Vše má, Bože, chválit tebe,
ty jsi stvořil zem i nebe,
moře i to, což je v nich,
vše je dílem rukou tvých.

Ty jsi stvořil živé tvory,
luhy, řeky, pole, hory,
slunce, hvězdy ve výších,
vše je dílem rukou tvých.

Ty jsi stvořil ke své slávě
i ty malé broučky v trávě
i ty ptáky ve větvích,
vše je dílem rukou tvých.

Ty jsi stvořil i nás lidi,
oko tvé nás dobře vidí.
V Kristu jsi nás k sobě zdvih.
Vše je dílem rukou tvých.

Krásná je modrá obloha,
je zázrak pod ní žít,
člověku ten dar od Boha
je těžko vyjádřit.

Často však světlo svítání
zastře strach z večera,
když člověk pozná zklamání
a zmizí důvěra.

Víc nežli smutek loučení
je jenom tichý hlas,
který náš život promění
a neopustí nás.

Ten tichý hlas nám zvěstuje,
že život má svůj cíl
a kdo v životě miluje,
u Boha zvítězil.

Zvítězil, i když umírá,
a jde vstříc setkání,
nový věk se mu otvírá
a píseň nová zní.

Někdo mě vede za ruku,
když bojím se jít tmou.
To je ten, který o mně ví,
který je na mě laskavý,
je stále nade mnou.

Někdo mi dává denní chléb,
že nemusím mít hlad.
To je ten, který o mně ví,
který je na mě laskavý
a chce mi pomáhat.

Někdo mi dává sílu též,
když už jsem unaven.
To je ten, který o mně ví,
který je na mě laskavý,
ať je noc nebo den.

Někdo mě vede za ruku,
proto se nechci bát.
To je ten, který o mně ví,
můj dobrý Pán Bůh laskavý,
který mě má tak rád.

Ne, Bože, nám, o to my neprosíme,
však jménu svému rozmnož slávu, čest
a zvyš je sám, když my to neumíme;
ať pravda tvá i milost zjevná jest.

Hle, Pane náš, jak bezbožní tvé svaté
jen tupí v smíchu a jak říkají:
Kde je Bůh váš? Kde Boha svého máte?
A v rouhání svém neustávají.

Tys v nebi tam a z vlastní vůle svaté
vždy činíš vše, co učiniti chceš.
A vládneš sám. Však jejich modly zlaté
jsou bez duše a jsou jen klam a lež.

Ať modlám těm se všichni podobají,

Když bral se zástup lidu Páně
z pout egyptského vězení,
když vycházel rod vyvolený
z tmy modlářského zmatení,
tu byli všichni Božím chrámem
a Hospodin sám jejich králem.

I moře tenkrát ztišilo se
a ustoupilo na chvíli.
A řeky proud se nazpět vrátil,
když do jejich vln vstoupili.
I hory, jež vždy pevně stály,
se v základech svých rozhýbaly.

Co stalo se ti, moře vzpurné,
proč uteklo jsi náhle zpět?
Proč, řeko, vlny tvoje bujné
svůj zastavily prudký let?
Proč skákaly jste, hory, kopce,