druhým vysvětlit a zdůvodnit. Pokud se budou shodovat, zeptejte se jich, jak k tomu došly.