Buď chválen, milý Ježíši,
ty poklade náš nejvyšší,
za všecky mocné milosti,
jichž udílíš nám v hojnosti.

Že tebe srdce může znát,
svým Spasitelem nazývat,
že pro své v smrti zmaření
všem základem jsi spasení,

to pochází jen z lásky tvé,
jež blaží srdce bázlivé.
Bez tebe my nic nemáme,
jen v tobě spásu hledáme.

V tom pravé blaho naše jest,
když Duchem tvým se dáme vést.
Tvou těšíme se milostí,
jež z hříchu pout nás vyprostí.

Zrak s bázní k tobě pozvedám,

Hospodine, studnice dobroty, Otče nerozený,
od tebe vše dobré pochází,
smiluje se nad námi.
Hospodine, Bože všemohoucí, kterýžs nám z své moci
dal Syna jednorozeného,
smiluje se nad námi.
Hospodine, jenžs zemi i nebe stvořil sám od sebe,
milosti žádáme od tebe,
smiluj se nad námi.

Kriste jediný,
z boha Otce rozený,
tebe z Panny narozeného, světu potřebného,
prorokovali jsou proroci,
smiluje se nad námi.
Kriste nám milý,
Panny Synu jediný,
zdávna žádaný od králů ctných, od proroků věrných,

Slunce svítí, tak se dobře dívej
a buď blízko tomu, kdo je sám. Dobrou zprávu dál lidem zpívej:
„Boží láska sklonila se k nám.“

𝄆 Confitemini Domino,
quoniam bonus.
Confitemini Domino,
aleluia. 𝄇

Jsem tu, prázdné ruce mám,
přijmi mne a veď mě dál,
obraz, kterýs do mne vložil,
obživ sám.

Náš Otče a Králi náš,
dnes skloň se k nám, buď při nás.
Jen na tebe čekáme, na tvé milosrdenství,
smiluj se pro jméno své,
S čím stanu před tebou?
Mé ruce prázdné jsou.
Náš svět ať promění spravedlnost tvá,
milostí zachraň nás.

Bože, prosíme tě, buď svým Duchem v našem středu.

Ať k nám tvůj Duch, ten, který mluvil ústy našich předků ve víře, ten, který mluvil ústy Kristovými, promlouvá, ať je naším středem nejen v této chvíli, ale nechť se stane páteří našich životů, nejvlastnějším motivem našich dní, našeho zápasu mezi nicotou a životem věčným.

Sto bylo ovcí stáda,
když ráno šly se pást.
Teď jedna někde strádá:
čím nechala se zmást,
že neví cestu zpátky?
Snad bloudí pustinou.
Den je teď náhle krátký,
ach, jak ji naleznou?

Má pastýř těžkou práci,
když hledá zbloudilou.
Sám málem stopu ztrácí,
když chodí pustinou.
Už je však ovci blízko,
už slyší její hlas!
Tam leží, kdesi nízko.
Jde – vytáhne ji zas.

Tak Kristus hledá hříšné
a všechny přijímá.
Má víc než slovo přísné:
svůj stůl nám prostírá.
On nový život dává,
jím všechno začíná.

Ej, v onen dávný čas,
ej, v onen dávný čas Ježíš, Spasitel náš

stoupil na lodičku,
stoupil na lodičku, bral se přes vodičku.

Ej, bouře veliká,
ej, bouře veliká, strach, hrůza všeliká,

velké vlny byly,
velké vlny byly, lodi přikrývaly.

Pán spal na podušce,
Pán spal na podušce v konci na lodičce.

Volali na něho,
volali na něho učedníci jeho:

Spomožiž nám, Pane,
spomožiž nám, Pane, ať nezahyneme.

Pročež se bojíte,
pročež se bojíte, snad malé víry jste?

Pán Ježíš tiše vstal,

Jen projít suchou pouští,
snad nás Bůh jenom zkouší,
ze slibu víra pramení,
výhledy nové otevírá,
takhle roste víra.

Šalom!
Šalom!
Bůh je s námi!
Nejsme sami!

Než zazněl ten hlas shůry,
měl každý masa fůry,
a kdo je nyní hladový,
na biče drábů zapomíná,
víra pohasíná.

Co když se Mojžíš mýlí,
nedojdem nikdy k cíli.
Snadno nás něco nalomí,
dík, Pane, že nás napomínáš,
víru podepíráš.