Čtení: 1Kr 3,3-9

Píseň: S284

Text: Př 9,10a

Haleluja. Mé srdce je připraveno, Bože, mé srdce je připraveno, budu zpívat, prozpěvovat žalmy. Haleluja.                               Ž 57,8



Co by měl umět král? A nejen král. To je otázka pro krále Šalamouna na začátku jeho vlády. Neměl to jednoduché, král Šalamoun. Jeho tatínek David byl velice slavný a dobrý král a Šalamoun nastoupil na trůn po něm. Jakým králem bude on? Bude se na něj jednou vzpomínat v dobrém jako na jeho tatínka nebo na něj lidé raději zapomenou.

Mladý král ze samého přemýšlení usnul. A zdál se mu sen. „Co chceš, Šalamoune, abych ti dal darem pro tvé kralování? Co ti chybí, co bys potřeboval?“ Tak se ho ve snu ptal Hospodin.

Co jen má Šalamoun odpovědět? Pro co se má rozhodnout? Povím vám pohádku a pomocí té pohádky na to třeba přijdeme.

Žil kdysi v Anglii princ. A ten princ se měl brzy ujmout vlády. „To bude těžké sám kralovat takovému království,“ říkal si. „najdu si ženu, abych nebyl sám, abychom byli spolu a pomáhali si.“

To nevymyslel vůbec špatně. Ale to nestačilo. Aby to skutečně dobře dopadlo, musel princ také přemýšlet nad tím, jaká ta jeho budoucí žena má být. Co byste řekli vy? To je pěkné – a teď si poslechněte, co vymyslel ten náš princ. Jeho budoucí žena musí být krásná a urozená. Prostě princezna. To tedy vymyslel pěkně. A ještě? Skromná, pilná, upřímná.

Tak si to tedy anglický princ vymyslel a druhý den vyrazil do světa, že tu svoji princeznu bude hledat. Tak na něj budeme myslet, aby se mu to povedlo. Myslíte, že to dobře dopadne? Možná ano, ale má to jednu potíž. Princ si to všechno skutečně krásně vymyslel, má jasnou představu, jaká ta princezna má být. Ale – bude to umět rozpoznat? Uvidíme.



Píseň: S140



Anglický princ vyrazil do světa za princeznou. Cestou potkal pasačku Mete. Pěkně ji pozdravil, byl to slušně vychovaný princ.

„Bůh pozdrav, malá Mete, jakpak se ti daří?“

„I dobře,“ pověděla malá Mete, „třebas chodím v cárech. Až si vezmu anglického prince, budu chodit v samém čistém zlatě.“

„Ale to se nikdy nestane,“ řekl anglický princ.

„I stane,“ odpověděla malá Mete.

To jsou věci, to se nám to zamotalo. Jak jen to dopadne? Koho si ten anglický princ nakonec vezme za ženu?

Ale princ si z toho hlavu nedělal a jel a jel, až přijel do cizího království, kde měli krásnou a urozenou princeznu a široko daleko se o ní vyprávělo, jaká je skromná. Princ se zaradoval a požádal princeznu o ruku.

„To mám radost, princezno, že jsi taková krásná a urozená a skromná, já bych si tě rád vzal za ženu, tak jestli chceš, přijeď za mnou na návštěvu a domluvíme se na svatbě.“

Princ měl radost, princezna také a malá Mete se přece jen asi spletla a královnou se nestane. Princ jel domů, princezna se musela ještě sbalit a za několik dní jela za ním. Jak to jen dopadne? Nebyl si náš princ až moc jistý? Nespletl se? To hned uvidíme.

Princezna přijela na zámek, stoupla na práh a najednou se ozvalo:

„Pozor, pane, ta ti lhala, když ti skromnost předstírala. Pozor, pane, té se střež, její skromnost je jen lež.“

Proto on ten princ byl takový klidný, on měl doma kouzelný práh! On sám nemusel poznat, jaký kdo je člověk, stačilo, aby ho přivedl domů na zámek a bylo to!

A tak to bylo i dál. Princ si našel princeznu, ta za ním přijela domů, práh řekl, co si o ní myslí a princezna jela domů. To je výborné, že? Ale třetí princezna, kterou si princ našel, ta byla chytrá. Když se o kouzelném prahu dozvěděla, poprosila pasačku Mete, aby se vyměnily. Princezna pěkně počká u oveček a Mete pojede na zámek. Práh pěkně řekne, co si myslí a svatbu – tu už zase bude mít princezna.

Uvidíme, jak to dopadne – poslouchejte, co ten kouzelný práh řekne:

„Pozor, pane, ta je jiná, ta je skromná, pilná, přímá. Pozor, pane, té si važ, s lepší už se neshledáš.“

Princ se zaradoval – konečně našel tu pravou. „Milá princezno, to mám radost, to já si tě moc rád vezmu za ženu, jeď si domů všechno sbalit a tady máš ze samé radosti zlatou čelenku do vlasů.“

Nebojte se, dobře to dopadlo, princ si nakonec za ženu skutečně vzal Mete a žili spolu šťastně a spokojeně.

Ale co Šalamoun? To si povíme po písničce.



