PAVEL VYSLÁN Z ANTIOCHIE (starší verze úlohy)

klíčové pojmy, dobové a textové souvislosti:

Charakteristika oddílů: po povolání Pavla, apoštola pohanů, (Sk 9) a „obrácení” Petra, který svou teologickou výbavou na otevře­nost vůči pohanům nestačil (Sk 10-11), násle­duje vyprávění v „civilnějšímu” stylu o tom, jak v Antiochii začali zvěstovat helénům - tedy poha­nům nespjatým s židovskou tradicí. Následuje legendární velikonoční vysvobození ve Sk 12, potom oddělení Pavla a Barnabáše k misijnímu úkolu ve Sk 13.

Pro lukášovský způsob vypravování je ty­pické, že střídá zvěst o „masivních” událostech příběhu spásy (při nichž jako by se otevíraly prů­hledy mezi nebem a zemí - jako např. Vánoce, Velikonoce, Letnice ale i další) s příběhy ladě­nými naprosto střízlivě. V nich se pak realizuje to, co se jednoznačně ukázalo v předchozích zvěstně masivních událostech. Od Sk 9 do Sk 12 se pří­běhy Petra (prvního svědka příběhu Skutků) a Pavla proplétají, aby pak Petr ve Sk 12 defini­tivně odešel ze scény Skutků. Od 13. kapitoly se ujímají svědectví evangelia antiochenští a Pavel, kteří realizují poslední část osnovy - přinést evan­gelium „na sám konec země” (Sk 1,8).

Pronásledování:v Jeruzalémě - týka­jící se zvláště štěpánovského okruhu, vede k tomu, že se jeho příznivci rozprchli (dosl. byli rozprášeni - 11,19 viz také Sk 8,1.4). Když se v příběhu Skutků posouvá zvěstování evangelia do další etapy - z Judska do Samařska - a mezi po­hany (podle os­novy ve Sk 1,8), je to vždycky „díky” pronásle­dování. Zaslíbení Vzkříšeného se plní, byť asi úplně jinak než apoštolé očekávali.

Přechod od zvěstování židům ke zvěstování pohanům(Sk 11, 19 a 20): výrazně se tu vyskytuje dvojice židé - Řekové (viz např. 1 K 1,22n aj.). Způsob vyprávění zřetelně sděluje, že oslovit zvěstí o Kristu příslušníky jiného náboženského, kultur­ního a civilizačního okruhu nebylo vůbec snadné. Zvěstování a vy­znání, že Ježíš je Pán (v. 20) ne­znělo mezi pohany tak nábožensky provokativně jako mezi židy (titul Pán - KYRIOS najdeme v řeckém překladu SZ tam, kde je řeč o Hospo­dinu). O to víc však mohlo provokovat politicky - vyznání, že Ježíš je Pán (Kyrios Iesus) znělo řecky mluvícím a myslí­cím jako polemika se státně loa­jálním přesvědče­ním, že císař je pán (Kyrios Kai­sar). Podezření, že křesťané jsou nekalé, pro­tistátní živly, se pak ve Sk objeví několikrát (Sk 16,20 17, 7)

Ruka Páně byla s nimi:„ruka Páně” je SZní obrat pro Boží vysvobozovatelské akce. Zvěstování mezi pohany je tedy svého druhu pokračováním zvěsti o Božích skutcích pro Izrael. Stejně tak smíme rozumět zdůraznění ob­rácení: nejde ani tak o emocionálně prožívanou konverzi, jako o změnu orientace ve směru, který nabízí zvěstované slovo.

Inspekce z jeruzalémského sboru: jeru­zalém­ští se o kvetoucím antiochenském sboru brzo dověděli a poslali tam na „vizitaci” proroka Bar­nabáše (11,22). Nejspíše se jednalo o kont­rolu pravověří. V antiochenském sboru se začalo zvěs­tovat jiným způsobem, než byli jeru­zalémští zvyklí. Antiochenští, kteří se neobracejí pouze k židům, ale i k pohanům, jsou o „krok napřed”, a tudíž podezřelí. „Vyslanec jeruzalém­ských” - Barnabáš má ovšem pro tuto novou práci poro­zumění. Vzpomene si na Pavla a dojde si pro něj do Tarsu, kde by Pavel zřejmě jinak zůstal.

Učedníci poprvé nazváni ´křesťany´: dosl. jsou to „kristovci”. Důležitá je informace, že se jedná o jakousi „náboženskou přezdívku”, kterou učed­níky z antiochenského sboru častovalo jejich okolí. Ve chvíli, kdy evangelium překračuje hra­nice světa židovství, jsou vyznavači identifikováni jako ti, kteří zvěstují a věří, že Kristem, Mesiášem je Ježíš. Vzhledem k tomu, že slovník Lukáše ve Sk 11,19nn má podobnost s oddílem 1 K 1,18nn, je snad namístě myslet na Krista ukřižo­vaného a skandálnost této zvěsti pro židy a Řeky.

