Jak dobré slavit Pána! Tvé jméno, Nejvyšší,
hlas harfy nejčistší chce slavit zpěvem zrána.
Dnem nocí budu zpívat, tvou milost zvěstovat,
tvou pravdu zvyšovat a tvoje jméno vzývat.

Když o tvých skutcích zpívám, v nich potěšení mám,
tvou slávu poznávám, na dílo tvé se dívám.
Kdo myšlení tvé chápe a v hloubku proniká?
V kom bázeň nevzniká a bláhově netápe?

Jsou mnozí bezbožníci, co tebe neznají,
bez tebe vzrůstají zákona přestupníci.
Tvá moc však, Hospodine, je všecky rozptýlí,

Kdo ochrany Nejvyššího
v skrýši jeho užívá,
ten v stínu všemohoucího
bezpečně odpočívá.
Proto i já říkám Pánu
v každý čas s dověrností:
Tys hradem mým, tys mou schránou,
já na tobě mám dosti.

On mě z osidla lstivého
lidských ošemetností
i z pokušení každého
vytrhne svou mocností.
Nadto mě jistě chce ukrýt
pod brky křídla svého,
jak pavézu vždy budu mít
pravdu všech slibů jeho.

Proto přístrachu nočního
nebudu se už lekat
a ve dne létajícího
šípu se už obávat,

Zpívat chci na věky o Páně milosti,
nést pokolením všem zvěst o tvé věrnosti.
Z úst mi to zaznělo, má řeč je pravdě věrná:
Na věky milost tvá je, Pane, ustavena.
V základu spočívá a trvá neochvějně,
tvá věrnost nezvratná jak nebe stojí pevně.

„Smlouvu jsem uzavřel se svým vyvoleným,
přísahal Milému, je služebníkem mým:
Navěky upevním tvé símě vzešlé v lůnu,
též v pokoleních všech dám stálost tvému trůnu.“
Slyš, Pane, nebem zní tvých divů velebení,
sbor svatých vyznává tvou věrnost v shromáždění.

Nakloň, Pane, ucha svého
a mne v nouzi, nebohého
slyš a ozvi se mi též,
život ohrožený střež.
Milosti své podílníka,
zkroušeného služebníka
k spásné vyveď naději,
ve svých veď mne šlépějích.

Pane, milost tvá buď se mnou,
slyš mne, volám v dobu temnou,
k tobě volám celý den,
dlouhý čas a k tobě jen.
Radost životu dej mému,
služebníku pokornému.
Duši k tobě pozvedám,
pozdvihni mne, Bože, sám.

Ty jsi, Pane, dobrotivý,
odpouštíš, jsi lítostivý,
ke všem mírný, laskavý,

Vždy, Pane, dobře svým jsi činíval:
Jákobův kmen vyvedls z vězení,
svého lidu hříchy jsi přikrýval
dávaje sám jich všech odpuštění,
anižs popouštěl své prchlivosti,
nýbrž svůj hněv zaměnils milostí.
Kéž i k nám, Bože, se zas navrátíš
a hněv svůj prudký od nás odvrátíš.

Zda se na věky hněvati míníš?
Zda chceš po všechny věky horliti?
Zda nikdy nás zase neobživíš,
by v tobě tvůj lid moh se těšiti?
A mnohé ač jsou naše hříšnosti,
však ukaž nám hojnost své milosti,
pro mnohá naše tě popouzení

Věčný Bože, silný v boji,
jak jsou příbytkové tvoji
rozkošní, nám vždy nejmilejší!
A proto touží má duše
po domě tvém v každém čase,
ó Pane nejžádostivější,
mé srdce k Otci dobrému
vstříc plesá, k Bohu živému.

I ten vrabec má své místo,
též i vlaštovice hnízdo
pro mladé své před tvým oltářem.
Jak dlouho služebník pak tvůj,
Králi věčný a Bože můj,
má býti vzdálen od tvé tváře?
Šťastný je ten, kdo v tichosti
přebývá ve tvé blízkosti.

Blaze těm, kdo moc tvou znají,