Píseň: S109



Děti, já se vám k něčemu přiznám. Mě se ten anglický princ nějak moc nelíbil. Vám ano? Od začátku ten princ myslel jenom na sebe. Vůbec se ani princezen nezeptal, jestli by ho chtěly, jestli on je skromný, pilný a upřímný. A ten kouzelný práh? Vždyť co by princ dělal, kdyby mu přestal fungovat. Vždyť by všechno pokazil! Bez toho prahu by to byl nejen špatný král, ale především špatný člověk! Mnoha lidem by určitě ublížil, protože by nepoznal, že jsou hodní, jinými lidmi by se nechal ovládat, protože by nepoznal, že jsou zlí. Prostě by kolem sebe šířil zmatek.

Tak to si dej, Šalamoune, pozor, co si vybereš. O kouzelný práh si neříkej, vždyť by ti mohl přestat fungovat. Dobře si to rozmysli, co jen tomu našemu princi chybělo.

A Šalamoun to zvládl. Víte, co si vybral? Moudrost. Aby dokázal pomoci lidem kolem sebe. Aby tam, kde se dva pohádají, je dokázal usmířit. Aby se naučil druhým naslouchat. Aby neviděl jenom sebe. Aby nezapomněl, že stejně jako on, i druzí kolem něj patří Pánu Bohu a že Pán Bůh pomůže jim stejně jako Šalamounovi. Jen se mu musí učit naslouchat. Vypráví se, že to Šalamoun napsal větu, kterou jsme si četli jako text: „Začátek moudrosti je bázeň před Hospodinem.“ Dobře si Šalamoun vybral. Moudrost je důležitá. Moudrost je to, co celou dobu chybělo našemu princi. Jen ani Šalamoun nesmí zapomenout, odkud moudrost přichází.

A jak byl Šalamoun mladý král, hned všichni viděli, že je Pán Bůh určitě s ním. Protože Šalamoun moudře vládl, moudře rozhodoval. Doma si můžete přečíst jeden příběh o dvou maminkách, které se přeli o miminko. Uvidíte, jak to všechno král Šalamoun vyřešil.

A my teď v písničce poprosím Hospodina, aby i nám dal moudrost. Abychom i my viděli kolem sebe všechny ty, kterým je potřeba pomoci, abychom uměli naslouchat, odpouštět a děkovat. Abychom nezapomínali, že to od Pána Boha všechno dostáváme.

                                                                  Amen.



Píseň: S189

Čtení: 1S 17,1-11

Píseň: S379

Text: 1S 17,37.41-47

Haleluja.  Chvalte ho, všichni jeho andělé, chvalte ho, všechny jeho zástupy. Haleluja.                                                Ž 148,2



Na jednom hradě uprostřed lesů žili dvě loupežnické tlupy. Jedné dělal náčelníka Matis a druhé Borka. A ti dva se neměli rádi. Už jejich otcové a dědečkové se neměli rádi. Nenáviděli se. Přáli jeden druhému jen to nejhorší. Matis se svojí ženou Lovisou měli dceru Ronju a Borka se svoji ženou Undisou syna Birka.  Měli je rádi – ale zároveň je učili nenávidět. Vždyť tak to přece má být.

„Ronjo, ten Borka a celá jeho rodina, to jsou pěkní darebáci, to si pamatuj“, říkal tatínek Matis Ronje.

„Birku, ne aby ses někdy bavil s někým z Matisovy tlupy. Všechno jsou to zlí lidé. To si, chlapče, pamatuj“, říkal tatínek Borka svému synu Birkovi.

V tom obě děti vyrůstaly. A přece se stal zázrak. Potkaly se – jednou, podruhé, jednou pomohla Ronja Birkovi, podruhé Birk Ronje. A najednou zjistily, že se nenávidět nedokážou. Že chtějí být stále spolu.

„Birku, chtěla bych, abys byl můj bratr.“

„Ronjo, chtěl bych, abys byla moje sestra.“

Bylo to hezké, zažívali spolu dobrodružství a bylo jim dobře. Ale ono to není jednoduché žít tam, kde se lidé nemají rádi. A tak se stalo, že Matis chytil Birka a měl ho jako zajatce. Měl z toho velikou radost, teď bude moci toho bídáka Borku pěkně potrápit. A tak tu teď stáli, Matis a Borka, každý se svojí rodinou i svojí tlupou. Každý na své straně hradu a mezi nimi široká, hluboká průrva – Pekelná tlama. Hlubší a širší snad byl jen jejich vzájemná nenávist.

„Koukej z tohoto hradu, Borko, odejít. Jinak už svého syna neuvidíš. Nemusíš se o něj bát, sklepů máme na hradě dost.“ Něco takového skutečně řekl.

A Ronja tam stála, viděla svého bratra Birka s řemenem kolem krku, slyšela svého otce říkat slova plná nenávisti, bylo jí smutno, zlobila se a cítila se bezmocná.

Co s tím, když si lidé ubližují, a Ronja je jen malá holka. Co s tím vším může dělat? Povíme Ronje příběh – třeba jí to pomůže. Ale nejprve si zazpíváme písničku.



