V pokoře srdce svého
přicházím, Kriste, k tobě,
posilniž, prosím, mdlého,
světa by nekles v zlobě.

Neumím nésti kříže,
slabá jsou bedra moje,
duši mou svět jen víže,
plná je nepokoje.

Kolkolem zlo se vzmáhá,
hříšnosti strast se množí,
vůle má též se zdráhá
té svaté vůli Boží.

V bídném jsem člověk těle,
hynu tak ve dne v noci,
musím snad zhynout cele,
tvé, Kriste, bez pomoci.

Spomoz ty, spomoz, Pane,
pokorně prosím tebe.
Mír tvůj když duší vane,
okouším zde již nebe.

Já chtěl bych, Bože můj,
mít srdce plné síly,
když slyším pozvání,
ať za tebou se dám.
Však bojím se, že hřích
mi bude příliš milý
a touhu po slávě
že v sobě nezdolám.

Dnes na to vzpomínám,
jak často jsem už slíbil,
že chci ti věrný být,
vždy ve službě tvé stát
a zabývat se tím,
co se tvé vůli líbí.
Však všechny sliby své
jsem zrušil mnohokrát.

Neumím vděčný být,
když požehnání dáš mně,
když radost přichází
a chvíle pokojné,
a zcela hluchý jsem,
když napomínáš vážně,

Slyš slova má, můj Bože, Králi,
mou mysl pozoruj ty sám,
k tobě když o pomoc volám.
Zrána hned přijmi oběť chvály,
v lásce jsi stálý.

Ty nepřijímáš svévolníky,
zlým protiví se vůle tvá,
též tomu, kdo krev prolévá,
svou milost máš však pro hříšníky,
vzdávám ti díky.

Sám učiň přímou cestu moji,
zachraň mě před úklady zlých,
též před jazykem falešných,
v tobě ať se vždy zaradují,
kdo v tě doufají.

Jezu, přispěj ku pomoci,
soužení mne zbav svou mocí.
Pro můj žal a bolest není
nikde jinde utěšení,
ó Bože můj.

Hyne svět a žádost jeho
je vždy více v moci zlého.
Nepravost se rozšířila,
spravedlnost zahynula,
ó Bože můj.

Já pak, v srdci pomýlený,
z cesty pravdy zavedený,
sám nad sebou plakat musím,
o dar pokání tě prosím,
ó Bože můj.

Ke komu bych šel jinému
než k tobě, Pane, samému,
který jsi i na kříž vstoupil,
abys duši mou vykoupil,

Z hlubokosti volám k tobě,
slyš, Bože, křik smutného,
nakloň uší svých v mé mdlobě
k hlasu vzdychání mého!
Budešli míti jen zření
na hříchy a provinění,
kdo před tebou obstojí?

U tebe jest však z milosti
všech hříchů odpuštění,
marné jsou naše hodnosti
i v nejlepším dychtění.
Žádný nemůž se chlubiti,
všichni se musejí báti,
milosti žádajíce.

I já se k Bohu utíkám
a ne k svým zasloužením,
srdce mé nehledí nikam
než k jeho potěšením,