Kdo jsi, Jidáši?

Otištěno v časopise Bratrstvo 3/2006.

Když Jidáš, který ho zradil, viděl, že Ježíše odsoudili, pocítil výčitky, vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším a řekl: „Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!“ Ale oni odpověděli: „Co je nám po tom? To je tvoje věc!“ A on odhodil ty peníze v chrámě a utekl; šel a oběsil se. Mt 27,3-5



Zvu vás ke kratičkému zamyšlení nad postavou Jidáše. Kdo je Jidáš - zrádce? Kolaborant? Stal se

nástrojem Boží vůle? Byl to vrah nebo odpadlý učedník? Měl „jen“ své nepostradatelné místo v dějinách nebo je pro vás bezvýznamný? K těm pár veršům z Mt bychom se měli podívat ještě na další místa v Bibli: J 6.60-71; M 14.10-11; J 13.2,18-20; Sk 1.16-20 …

V knížce esejů Kdo jsi, Jidáši? nás teologové shodně varují před příliš rychlým odsouzením

Jidáše. Jistě, co udělal, bylo hrozné. Být takhle nevěrný Ježíši Kristu! Spřáhnout se s velekněžími a

zákoníky (i staršími lidu)! Nechat si ještě zaplatit! Při poslední večeři udělat dusno! Zkazit reputaci kruhu učedníků! Nepostavit se přímo na odpor, ale zradit polibkem! Vzít si život! Určitě vás napadnou další vykřičníky. Snadno se nám ukazuje prstem na zrádce. Jenže tenhle zoufalý učedník, slizký protivník a nevěrník nám zároveň připomíná něco moc důležitého. Jidáš se nedostal do evangelií proto, abychom si řekli „tak tenhle byl od začátku jaksi pokažený a táhlo se to s ním jako s kdekterou černou ovcí (až do

smrti)“.

V jeho postavě se nám ukazuje, jaké to je brát věci do vlastních rukou. Jak snadno člověk zapadne do soukolí vzteku a rozladění. Jak těžké je zůstat věrný a neodpadnout. Jak lehce se jedná v ústraní, kde člověk není na očích. Jak bolestně dopadají důsledky slov a rozhodnutí do vlastního života a mohou ho zničit.

Myslím, že Jidáše nelze snadno odsoudit, i když to svádí. Právě ti, kteří vědí, co je zač a považují ho za nepřítele číslo jedna, jsou ve velkém pokušení vytvořit si černobílý svět a nalajnovat jakže má správný učedník (na rozdíl od toho očerňovaného!) vypadat. A Jidáš se jim pak stává svodidlem všech odsudků a nadávek – „To máte jako s tím Jidášem!“, „Bez Jidáše by byl svět lepší!“, „Tak jako Jidáš bych nikdy nezradil!“.

Zrada je odsouzeníhodná. Zeptejte se ale Jidáše, proč k ní došlo!? Že mlčí a vysvětlení je dost a dost? A že nezradil bezdůvodně? Nikde v evangeliích nejsou zaznamenány pohnutky, které Jidáše přiměly k hroznému činu (zato domněnky se rojí jedna za druhou). I ve své nevysvětlitelnosti na nás ale jeho zrada doléhá. A když si připustíme, že evangelia nejsou pouhým historickým popisem, postava Jidáše provokuje a dotírá. Zrazuju? Představuji si víru jako proklamaci své politiky? Chci se stát strůjcem dějin? Jednám radši s vyloučením veřejnosti, za zády? Sejde se mi, když se záměr zároveň vyplatí (nemusí to být zrovna 30 stříbrných)? Hraju na obě strany?…Tady se na místo vykřičníků tlačí další otazníky. Místo výtek Jidášovi otázky pro nás. Že jste se s ničím podobným nesetkali?

Věřící člověk, křesťan, není bílá figurka, která nezažívá pokušení a vždycky ví, jak na to. Vyznávám, že jsem leckdy pokušení podlehla. Proto Tě, Jidáši, nemohu odsoudit. Tvou (a svou) zradu ano. Ale Tebe ne, to může jedině Bůh. Věřím však, že Bůh ve své milosti přijímá toho, kdo stejně jako Ty (a já) pocítí výčitky a vyzná: „Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!“ Bez naděje, že nevinná krev byla vylita na odpuštění hříchů i za Tebe, Jidáši, bych už byla ztracena.