Píseň: S278



Král Saul panoval v Boží zemi. Byl to mocný král. Měl velké vojsko, vojáci měli kopí a meče a přilby a štíty a poslouchali svého krále. Ano, Saul byl mocný král. Tak to se tedy v tom Saulově, Izraelském království nemuseli ničeho bát.

Ale najednou se objevil Goliáš. (obr.) Moc toho o něm nevíme. Víme, že byl Pelištejec, to byl národ, se kterým Izraelci bojovali. Co o něm ještě víme? Že byl veliký. A silný. Nikdo nikdy takového obra neviděl. A všichni se ho báli. A on byl nafoukaný a myslel si, že si může všechno dovolit. Takové lidi známe i my dnes. Je možné Goliáše zastavit? To Saula trápilo. Vždyť zatím před Goliášem všichni utíkali.

A jak nad tím tak přemýšleli a povídali si o tom, Goliáš se jim zdál větší a větší. Tak se asi cítila Ronja, když se bezmocně dívala na zlobu a nenávist, která ubližovala jejímu bratrovi Birkovi. Ale to by bylo smutné, kdybychom takto skončili.

Kdo nám v tom příběhu o Goliášovi ještě chybí? David! Velký a silný David? (obr.) Ne, ne, máte pravdu – byl to malý kluk, možná že jen o něco málo starší než Birk a Ronja. Tak tenhle David nám tu chyběl. A teď tu je a vůbec se mu nelíbí, jak se Goliáš chová a co vykřikuje.

„Ale co s tím můžeš udělat, Davide? Vždyť jsi proti tomu Goliášovi tak malý a slabý...“

Ale na to se David neptá. Jemu se prostě nelíbí, že by měl vládnout takový člověk jako Goliáš. Že by měl vyhrát výsměch a nenávist a pohrdání.

A tak se tedy David rozhodl pustit se do boje. A hned začalo shánění a měření a oblékání, jen aby byl David co nejlépe vyzbrojen. Vždyť se bude bít s obrovitým Goliášem. Tak si to myslel Saul a ostatní. Ale jak si to myslel David, o tom si povíme až po písničce.



Píseň: S375



Podívejme se znovu na tento obrázek. Podívejme se na Davida. Jak je oblečený? Ma na sobě brnění, má meč a přilbu? Nemá. Je oblečený docela obyčejně a v ruce drží prak. Je to všechno, co má s sebou? Ono na tom obrázku už skutečně víc namalováno není. A přece má David ještě něco s sebou, co se namalovat nedá. David věřil, že Goliáš není silnější, protože Pánu Bohu se nelíbí, když lidé jeden druhému ubližují tak, jak to dělal Goliáš. A tak David šel Goliáše zastavit. Věřil, že nezáleží na tom, jestli je Goliáš větší a silnější. A najednou ten obr už tak veliký nevypadal. Už nevypadal tak nepřemožitelný.

A to je to, co si máme pamatovat. Můžeme si troufnout na všechny Goliáše s jejich zlobou a násilím. To si uvědomila i Ronja prostě proto, že chtěla pomoci svému bratrovi Birkovi. Přeskočila velikou propast která byla mezi oběma tlupami, přeskočila Pekelnou tlamu. A najednou Matis musel přemýšlet, jestli neudělal něco špatně. Trvalo mu to dlouho, ten krásný příběh od Astrid Lindgrenové je ještě dlouhý. Přečtěte si ho – nebo se podívejte na film. Uvidíte, že to Ronja a Birk neměli vůbec snadné, ale stálo to za to.

Ani David to neměl snadné, určitě se také trochu bál, ale s Goliášem bojoval a zvítězil. A my dnes máme vědět, že Pán Bůh nepomohl jenom kdysi dávno Davidovi v boji s Goliášem, ale že pomáhá všem, dětem i dospělým, všem, kteří nechtějí, aby na sebe byli lidí zlí.

Amen.

Píseň: David a Goliáš

Čtení: Mk 12,28-34

Píseň: S364 Nové přikázání

Text: Mt 7,24-29

Haleluja. Chvalte Hospodina, neboť Hospodin je dobrý, pějte žalmy jeho jménu, neboť je líbezné. Haleluja.                                Ž 135,3



»Loupežník Rumcajs žil už dobrý čas v lese Řáholci. Řáholec byl les tak hluboký, že v něm nikdy nebyla k spatření ani bába brusinkářka. Když chtěl Rumcajs vidět člověka, musel se naklonit nad studánku.

„Rumcajsi,“ povídá jednou svému obrázku ve vodě, „musíš najít nějakou panenku a udělat si z ní hospodyňku. A pospěš si, dokud máš ještě fousy od holiče jakžtakž přistřižený.“

Tajnými čestičkami v houští došel Rumcajs až skoro na kraj lesa, kde stojí na křižovatce dub. Vyhlídl si nejvyšší větev, která s pnula rovnou ke sluníčku a vylezl na ni. Dál už to bylo lehké. Sáhl rukou k nebi a ulomil slunci dva paprsky. Byly docela tenoučké a nikomu nemusejí chybět.

Paprsky pletl a proplítal, až z nich uvil prstýnek, jemný a zářivý. Jeho záře vycházela se slunce východem a se sluníčkem zapadala.

Rumcajs počkal, až bude poledne. V pravé poledne, kdy les voní jako vzácná apatyka a trošičku to v něm lupe, pohodil sluneční prstýnek na lesní křižovatce.

