Ó jak nádherné jsou dny v Božím království,
jsou plné zpívání, radostných slavností,
slabým i silným se tam plní dávný sen,
kdy Bůh je každému z věrných svých přítomen.

V novém Jeruzalémě skončí rozbroje,
plno je radosti, dobra i pokoje,
jakoukoliv představu předčí skutečnost,
že je tu dobroty a lásky víc než dost.

Jaký je to Vládce, ó jaký je to Král,
jenž všechno věrným svým z milosti daroval,
za to ať jej velebí každý služebník,
vyzná mu ze srdce úžas a vřelý dík.

Prozpěvuj, ó věrná duše,
a pochval Pána Ježíše,
že život věčný připravil,
k němuž tě Bůh Otec zvolil.

Ač znal lidi, že jsou hříšní,
hodni zatracení všichni,
však si z nich sám ty vyvolil,
které by na věky spasil.

Tak je velmi zamiloval,
že Syna pro ně na svět dal,
by jako dárce života
dal sebe za život světa.

A proto evangelium
kázáno všechněm národům,
aby z něho vírou v Krista
došli věčného života.

Toto je ten život věčný:
poznati Otce v milosti,
znáti, že Syn, Otci rovný,

Kriste Králi, Pane náš,
ty tu čest na věky máš,
že jsi náš Pán dědičný,
pravý Bůh a život věčný.

Hle, my lid tvůj zvolený,
tvou krví vykoupený,
mocí tvou jsme zproštěni
ďábla, smrti, zatracení.

Ctíme tě vděčným srdcem,
s nejmilejším tvým Otcem,
také i s Duchem svatým,
neb jsi Bohem požehnaným.

Tvá jest moc, síla, sláva,
ty jsi církve své hlava,
prvorozený z mrtvých,
život, vzkříšení věrných svých.

Ty jsi nás zamiloval,
nadějí korunoval,
kotvou duše bezpečnou,

Probuďme se, křesťané,
k pokání pravému,
pamatujme, že nastane
den soudný každému,

kdež musíme vydati
počet ze všech věcí;
těžká věc bude obstáti
a nelze utéci.

Soudce živých i mrtvých,
Syn Boha živého,
požádá počtu z skutků zlých
i z slova marného.

Ten bude všemohoucí;
kdo se mu zprotiví?
Moudrý, ano vševědoucí;
kdo se mu vymluví?

Bude i spravedlivý;
kdo dary oblomí,
aby ortel milostivý
vzalo zlé svědomí?

To majíce v paměti,
obraťme se k Pánu,

Pamatuj, člověče, proč tě Pán Bůh stvořil
a nad stvoření vše proč tě tak povýšil / – proto, abys jemu sloužil.

Bůh tvůj učinil tě k podobenství svému,
přijal tě za dítě; tys však Otci svému
nechtěl sloužiti věrnému.

On tě byl do ráje postavil krásného,
v němž jsi, rozum maje, ctít měl Otce svého,
ale ty ses spustil jeho.

Utrácíš svá léta, svévolně jen hřešíš
a rozkoší světa bídnou duši těšíš,
zlého života nelepšíš.

Pravdě jsi odporný, pneš se nad jiného,