Již nebe jde k nám,
není však oblohou, tou,
která pomine, s ní celá země.

Již nebe jde k nám,
s mocí v něm povstává Bůh,
tam, kde hroutí se moc světa pánů.

Již nebe jde k nám,
přichází s ním nový den,
ztrácí bolest a strach svoji vládu.

Již nebe jde k nám,
září z něj radost a mír,
Boží světlo tam zříš v lidských tvářích.

Již nebe jde k nám,
otvírá je každá z chvil,
když tvůj život se promění láskou.

Jsi naděje v zlých dnech,
když svět uvadá,
vzdor kamenům všem
ve mně smíš růst.
Buď zrno, jež vzklíčí
a úrodu dá,
buď žencem,
skliď chválu z mých úst.
A když jitro svůj svit rozprostře na tvou zem
a den nový vzejde nám, chtěj ve mně růst.
Kéž jsem v rukou tvých skryt bezpečně před vším zlem.
Sám mne požehnej,
požehnej lid svůj a svou zem.

Jsi vlídnost, když málo
je laskavých dnů,
v čas mrazivý vlož
do mě dech svůj.
Buď jiskra, co žár zas
dá vyhaslým snům,
buď plamen,