Prstýnek zářil, Rumcajs čekal ve křoví a pročesával si vousy hřebenem na borůvky.«

Moc bychom přáli, aby se všechno Rumcajsovi povedlo. Vždyť by to bylo smutné, aby zůstal sám. Je důležité mít někoho blízkého. To věděl Rumcajs, to víme my. Jen jestli se to hledání Rumcajsovi povede. To se ještě uvidí.

 

Píseň: S 140 Široká brána



Jen mám trochu strach. Jestli on to Rumcajs trochu nepopletl. Jestli on si zvolil dobrý způsob hledání. Mám sto chutí mu poradit. Mohli bychom mu přečíst podobenství, které už jsme četli. Jestlipak on na to nešel, Rumcajs, špatně.

Jak ono to bylo. Bylo to o stavbě domu. Stavěli dva lidé. Jednomu to šlo pěkně od ruky. Dům byl hotový raz dva. A ten druhý se pořád neobjevuje. Čím to je? Kdybychom se podívali blíž, zjistili bychom, že zatímco ten první už pěkně stavěl zdi a připravoval se na střechu, ten druhý stále kopal jámu. Proč mu to šlo tak pomalu? Vždyť ten první také kopal jámu, také si připravoval základy. Jenže stavěl na písku. A to šlo to stavění raz dva. A ten, kterému to šlo pomalu, stavěl na skále. A to se hodně nadřel, než vykopal základy, aby vůbec mohl začít stavět. Proč to jen dělal? Nebylo to zbytečné? On se tak namáhal proto,  kdyby přišel nečas. Kdyby přišla voda, aby mu dům neodnesla. Nebylo to zbytečné? Nekomplikoval si to ten druhý člověk? Ne, nakonec se ukázalo, že udělal dobře. Skutečně přišel velký nečas a ten dům postavený jenom na písku bez základů odnesl.

Jestlipak Rumcajs stavěl základy? Jestlipak nešel na to hledání nevěsty nějak moc rychle?

»Najednou se od stromu ke stromu blýsklo modrým pírkem a sojka zavolala:

„Už jdou. Tak buď v tom křoví zticha, ať je nepoplašíš.“

Cestou ke křižovatce přicházejí dvě jičínské panenky. Obě úhledné, a přece každá jiná. Jedna má vlasy černé a ruce běloučké, a ta druhá zas ruce ožehlé od sluníčka a vlasy jako nedozrálá pšenice. Jedna je Anka a ta druhá Manka.

Anka spatřila sluneční prstýnek na křižovatce nejdřív. Hned po něm skočila, hned si ho navlíkla na prst a hned si taky spočítala, že za takový prstýnek by bylo nejmíň dvanáct dukátů.

Rumcajs vystoupil z křoví.

„Prstýnek máš,“ povídá, „a protože je to můj prstýnek zásnubní, musíš mě k němu přibrat.“

„Co bych nepřibrala,“ řekla Anka. „K dvanácti dukátům přiběru i loupežníka.“

„Tak dobrá,“ povídá Rumcajs, „hned ti ukážu hospodářství.“«



Píseň: S239



Děti, já z toho mám čím dál divnější pocit. Jestlipak on se Rumcajs nespletl. Jak to myslel Pán Ježíš s tím podobenstvím? „Kdo nebude poslouchat tato má slova, bude jako ten stavitel, co stavěl bez základů.“ A Ježíš vyprávěl o tom, že se máme mít rádi, že si máme pomáhat a odpouštět si, že se máme zajímat jeden o druhého. Na to prstýnek nestačí. I kdyby byl ze zlata. A možná právě proto, že byl ze zlata. Jak jen Rumcajsovi pomoci?

Sluníčko pomohlo. Zašlo za kopec a prstýnek zhasl. Už nebyl ze zlata. A Ance už se vůbec nelíbil. Už se jí nelíbil ani Rumcajs. Nezajímalo jí, že to byl hodný člověk. Neměl zlatý prstýnek. „A mrsk ho, uhodila prstýnkem o zem a odešla cestou, co vede k Jičínu.“ Copak nám to připomíná? „A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký.“

Žalost pro Anku nebyla. Takoví lidé jako Anka neumí mít rádi. »Rumcajs chvíli přešlapoval v rozpacích jako v malých botách, ale nakonec sluneční prstýnek zvedl a navlíkl ho Mance na prsteník:

„On se zas ráno se sluníčkem rozsvítí.“

Manka na to:

„Vždyť já bych ho vzala i tak.“«

Je to hezké, když se lidé dokáží mít rádi. Čeká je hezký život. Však o tom tak mluvil i Pán Ježíš.

„A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nespadl, neboť měl základy na skále.“

                                                                Amen.



Píseň: S244



Přímluvná modlitba:

Ohlášky:



Poslání: Ovoce Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit.                           Ga 5,22n.25



Požehnání: Hospodin ti požehnej a opatruj Tě. Hospodin rozjasni nad tebou svou tvář a buď ti milostiv. Hospodin obrať k tobě svou tvář a obdař tě pokojem. Amen.                                                 Nu 6,24-26

Čtení: Gn 28,10-16

Píseň: S355

Text: Gn 33,1-4

Haleluja. Hospodine, všichni králové země ti vzdají chválu, až uslyší, co jsi vyřkl. Haleluja.

