Kriste Králi, Pane náš,
ty tu čest na věky máš,
že jsi náš Pán dědičný,
pravý Bůh a život věčný.

Hle, my lid tvůj zvolený,
tvou krví vykoupený,
mocí tvou jsme zproštěni
ďábla, smrti, zatracení.

Ctíme tě vděčným srdcem,
s nejmilejším tvým Otcem,
také i s Duchem svatým,
neb jsi Bohem požehnaným.

Tvá jest moc, síla, sláva,
ty jsi církve své hlava,
prvorozený z mrtvých,
život, vzkříšení věrných svých.

Ty jsi nás zamiloval,
nadějí korunoval,
kotvou duše bezpečnou,

Probuďme se, křesťané,
k pokání pravému,
pamatujme, že nastane
den soudný každému,

kdež musíme vydati
počet ze všech věcí;
těžká věc bude obstáti
a nelze utéci.

Soudce živých i mrtvých,
Syn Boha živého,
požádá počtu z skutků zlých
i z slova marného.

Ten bude všemohoucí;
kdo se mu zprotiví?
Moudrý, ano vševědoucí;
kdo se mu vymluví?

Bude i spravedlivý;
kdo dary oblomí,
aby ortel milostivý
vzalo zlé svědomí?

To majíce v paměti,
obraťme se k Pánu,

Pamatuj, člověče, proč tě Pán Bůh stvořil
a nad stvoření vše proč tě tak povýšil / – proto, abys jemu sloužil.

Bůh tvůj učinil tě k podobenství svému,
přijal tě za dítě; tys však Otci svému
nechtěl sloužiti věrnému.

On tě byl do ráje postavil krásného,
v němž jsi, rozum maje, ctít měl Otce svého,
ale ty ses spustil jeho.

Utrácíš svá léta, svévolně jen hřešíš
a rozkoší světa bídnou duši těšíš,
zlého života nelepšíš.

Pravdě jsi odporný, pneš se nad jiného,

Šťastný je člověk, jemuž Bůh odpustil
a jehož vina smířena jest.
Šťastný je člověk, jehož Bůh očistil
a v jehož duši se neskrývá lest.

Pokud jsem mlčel, svědomí vyprahlé
úpělo ve mně na každý den.
Ve dne i v noci bál jsem se ruky tvé,
namísto radosti smutek zbyl jen.

Potom jsem tobě vyznal svou nepravost,
žádný svůj hřích jsem nezatajil.
A tys mě přijal, Pane můj, na milost,
břemene viny mé jsi mne zbavil.

Za to své dlaně každý, kdo svatý je,
v příhodném čase k tobě vztáhne.