PROROK ELIÁŠ

5. motivační uvedení do příběhu:

 

Otázka pro mladší školní věk:

Zeptejte se dětí, zda-li rády něco staví, budují, zařizují, organizují. Nechají si při tom do toho moc mluvit, nebo to raději dělají po svém? Je vždycky taková věc prospěšná, dobrá, bez chyby?

 

Otázka pro starší školní věk:

V kterých obdobích našich dějin se pěstovalo "budovatelství"? Byly to doby, které přinesly svobodu, naději, spravedlnost – nebo naopak?

 

Navržená motivace v obou případech umožňuje představit Achaba jako „krále Budovatele“ (viz klíč. pojmy) a zároveň upozorní na dvojznačnost lidského budovatelství. Eliáš je potom tím, kdo rub achabovského budovatelství odhaluje, svým svědectvím ukazuje jeho limity a svými činy odkazuje na jiný zdroj života a naděje.

 

6. osnovy vyprávění:

a) poznámky a osnova pro mladší školní věk:

 

Vyprávění soustřeďte na napětí mezi Achabem, svévolně a modlářsky zakládajícím a realizujícím svou vládu, a Božím svědkem Elijášem. V druhé půli představte Elijáše jako toho, který nejen boří, ale též zakládá – u vdovy vzbuzuje nové očekávání.

I. Motivace

II. Achab organizuje své královské budování po svém – bez Boha

II. Elijáš říká, že taková vláda nic dobrého nepřinese (sucho)

III. Elijáš pomáhá chudé vdově žít v době sucha

IV. Vdova uvěřila Elijášovu kázání

 

b) poznámky a osnova pro střední a starší školní věk

 

Motivace vám pomůže představit Achaba jako vladaře, který usiluje uskutečnit svůj projekt a spoléhá přitom na baalismus. Takto spolu s ním můžete představit i Jezábel. Jejich náboženským a mocenským projektům se Elijáš staví na odpor. Nástup sucha má ukázat bezmoc Baala (ve vztahu k Achabovi až v zesměšňující podobě). Oba divy u vdovy pak stvrzují pravdivost slova tohoto osamělého Božího svědka.

 

I. Motivace

II. Achab a Jezábel tvrdě prosazují bálovské modlářství

III. Elijáš ohlašuje sucho

IV. Elijáš na poušti

V. Elijáš ohlašuje Boží péči hladovějící vdově

VI. Elijáš ohlašuje Boží záchranu pro umírajícího syna

VII. Elijáš vzbuzuje víru

 

VYPRÁVĚNÍ

 

I. IZRAELSKÝ KRÁL ACHAB  

V severním izraelském království se stal králem Achab. Na králích (na vládách) mnoho záleží, jak se bude lidem v jejich zemi žít. Zda budou mít lidé pocit bezpečí a svobody, zda budou obchodníci poctiví a úředníci spravedliví, zda se zkrátka bude dobře žít. Jak to může král zařídit? Jak má vládnout?  

Mojžíš zanechal Božímu lidu odkaz, že nejlépe se jim bude žít, když budou spoléhat na Hospodina a poslouchat jeho (Boží) slovo. A král dělá nejlépe, když víru v Hospodina podporuje a sám se jeho zákonem řídí. Jenže Achabovi se do toho nechtělo.

 

II. CO ACHAB CHTĚL  

Proč se do toho Mojžíšova odkazu Achabovi nechtělo? Nevíme přesně. Možná se mu nechtělo zabývat se Božím zákonem, možná na něj pozapomněl, možná ho prostě zlákalo něco jiného. Achaba něco zlákalo – že by krásná sidónská princezna? Anebo sidónské božstvo, rozmarný a štědrý bůh Baal? Těžko říci, co víc a co dříve. Lákavé bylo obojí. Vzít si princeznu se hodí vždycky. Mít za tchána bohatého a mocného krále je určitě výhoda. Ale lákavý byl i bůh Baal. Ten sliboval hojnost potomstva a úrody, sliboval majetek, sílu i moc těm, kdo mu postaví oltáře, chrámy, sochy, posvátné sloupy, těm, kdo mu budou obětovat a uctívat ho. Vypadalo to velmi lákavě – moc toho vlastně Baal od člověka nechtěl, ve srovnání s Hospodinem, který ve svém zákoně žádá milovat bližního, nelhat, nepodvádět, necizoložit a spoustu dalších věcí. Zkrátka, u Baala záleželo na nějaké té oběti a úctě, kdežto Hospodinu záleželo na tom, jak člověk žije.