                                                                  Ž 138,4



Znáte pohádku Severní zámek? Ne? Norskou pohádku o Halvorovi a princezně Astrid? Je to krásná pohádka a já vám o ní něco povím. Halvor byl chudý čeledín a bydlel u jednoho z fjordů, takových zálivů moře, kterých je v Norsku spousta. Věděl, že celý život zůstane tam, kde žije, protože aby se člověk přeplavil na druhou stranu fjordu, na to by musel umět ovládat loď – a to Halvor neuměl. A tak žil, čeledín Halvor, den za dnem na břehu fjordu.  

Až jednou, když stál a díval se na nekonečnou vodní plochu, uviděl ve vodě dívčí tvář. A najednou Halvorovi nestačilo být čeledínem. Najednou toužil hledat a najít princeznu Astrid. Jenže ta byla daleko, žila uvězněná v Severním zámku. Muselo se tam dlouho plout po moři, pak projít cestu hustým lesem plným divoké zvěře a nakonec přemoci zlého obra.

A Halvor stál na břehu, díval se do dálky a přemýšlel. Co musel udělat? Musel se rozhodnout, musel odejít ze všeho, co dobře znal. Co ještě musel? Musel se moc a moc učit. Nastoupit na loď a učit se jí ovládat. Učit se znát moře, poznat, kdy se blíží bouře, kde jsou mělčiny, učit se lovit ryby jako správný rybář. Znát řeč slunce i hvězd, aby uměl určit směr plavby. Ale to nebylo všechno. Čekala ho ještě cesta hustým lesem. Co tam se musel Halvor naučit? Řídit psí spřežení, poznat les, aby věděl, co jaký zvuk znamená, rozpoznávat stopy i hlas zvířat. A nakonec musel překonat svůj strach a odvézt svou princeznu Astrid domů, i kdyby byl obr sebevětší.

To všechno měl Halvor před sebou. K tomu všemu musel sebrat všechnu odvahu a trpělivost.



Píseň: S135



Víte, kdo to byl Jákob? Byl to syn Izáka a Rebeky. A měl také bratra, Ezaua. Tak to je pěkné, je pěkné žít doma, mít rodiče, které máme rádi a kteří mají rádi nás, mít sourozence, se kterým si rozumíme, i když se někdy nepohodneme. To je pěkné, ne? A měl to tak Jákob? Neměl. Jákob neuměl mít rád. Podvedl tatínka Izáka, podvedl svého bratra Ezaua a teď utíká z domova a ani dobře neví, kam má jít. Jákob si představoval, že získá požehnání a všechno bude pěkné, Pán Bůh se o něj bude hezky starat a on, Jákob, bude žít spokojený život. A teď je Jákob sám a smutný a nešťastný a říká si, to na mě Pán Bůh zapomněl, to požehnání je mi houby platné, jsem na tom hůř než kdy předtím. Smutný, unavený, opuštěný Jákob už nemůže dál. Najde si místo s měkkou trávou, místo polštáře má pod hlavou kámen, přes sebe přehodí plášť a usíná.

V čem jen se to Jákob spletl? Myslel si, že když bude Pán Bůh s ním, všechno půjde snadno. Jakoby si Halvor z naší pohádky myslel, že může čekat na břehu fjordu a někdo nějak zařídí, že se u něj objeví princezna Astrid. Že se nebude muset vydat na cestu. Že se nebude muset nic učit. Jákob se spletl. Moc se spletl. A teď spí, cítí se sám a neví, co dál.

Jákob spí a zdá se mu sen. Co to v tom svém snu vidí? Žebřík. Žebřík do nebe. A po něm chodí lidé. Nahoru a dolů. Co to jen znamená? Proč se to jen Jákobovi zdá? Jákob to hned uhodl – na tomto místě je Pán Bůh. Jákob není sám. Pán Bůh na něj nezapomněl. Bude Jákoba provázet, povede ho po své cestě a Jákob se bude učit jak žít.



Píseň: S372



A Jákob se učil. Učil se být trpělivý, i když mu jeho strýc Lában křivdil. Učil se mít rád. Učil se odvaze a odpovědnosti za své blízké. Už by neokradl svého bratra Ezaua ani nepodvedl svého otce Izáka. Učil se naslouchat tomu, co mu Pán Bůh říkal. Učil se počítat s tím, že ho Pán Bůh provází. A trvalo to dlouho to Jákobovo učení. 14 let. Až po 14 letech se směl Jákob vydat zpátky domů. Ještě jednou Pán Bůh Jákoba vyzkouší, jestli už má dost odvahy vrátit se domů. A Jákob obstojí v boji u potoka Jabok.

A to už se k sobě blíží dva velké zástupy lidí i dobytka. V jednom je pánem Ezau, ve druhém Jákob. I když Jákob by se už pánem nenazval, ví, že Pánem je Hospodin. Však už se Jákob nejmenuje Jákob, ale Izrael – bojuje Bůh.

Dlouho se učil Jákob, aby toto pochopil. Dlouho se učil, aby prošel dlouhou cestu a našel odvahu – k setkání se svým bratrem Ezauem.

