Sto bylo ovcí stáda,
když ráno šly se pást.
Teď jedna někde strádá:
čím nechala se zmást,
že neví cestu zpátky?
Snad bloudí pustinou.
Den je teď náhle krátký,
ach, jak ji naleznou?

Má pastýř těžkou práci,
když hledá zbloudilou.
Sám málem stopu ztrácí,
když chodí pustinou.
Už je však ovci blízko,
už slyší její hlas!
Tam leží, kdesi nízko.
Jde – vytáhne ji zas.

Tak Kristus hledá hříšné
a všechny přijímá.
Má víc než slovo přísné:
svůj stůl nám prostírá.
On nový život dává,
jím všechno začíná.
Buď z toho Bohu sláva!
I mne má za syna!