Achab se nechal zlákat baalovským náboženstvím (a princeznou k tomu). Začal Hospodinovu zem předělávat na zem Baalovu. A co Boží lid? Bude ještě patřit Hospodinu?

 

III. CO ACHABOVI UNIKLO  

Achab měl před sebou lákavou vidinu toho, co může získat – baalovské výhody, prospěch, bohatství a princeznu. Co Achabovi nedošlo – že to celé je podvod. Achabovi nedošlo, že zradí, a tím ztratí Hospodina, svůj lid a nakonec i sám sebe. Že tou změnou se oni sami (lid i král) změní. Budou patřit někomu jinému. Achabovi uniklo, že jméno „Baal“ znamená „vlastník“, „majitel“ – že se ho Baal zmocní, připoutá si ho k sobě, učiní ho na sobě závislým. Achab netušil, že Baal mu nesplní, co slibuje. Ani k tomu nemá žádnou moc. Není bůh – jen prázdná bublina nafouknutá obratnými, výřečnými baalovskými kněžími. Achabovi také uniklo, že jméno té sidónské princezny „Jezábel“ znamená „Ne-obyvatelka“ – že ona nikdy nebude chtít být opravdu jeho ženou, nebude jí záležet na Izraeli, ani na Achabovi samotném, nikdy u nich nebude doma. Zůstane ze své vůle cizinkou a vší mocí se bude snažit proměnit Izrael v cizinu.

 

IV. HOSPODIN POVOLÁVÁ PROROKA

Achab se s velikou energií pustil do díla. Přivedl si do svého paláce v Samaří sidónskou princeznu, postavil Baalovi chrám, oltář i posvátný kůl, klaněl se mu, přinášel mu oběti a všude rozhlašoval, jak se všichni budou mít báječně. Nejdřív všechno vypadalo slibně a mnozí se nechali strhnout a napodobovali krále. Země se začala proměňovat. A vzdalovat se Hospodinu.

Tu se najednou objevil v Samaří jeden přistěhovalec. Přišel z Gileádu, tady na severu mu nic nepatřilo, nebyl tu doma. Nic neměl, jen bosé nohy a plášť z velbloudí srsti přepásaný provazem. Ale jméno měl – Elijáš Tišbejský. A jméno Elijáš znamená „můj Bůh je Hospodin“. Jméno Elijáš připomíná Boha, na kterého už v Samaří a v celém severním Izraeli skoro zapomněli.

Elijáš přišel za Achabem a povídá: „Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, odteďka nezaprší. Déšť přijde, až on bude zase chtít. A kdy to bude, to ti povím já.“ Achab na toho člověka koukal vyjeveně a nebral ho moc vážně: „Co mi tady povídá o Hospodinu, na toho už přece dneska nikdo nevěří! Déšť nám opatří Baal, obilí poroste, tráva na pastvinách vyrazí, hrozny se nalejí vinnou šťávou, všeho bude dost.“ Achab nad tím mávl rukou – a vzpomněl si na Elijáše až po čase, až když udeřila horka a sucha, jaká nikdo nepamatoval. Achab běhal k baalovským sloupům a za baalovskými kněžími, ale nezapršelo. Achab se rozzlobil: „Může za to Elijáš! Kde je?“ Jenže Elijáš nebyl k nalezení.

 

V. HOSPODIN VEDE POUŠTÍ

Hospodin totiž poslal Elijáše za řeku Jordán, do neúrodné kamenité krajiny. Tam se Elijáš usadil v pustině u potoka Kerítu. Nic neměl a nikdo tam nebyl. Elijáš byl skrytý, schovaný před Achabovým hněvem. Co však bude jíst? Tu přilétli havrani a přinesli mu chléb a maso. A večer zas. A ráno druhého dne opět. A Elijáš jedl chléb a maso a z potoka pil a vzpomínal, jak Hospodin vedl svůj lid, Izrael, ze země otroctví do země zaslíbené. Jak putovali pouští a nikde nic nebylo. Ale každé ráno nacházeli kolem tábora manu, Bohem seslaný pokrm. A vítr od moře přivál křepelky, a tak měli maso. Na cestě pouští, tam Hospodin uzavřel smlouvu se svým lidem. Elijáš si jasně vybavoval slova, která Mojžíš vyřizoval jako vzkaz od Hospodina: „Viděli jste, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid.“ (Ex 19,4-5) Elijáš se sám sebe ptal: „Jak mohli zapomenout na Hospodina, Boha živého a vysvobozujícího? Jak mohou poklonkovat před podvodníkem Baalem?“