Moudře to řekla pohádka o Halvorovi a princezně Astrid – člověk se musí hodně učit než dokáže najít cestu k blízkému člověku. Ale ještě něco důležitého nám říká příběh o Jákobovi – na cestě ke smíření a odpuštění, na cestě za člověkem nejsme sami. Pán Bůh nás učí, provází, posiluje. Pán Bůh nám žehná.

                                                                    Amen.



Píseň: S397



Přímluvná modlitba:

Ohlášky:







Poslání: Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám. Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá.

                                                              Ef 4,32-5,2

Požehnání: Ať vám milost dělá život krásným a bohatým před Boží tváří, láska ať vás provází a hřeje

a ať vás brání před chladem a mrazem lidské zloby

a Boží pravda ať vám svítí na cestu, když se moci chopí tma. Amen.

Čtení: Joz 6,1-5

Píseň: S274 Apoštolská

Text: Joz 6,6-9.20

Haleluja. Hospodinova pravice se vyvýšila, Hospodinova pravice koná mocné činy! Haleluja.                                                  Ž 118,16



Milé děti, dnes si budeme povídat o velikém městě. Víme o něm, že mělo mohutné hradby, že se o něm vyprávěly příběhy, o tom, jak tyto hradby nikdo nepřekonal. Bylo to slavné město a jmenovalo se Jericho.

My o něm ale víme ještě něco - to, co nám o něm vypráví biblický příběh. Město Jericho stálo na cestě do zaslíbené země. Do země, kterou Pán Bůh zaslíbil lidem, kteří mu uvěřili a poslouchali ho. V té zaslíbené zemi to bude hezké, říkali si všichni a těšili se tam. Těšili se, že silnější nebude ubližovat slabšímu, že si budou lidé pomáhat, nebudou si závidět. Když někdo zůstane sám, tak se vždycky objeví někdo, kdo mu pomůže, kdo ho povzbudí. Na co se ještě mohli těšit? Že si děti budou moct hrát, že se budou moct těšit domů. Bylo mnoho věcí, na které se mohli lidé těšit do zaslíbené země. A ta hlavní věc byla zvláštní – těšili se na to, že za všechno, co dostanou budou moci každý den poděkovat Hospodinu.

A tak stáli na hranicích zaslíbené země, těšili se, představovali si, jaké by to mohlo být - a před sebou měli to veliké město Jericho s jeho hradbami a báli se jít dál, protože Jericho vzbuzovalo hrůzu a otázky. Není to naopak, není to právě toto město, které vládne v zaslíbené zemi, nejsou to tyto veliké hradby, které budou určovat celý život? Mají jít dál? Mají to zkusit? Pomůže jim Pán Bůh?



Píseň: S234 Oheň plál



Přečtu vám kousek knížky o malém klukovi, který bydlel v domě jako je ten, ve kterém máme modlitebnu. Měl tatínka a maminku, měl v domě kamarádku, se kterou si hrál a také mnoho lidí, které potkával. Řekli bychom - je to takový obyčejný dům a v něm obyčejné události, jak je známe. Ani bychom neřekli, že by příběh z toho domu, příběh malého kluka patřil do vyprávění o hradbách Jericha. A přece vám jeden příběh budu vyprávět.

»Ráno k nám chodívá listonoš, ale my ho téměř nikdy nevidíme, protože máme v přízemí schránky pro celý dům.

Nikdo mu nechodí naproti, jen jistá paní Krušinová z třetího patra dlouho před jeho příchodem stojí v průjezdu a vyhlíží poštu.

Náš listonoš energicky říká:

„Nic není... Nic, nic...“

A ta paní Krušinová jde pomalu do třetího patra. Je útlounká, zvláštně světle bělovlasá a dívá se plaše, jako by se omlouvala, že do toho třetího patra chodí. Život s ní zachází tvrdě – měla syna, inženýra chemie, a ten se nikdy nevrátil z Mauthausenu. To byl děti koncentrační tábor, místo, kde za války fašisté zabíjeli lidi.

Když se rok po skončení války mladý Krušina neobjevil, všichni jsme jí radili:

„Ohlaste soudu, že váš syn nežije, budete pobírat penzi.“

A ona se na nás podívala svýma plachýma očima.

„To nejde,“ řekla, „tohle já neudělám...“

Zdá se, že té smrti nikdy neuvěřila a podnes doufá, že Josef Krušina, inženýr chemie, žije někde, kde jsou poštovní známky, že však ještě nemohl zasednout ke stolu. Chudák Krušina!

Děti z našeho domu mají paní Krušinovou moc rády – bez důvodů, jak to u dětí bývá. Ani se tak Krušinová o dětskou přízeň příliš neuchází. Někdy s dětmi mluví v mlékrně a vštšinou řekne něco docela obyčejného, jako

„Tebe jsem dnes ráno, Boženo, slyšela zpívat...“

Ráno čekají děti na Krušinovou v průjezdu, a když listonoš odejde, ptají se jí:

„Nebylo nic?“

„Nebylo,“ říká Krušinová, „nic nebylo, děti.“

A všem bylo smutno, jako by skutečně ten dopis mohl odněkud přijít.«

A mě je také smutno. Znovu vidím lidskou bolest, které způsobuje zloba lidí. Těch, kteří zabili pana Krušinu, inženýra chemie a mnohé další. A myslím na Boží lid, který stojí před mocným městem, před Jerichem s nepřemožitelnými hradbami a přemýšlí, jestli je skutečně možné je překonat, zastavit vládu všeho zlého v lidských životech.