Podle mimobiblických pramenů šlo o hanlivý přídomek. Pak by bylo namístě křesťané, kristovci překládat jako „krisťáci” (česká přípona „ák” vyjadřuje despekt - viz např. příjmení „novák” vyjadřující původně nedůvěru - ten je tu nový, cizí – „cizák“ - tudíž podezřelý).

V bibli je ovšem jméno vždycky také jakýmsi uloženým programem. Co se v hlavách pohan­ského okolí zrodilo jako nedůvěřivé a hanlivé označení, vyjadřuje nejpřesněji, proč a nač tady tahle „náboženská parta” vlastně je.

Učitelé a proroci(13,1n): v Antio­chii není Pavel ještě vůdčí osobností, ale působí zde mezi proroky a učiteli, kteří stáli v čele sboru a je po­važován za jednoho z nich. Učitelé vyučo­vali křesťanskému porozumění Starému zákonu. No­vozákonní proroci kázali jasnou řečí evange­lium. Díky těmto prorokům (inspirovaným Du­chem) máme zřejmě zachovány a do nové situace „do­tvořeny” mnohé Ježíšovy výroky.

Oddělení Duchem svatým k dílu povolaných(Sk 13,2): upomíná na jedi­nečná pro­rocká vy­stoupení (Iz 61,1n). Prorok nezvěs­tuje důrazy, které samy sebou vyplývají z tradice, vystupuje s nárokem mluvit a jednat překvapivě, posouvat důrazy, překvapivě rozeví­rat obzory.

Právě v písních proroků - zejména Iz od 40. kap. aj - najdeme zřetelné důrazy na to, že Boží jednání s Izraelem má zásadní a konečný, escha­tologický význam pro všechny národy. Můžete dětem připomenout příběhy proroků - a příběhy Ježíšovy - v nichž dochází k setkáním s jednotli­vými lidmi pohanského původu (vdova ze Sa­repty Sidonské - 1Kr 17, Šunemanka - 2Kr 3, Náman - 2Kr 5, uzdravení setníkova sluhy - Lk 7).

Antiochenské učitele a proroky vedlo vy­znání, že Ježíš je Kristus, k rozhodnutí víry, že nastal čas vydat se se zvěstí evangelia - se slovem záchrany - k pohanům.

Příchod proroků (Sk 11,27-30): je epizoda, která není v předepsaném čtení. Se star­šími dětmi ji však můžete probrat a ilustrovat na ní funkci proroka: když hlad ohlašují proroci, pak to nezní jako neodvratná či katastrofická předpo­věď, ale jako výzva víře - přijde hlad, co s tím uděláme? A víra otevřená prorockým důrazům odpovídá: Uděláme sbírku..

Barjezus(syn Ježíše, což je běžné jméno) – Elymas (snad čaroděj, kouzelník): napětí mezi dvěma přízvisky této postavy dává tušit konflikt, ke kterému skutečně dochází. Ten, kdo se stavěl do cesty zvěsti evangelia ovšem není potrestán jako nepříjemná konkurence, které se chce Pavel zbavit. Pro Lukáše je Pavel plný moci Ducha, kdežto Barjezus je pod vlivem moci zla. Pod touto mocí je člověk zaslepený a tápe. I jeho slepota je ale snad jen do času.

Pavlovo kázání: zvěst, která dospěla k pohanům, nespadla z nebe. Má už za sebou nějakou cestu. My už něco víme o Hospodinu, který jednal a jedná s člověkem. Tohle evangelium spočívá v odpuštění hříchů (v 37) -  zcela pavlovským způsobem mluví o tom, že člověk není ospravedlněn ze skutků Zákona – ale to sám Bůh – Otec Ježíše Krista – první člověka přijímá dříve, než něco vykoná a navzdory veškeré vině. Z tohoto evangelia se pohané radují (v 48).

Roztržka mezi církví a židy na sebe ovšem nenechá dlouho čekat. Nejde jenom o závist (v 45), ale právě cesta k Bohu pro jeho milost se zdá židům nepřijatelná. Jestliže Pavel s Barnabášem při odchodu z Antiochie symbolicky setřesou prach z nohou, není to ještě známka nepřekonatelnosti tohoto rozporu, jako spíše demonstrace jejich neviny.

 úskalí textu:

- Barjezus není Harry Potterem Nového zákona. Harryho příběhy končí totiž jasnou demonstrací, že v kritické situaci člověk může spoléhat na pomoc přátel. Na kouzla není radno spoléhat, což se Barjezovi nevyplatí.

- Pozor na antisemitskou notu, ke které by vyhnání misionářů mohlo svádět. Lukášovi nejde o polemiku proti židům jako proti lidem, kteří zabili Ježíše Krista. O vině lidí odpovědných za jeho smrt se Lukáš vyjadřuje velice šetrně.

pomůcky

Obrázky Zd. Šorma z flanelografu ke klíčovým starozákonním příběhům, nejlépe pak k těm, které už děti probíraly, příp. z knihy TdV