 

VI. HOSPODIN ŽEHNÁ SIDÓNSKÉ VDOVĚ

Sucho trvalo už dlouho, pole nerodila, pastvin ubývalo, voda z potoků a řek mizela a jednoho dne vyschl i potok Kerít. Hospodin poslal Elijáše do sidónské krajiny, do města Sarepta. Když Elijáš přišel k bráně toho města, viděl tam jednu ženu sbírat dříví. Zavolal na ni: „Naber mi prosím trochu vody do svého džbánu a dej mi prosím kousek chleba.“ Ta žena odpověděla: „Jsem jen chudá vdova a v tuto dobu tu panuje bída. Mám jen ždibec mouky v hrnci a maličko oleje v láhvi. Zrovna jsem se chystala, že z toho upeču poslední jídlo pro sebe a svého syna. Naše poslední jídlo, rozumíš? Potom jistě zemřeme.“ Elijáš jí řekl: „Neboj se. Nejdřív vezmi z toho mála trošku a udělej mi malý chléb. Potom připrav jídlo pro sebe a svého syna. Hospodin ti totiž vzkazuje: Mouka v hrnci neubude a olej v láhvi nedojde až do toho dne, kdy Hospodin dá zemi déšť.“ Ona tomu slovu uvěřila a udělala, jak jí Elijáš řekl. Pak ze ždibce mouky a trochy oleje pekla každý den znovu malý chléb, který nasytil Elijáše, jejího syna i ji samotnou. Tak Hospodin pečoval o svého proroka i o chudou sidónskou vdovu, zatímco král Božího lidu sveden vidinou bohatství vyměnil Hospodina za sidónské božstvo a princeznu.

 

VII. HOSPODIN JE PÁNEM

Stalo se však, že syn té sidónské vdovy onemocněl. Už téměř přestával dýchat. Jeho matka byla nešťastná a dávala tu nemoc za vinu Elijášovi: „Ty jsi Hospodinův prorok a tímhle nás chceš vytrestat za to, že my Hospodina nectíme! Proč jsi sem vůbec přišel?“ Elijáš ji požádal: „Dej mi svého syna!“ Vzal jí ho z její náruče, odnesl do svého pokojíka, položil ho na svou postel a modlil se: „Hospodine, můj Bože, cožpak té vdově, u které jsem hostem, způsobíš zlo a přivodíš jejímu synovi smrt?“ A pak se skláněl a opakoval prosbu: „Hospodine, můj Bože, ať se prosím vrátí do tohoto dítěte život!“ Hospodin Elijášův hlas vyslyšel, do dítěte vrátil život a dítě ožilo. Elijáš dítě vzal, odnesl ho jeho matce a řekl: „Hleď, tvůj syn je živ.“ Vdova Elijášovi řekla: „Nyní jsem poznala, že jsi muž Boží a že slovo Hospodinovo v tvých ústech je pravdivé.“

Jen prorok a jedna chudá vdova ze Sarepty byli u toho, když se Hospodin ukázal jako Pán a dárce života. Proč se tak Hospodin neukázal Achabovi a Jezábel? Nevíme. Snad proto, že ti, kdo se honí za baalovskými sliby, Hospodinovy skutky stejně nevidí.

 

MODLITBA

 

Hospodine, Bože náš, ty neslibuješ snadné bohatství, ale dáváš posilu na cestu životem. Ty neslibuješ bezpracnou pohodu, ale dáváš pokoj těm, kdo se mají rádi a nesou navzájem svá břemena. Pane, ochraňuj nás, provázej nás, připomínej se nám, abychom se neztratili, abychom tě za něco laciného nevyměnili, abychom se tě drželi, víru zachovali a své bližní milovali. Amen

 

 

 

. podněty pro rozhovor:

 

- od čeho si lidé dneska slibují snadný život?

- co lidi vede k tomu, že zapomínají na Boha?

- kdo dnes zajišťuje vdovám a osiřelým dětem dostatek prostředků k životu?

- znáte ve svém okolí někoho, kdo je odkázán na pravidelnou pomoc? Pomáhají mu i křesťané?

- potřebují mocní lidé slyšet kritický hlas? Kdo takto mluví – uprostřed církve, uprostřed obce, uprostřed státu?

- které krále si z dějepisu pamatujete jako 'budovatele"? Bylo za jejich vlády všechno v pořádku? Našli se kritikové jejich způsobu vlády (např. Karel IV. x Jan Milíč z Kroměříže)

- znáte důvody dlouhodobých suchých období a hladomorů na některých kontinentech?