Zavítej k nám, Stvořiteli,
náš milý Vykupiteli,
jenž jsi přijal člověčenství,
ukaž nám své slavné božství.

Zavítej k nám svou milostí,
z našich srdcí vyžeň zlosti,
bychom z tvého navštívení
mohli míti potěšení.

Vítej, Kriste, drahý hosti,
k nám sestoupil jsi z výsosti,
kraluješ v nás svou milostí,
Ducha svého přítomností.

Zavítej z daru Božího,
nad tebe není lepšího,
neb tys ten poklad žádaný,
od Boha nám darovaný.

Vítej nám, hoste přemilý,
můj dobrý Ježíši,
nejlaskavější příteli,
žádoucí Ježíši.
Duši svou ti otvírám,
jak ty si to žádáš sám.

Veliký Bože z výsosti,
jak ty se snižuješ,
že z trůnu své velebnosti
v mé nitro vstupuješ!
Ve mně sám chceš přebývat,
svůj život do mne vlévat.

Já srdce své otevřené
rád tobě v oběť dám,
tvou láskou z vin očištěné
kajícně odevzdám.
Doufám jen v tvé milosti,
dej sílu mé slabosti.

Ty štědrý dárce, milost svou
v mé duši zachovej,

Zvedněte, brány, svrchků svých,
ó věčná vrata v nebesích,
všech králů Král a Pánů Pán
buď s plesáním již uvítán!
Pln milosti náš Stvořitel
a světa všeho Spasitel
již béře v chrám se svůj,
Sióne, prozpěvuj!

On, spomocník všech národů,
má spravedlnost v průvodu,
jsa korunován svatostí
a žezlem lásky s milostí
v pokoře k nám se ubírá
a nebes brány otvírá.
On Bůh, on Pán je tvůj,
Sióne, prozpěvuj!

Ó blaze městu, zemi té,
všem, kdož se k němu hlásíte!

K nám skláníš se, můj Králi,
jak přivítat tě smím?
K nebesům plným chvály
jak svůj hlas připojím?
Svým světlem otevírej
mou duši ztemnělou,
ať pozná tě v tvém díle
a přijme lásku tvou.

Tvůj lid tě vděčně vítá
a vzývá s jásotem,
i já chci žalmy zpívat
s radostí v srdci svém.
Mé nitro i má ústa
ať slaví ze všech sil,
žes věrným Pánem zůstal,
v nouzi nás navštívil.

Stín smrti mé dny svírá,
tíží provinění.
Ty hroby otevíráš
a neseš vzkříšení.

Jak jasně svítíš, hvězdo má,
můj Pane, lásko upřímná,
jsi z rodu královského.
Ač z Jákoba ses narodil,
jsi Ženich můj, Pán všech mých sil
a radost srdce mého.
Slavný, vzácný,
moje spása, štěstí, krása, hojnost všeho.
Oslavuji Pána svého.

Tys perla, jež se zjevila –
Bůh chtěl a Panna povila
hned nebeského Krále.
Jak příslib věčné radosti
tvé slovo plné milosti
zní v srdci neustále./ Milý, bílý
květe z nebe, vítám tebe,
sladká mano,
nad kterou nic není známo.

„Procitni, již zanech spaní,“
zní z věže strážné znenadání,
„ó procitni již, Sióne!“
Pustou, temnou, mrtvou nocí
hlas volá neodbytnou mocí:
„Kde panny jste připravené?
Již vstaňte, ženich zde!
Své lampy rozsviťte
co nanejvíc,
přistrojte se,
již v kráse své
mu k slavné svatbě jděte vstříc.“

Dcera siónská ze snění
procitá v divném rozechvění –
jak blízko chvíle žádoucí!
Její milý v slávě věčné,
pln pravdy, lásky nekonečné
již před ní stojí přeskvoucí.
Nuž vítej, Ježíši,
náš Králi nejvyšší,

Hospodin mé je světlo a má spása,
života mého pevná záštita.
Žádný strach už mnou proto neotřásá,
nepřítel v pasti své se nachytá.
Byť mocné vojsko táhlo proti mně,
v svém srdci děsit se jich nemusím.
Jen o jedno Hospodina prosím:
abych vždy přebýval v jeho domě.

On ve zlý den mě ve svém stánku schová,
nad nepřátele hlavu pozvednu.
S hlaholem polnic budu obětovat,
žalmy prozpěvovat Hospodinu.
Mé srdce slyší: „Hledejte tvář mou!“
Proto tvou tvář již hledat pospíchám.

Vesele zpívejme,
Boha Otce chvalme,
neb nám Syna svého
jednorozeného
dal na vykoupení,
vzdejme mu chválení.

Čtverý Kristův příchod
známe z písma jistot:
první v těle jeho,
druhý v duch věrného
a třetí při smrti,
v čtvrtém má souditi.

Proč nejprve přišel,
když z svých nebes vyšel,
ráčil nám povědět:
by sebe dal v oběť,
mzdu na vykoupení
za mnohé k spasení.

Dále též vyznal sám:
„Hle, příklad dal jsem vám,
kterak jsem já činil
a zákon naplnil,
taktéž i vy čiňte,