Píseň: S387 Přímluvný zpěv



Jak ono to dopadne? Jak to dopadne s Božím lidem a městem Jerichem s jeho hradbami, jak to dopadne s paní Krušinovou z našeho příběhu.

Příběh o Jerichu známe, četli jsme jeho část dnes z Bible. Takže jak to dopadlo? Lidé poslechli Hospodina a jakkoliv to vypadalo zvláštně, vydali se na cestu kolem hradeb. Šli tak první den, druhý, třetí, šest dnů takto potichu všichni jednou obešli hradby. Jen kněží troubili na polnice. Ale ten sedmý den, to kněží zatroubili a všichni volali, křičeli a zpívali a už viděli padat hradby a tak křičeli ještě víc, křičeli radostí, že ani to mocné město se svými hradbami neodolalo Pánu Bohu. Křičeli a zpívali a děkovali, že v zaslíbené zemi budou skutečně moci žít tak, jak o tom snili. Silnější nebude ubližovat slabšímu, že lidé si budou pomáhat, nebudou si závidět. Když někdo zůstane sám, tak se vždycky objeví někdo, kdo mu pomůže, kdo ho povzbudí. Že si děti budou moct hrát, že se budou moct těšit domů. Za všechno, co dostanou budou moci každý den poděkovat Hospodinu. Protože s nimi bude Pán Bůh a bude jim pomáhat.

To je krása, ale co s paní Krušinovou, zbořil někdo ty hradby jejího smutku?

»Jednoho dne přišel človíček a řekl:

„Tatí, my máme tajemství, ale opravdické. A nikdo se to nesmí dozvědět, ani ty.“

„Stejně mi to prozradíš,“ potřásl jsem hlavou. „Copak ty dovedeš udržet tajemství?“

„To se neboj,“ praví, „to já ti neřeknu. My totiž chceme s Boženou napsat dopis, a to je tajné. Ten dopis je pro paní Krušinovou, jenže to nesmí nikdo vědět. Ani ty...“

Tak se tajemství prozradilo.

A když už je vím já, přečtu ten dopis i vám:

„Milá paní Krušinová! Vy čekáte na psaní, a tak vám je píšeme. Abyste nějaké dostala. Božena vám nakreslila vrbu.

Odepište nám. To dole je slepice jak zobe. A to zelené je listonoš, jak leží v trávě. S úctou děti.“

To je tedy ten dopis.

Poslali jsme to a listonoš se včera divil, proč Krušinová již pro poštu nechodí.“

Mám rád ty příběhy – o pádu hradeb města Jericha i ten o paní Krušinové. Příběhy o tom, že i my ty hradby můžeme pomoct bořit. Pán Bůh nám v tom pomůže.                                                             Amen.



Píseň: S131



Přímluvná modlitba:

Ohlášky:

Poslání: Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu. Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí. Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi, ochotně poskytujte pohostinství. Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro a ne zlo. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého.                                                  Ř 12,10-16 Požehnání: Ať vám milost dělá život krásným a bohatým před Boží tváří, láska ať vás provází a hřeje

a ať vás brání před chladem a mrazem lidské zloby

a Boží pravda ať vám svítí na cestu, když se moci chopí tma. Amen.

Čtení: Nu 22,1-12

Píseň: 609

Text: Nu 23,18b-21

Haleluja. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho. Haleluja.                                                  Ž 118,24



Znáte pohádku o Plaváčkovi? Kdo to vlastně byl? Byl to syn chudého uhlíře. Uhlíř – to byl člověk, který žil v hustém lese, kácel stromy a z těch stromů pálil dřevěné uhlí, které pak prodával. Moc si tím skutečně nevydělal, uhlíři bývali chudí lidé. Ono to vypadá, že povídám o úplně zbytečných a nepodstatných věcech. Ale jen počkejte a uvidíte, jak je to důležité.

Do lesa, ve kterém žil ten náš uhlíř, se vydal na lov sám pan král. A zabloudil. Už byla noc, když před sebou uviděl chaloupku našeho uhlíře. Ten krále pěkně přivítal a nabídl mu nocleh.

A právě v tu noc se uhlířově ženě narodilo miminko. Když se v pohádce narodí miminko, copak se stane? Kdo se objeví? Přijdou sudičky a předpoví miminku, co ho v životě potká. A tak se to stalo i v naší pohádce o Plaváčkovi. Přišly tři sudičky a pěkně tomu miminku – my víme, že to byl kluk – předpověděly, že si vezme za ženu princeznu, která se právě narodila králi, který spí u uhlíře na půdě.

A král to slyšel. Myslíte, že byl rád? Že si jeho dceru vezme za ženu syn těch hodných lidí, kteří mu pomohli? Kdepak, zlobil se, vždyť uhlíř byl chudý. Zlobil se také proto, že mu někdo připomněl, že nemusí být králem navždycky. To už tak mocní lidé mají. Jak už jednou mají moc, tak se jim vůbec nelíbí představa, že by o ni mohli přijít.

