Vždy, Pane, dobře svým jsi činíval:
Jákobův kmen vyvedls z vězení,
svého lidu hříchy jsi přikrýval
dávaje sám jich všech odpuštění,
anižs popouštěl své prchlivosti,
nýbrž svůj hněv zaměnils milostí.
Kéž i k nám, Bože, se zas navrátíš
a hněv svůj prudký od nás odvrátíš.

Zda se na věky hněvati míníš?
Zda chceš po všechny věky horliti?
Zda nikdy nás zase neobživíš,
by v tobě tvůj lid moh se těšiti?
A mnohé ač jsou naše hříšnosti,
však ukaž nám hojnost své milosti,
pro mnohá naše tě popouzení

Věčný Bože, silný v boji,
jak jsou příbytkové tvoji
rozkošní, nám vždy nejmilejší!
A proto touží má duše
po domě tvém v každém čase,
ó Pane nejžádostivější,
mé srdce k Otci dobrému
vstříc plesá, k Bohu živému.

I ten vrabec má své místo,
též i vlaštovice hnízdo
pro mladé své před tvým oltářem.
Jak dlouho služebník pak tvůj,
Králi věčný a Bože můj,
má býti vzdálen od tvé tváře?
Šťastný je ten, kdo v tichosti
přebývá ve tvé blízkosti.

Blaze těm, kdo moc tvou znají,

Hlasem veselým
zvučně prozpěvujte
a před Bohem svým,
jenž naší silou,
s myslí veselou
ochotně zpívejte.

Začněte píseň
zvuku veselého,
připojte buben,
žaltář i loutna
i harfa zvučná
ať zní na čest jeho.

Bůh lidu svému
sám to byl přikázal,
izraelskému,
i Josefovi,
v jistotě smlouvy
to za právo vydal,

když seslal rány
na Egypt a z něho
do své ochrany
Izraele vzal,
vysvobozoval
z díla otrockého:

„Když jsi tak volal
ke mně v své těžkosti,

Jak vznešené tvé jméno po vší zemi,
svou velebností nad vším vyvýšený jsi,
Hospodine, mocný Pane náš,
vše, co jsi stvořil, stále v péči máš.

Znám mocné skutky, jež tvá ruka činí,
v úžasu hledím na tvá dobrodiní.
Hlas bezmocných jsi v sílu obrátil,
nepřátel zlostných pomstu odvrátil.

Však co je člověk, že naň pamatuješ,
úctou i slávou že ho korunuješ?
Dáváš mu vládnout vším, cos učinil,
v tobě smí nalézt nový pramen sil.

V těžký čas zármutku svého
vzýval jsem Boha samého,
svůj hlas k Bohu jsem vznášel,
dokud mne nevyslyšel.
A tak čím mi bylo tíže,
bych jej sobě měl vždy blíže,
tím víc jeho pomoci
hledal jsem dnem i nocí.

Však má duše, jsouc svírána,
byla potěšení prázdna,
neboť Bůh můj mne děsil,
čím víc jsem na něj myslil.
Ačkoli jsem ho vždy vzýval,
v úpění svém se modlíval,
můj duch v těžkém truchlení
byl v bolestném sevření.

V tom mém velkém naříkání
zbavil jsi mne mého spaní,
musel jsem se snížiti,