To něco stojí, to něco stojí,
to něco stojí, říkám vám,
to něco stojí, to něco stojí,
když mocné činy při nás koná Pán.

Jen hrob mu byl domovem,
neznal světlo dne,
přesto volal: Nechoď sem,
jdi pryč, netrap mne.

Už přivykl temnotě,
má z ní vyjít ven,
s touhle změnou v životě
není srozuměn.

Znal jen sílu, křik a zlost,
rozbil, na co sáh,
má ztratit svou posedlost,
nepůjde z něj strach.

Ti duchové nečistí
vešli do prasat,
stádo třeba přičísti
do výkazu ztrát.

To já, ó Pane můj,
stojím tady v modlitbách,
to já, ó Pane můj,
stojím tady v modlitbách.

Ani matka, ani otec, ale jsem to já,
stojím tady v modlitbách,
ani kněz můj, ani vládce, ale jsem to já,
stojím tady v modlitbách.

To já, ó Pane můj,
půjdu, když mne posíláš,
to já, ó Pane můj,
půjdu, když mne posíláš.

Koho pošlu, kdo se hlásí? Je tu cesta má.
Půjdu, když mne posíláš.
Chceš jít se mnou? Strach ti brání dát i kůži svou?
Půjdu, když mne posíláš.

K svému knězi, k svému vládci, a tak půjdu já.
Půjdu, když mne posíláš.
K těm, co soudí, co vše vědí, a tak půjdu já.
Půjdu, když mne posíláš.

K těm, co myslí, že jsi mrtev, a tak půjdu já.
Půjdu, když mne posíláš.

Ten obraz zlatý, obraz se k nebi tyčí,
zář oči oslepí, zář jeho oči ničí,
do snů se vkrádá, vrývá se do paměti,
Babylon hold si vzdává, Babylon sebe světí.

Ač z pece ohnivé žár stoupá žhavý
a obraz zlatý dotýká se hvězd,
Hospodin zástupů je králem slávy,
jen Bohu samému vzdáváme čest.

Tympány, housle, hudba, zpěv v jednom tónu,
cymbály, pozouny, klaňte se Babylonu!
Ať lidská srdce v jediném rytmu buší,
Babylon poctu žádá, Babylon žádá duši.

Babylon dává poslední příležitost,