A tak se král rozhodl, že s tím něco udělá. Vždyť je přece král. Že udělá všechno, aby se nestalo to, co sudičky předpověděly. I kdyby tomu miminku měl ublížit. Co mu na něm záleží? Takový to byl zlý král.



Píseň: S360



My si povíme ještě o jednom králi – tentokrát biblickém. Jmenoval se Balák. A ještě si povíme po prokletí a požehnání. Takový zvláštní příběh, který je také o tom, jak mocný král nechtěl přestat být králem. A tak si řekl – já nebudu bojovat, nebudu tajně posílat posly, aby ublížili miminku, jako to udělal ten král z pohádky. Já to udělám chytřeji. Já si někde najdu nějaké takové sudičky, zaplatím jim a ony zařídí, aby všechno šlo tak, jak se to bude líbit mě.

No tedy. On ten král z pohádky byl mizera, ale co to bylo proti králi Balákovi. Je mi z toho až úzko. Bylo by hrozné, kdyby měl pravdu. Kdyby opravdu stačilo mít moc a peníze a takový člověk by si mohl koupit, mohl by zařídit, jaký kdo bude mít život. On by ho měl pěkný a ten, kdo by se mu nelíbil, z koho by měl třeba strach, aby ho měl špatný a nešťastný.

Najednou nám moc záleží na tom, jak ten náš biblický příběh dopadne. Protože biblické příběhy jsou o lidském životě, i o tom našem životě a o tom, jak v něm jedná Hospodin. Nechá Pán Bůh krále Baláka provést jeho plán? Mohou si takoví lidé jako on skutečně dělat co chtějí, nebo je to jinak?

Příběh je to napínávý, protože, představte si to, on ten král Balák nebyl hloupý. On skutečně našel člověka, který uměl proklínat. Jmenoval se Bleám. I to jméno se králi líbilo – znamená „Pustošitel“. Vypadá to, že král Balák to vyhrál. Že králové Balákové mohou všechno. Vždyť to by tak bylo, aby za peníze nešlo všechno zařídit.



Píseň: S401



Jak to jen dopadne? Přiznám se, že se na toho krále Baláka zlobím. A hned bych měl pro Pána Boha radu, jak by měl zařídit, aby to takový zlý člověk nevyhrál. Co takhle, aby si král Balák taky vyjel na lov, jako ten král v pohádce, zabloudil a už ho nikdy nikdo neviděl. Nebo by ten Bileám, Pustošitel, mohl spadnout do jámy a prostě zmizet. Nebo ... Já bych měl nápadů! Prostě - mám už toho dost, tak ať Pán Bůh všechny tyhle Baláky a Bileámy pěkně tvrdě potrestá. A žádné lajnování a ničení životů by nebylo.

Je to zvláštní, ale biblický příběh to vypráví jinak. Balák nezabloudil, Bileám se neztratil, ale Balák se v Bileámovi pořádně spletl. A já také. Bileámovi nebylo jedno, co říká Hospodin. Byla pro něj důležitější Boží vůle než vůle krále Baláka a jeho peníze.

Poslechněme si znovu, o čem Bileám mluvit, ať už se král zlobil sebevíc.

„Nuže, slyš, Baláku! Pozorně mi naslouchej, Sipórův synu! Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval. Zdali řekne, a neučiní, promluví, a nedodrží? Hle, dostal jsem úkol žehnat. On dal požehnání a já to nezvrátím. Nehledí na kouzla proti Jákobovi, nedbá těch, kdo přejí bídu Izraeli. Hospodin, jeho Bůh, je s ním, hlaholí to v něm královským holdem.“

A najednou se všechno mění. Už se nemusíme bát. Žádné lajnování a ničení životů podle vůle mocných nebude. Se svýma piklema pohořel král z pohádky i biblický král Balák. Můžeme z toho mít radost. Ale z čeho můžeme mít radost především je, že nám dnešní příběh znovu důrazně připomenul, že náš život je v Božích rukách. To Pán bůh nás vede. On dokáže obracet zlobu v požehnání. On nabízí život. Tak, jak jsme si to připomínali o Velikonocích.

A to je to, co má zaznít při narození miminka. Nikdo neví, co všechno se v lidském životě stane, sudičky skutečně patří do pohádek, ale toto ujištění z biblického příběhu si máme připomínat znovu a znovu. To patří k radosti nad narozeným miminkem. To si smíme připomínat i dnes, kdy se radujeme z narození Toníka Ambrože. Připomínat, radovat se a děkovat, že Pán Bůh je s námi.

                                                 Amen.

Píseň: S 186 Moc předivná



Přímluvná modlitba:



Ohlášky:



Poslání: Nestrachujte se! Nebuďte zmateni. Což jsem ti vše neohlašoval a neoznamoval už předem? Vy jste moji svědkové. Což je Bůh kromě mne? Jiné skály není, já o žádné nevím.                                     Iz 44,8



Požehnání: Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit. Já jsem vás učinil a já vás ponesu, budu vás nosit a zachráním.           Iz 46,4