Jak dobré slavit Pána! Tvé jméno, Nejvyšší,
hlas harfy nejčistší chce slavit zpěvem zrána.
Dnem nocí budu zpívat, tvou milost zvěstovat,
tvou pravdu zvyšovat a tvoje jméno vzývat.

Když o tvých skutcích zpívám, v nich potěšení mám,
tvou slávu poznávám, na dílo tvé se dívám.
Kdo myšlení tvé chápe a v hloubku proniká?
V kom bázeň nevzniká a bláhově netápe?

Jsou mnozí bezbožníci, co tebe neznají,
bez tebe vzrůstají zákona přestupníci.
Tvá moc však, Hospodine, je všecky rozptýlí,

Kdo ochrany Nejvyššího
v skrýši jeho užívá,
ten v stínu všemohoucího
bezpečně odpočívá.
Proto i já říkám Pánu
v každý čas s dověrností:
Tys hradem mým, tys mou schránou,
já na tobě mám dosti.

On mě z osidla lstivého
lidských ošemetností
i z pokušení každého
vytrhne svou mocností.
Nadto mě jistě chce ukrýt
pod brky křídla svého,
jak pavézu vždy budu mít
pravdu všech slibů jeho.

Proto přístrachu nočního
nebudu se už lekat
a ve dne létajícího
šípu se už obávat,

Zpívat chci na věky o Páně milosti,
nést pokolením všem zvěst o tvé věrnosti.
Z úst mi to zaznělo, má řeč je pravdě věrná:
Na věky milost tvá je, Pane, ustavena.
V základu spočívá a trvá neochvějně,
tvá věrnost nezvratná jak nebe stojí pevně.

„Smlouvu jsem uzavřel se svým vyvoleným,
přísahal Milému, je služebníkem mým:
Navěky upevním tvé símě vzešlé v lůnu,
též v pokoleních všech dám stálost tvému trůnu.“
Slyš, Pane, nebem zní tvých divů velebení,
sbor svatých vyznává tvou věrnost v shromáždění.

Nakloň, Pane, ucha svého
a mne v nouzi, nebohého
slyš a ozvi se mi též,
život ohrožený střež.
Milosti své podílníka,
zkroušeného služebníka
k spásné vyveď naději,
ve svých veď mne šlépějích.

Pane, milost tvá buď se mnou,
slyš mne, volám v dobu temnou,
k tobě volám celý den,
dlouhý čas a k tobě jen.
Radost životu dej mému,
služebníku pokornému.
Duši k tobě pozvedám,
pozdvihni mne, Bože, sám.

Ty jsi, Pane, dobrotivý,
odpouštíš, jsi lítostivý,
ke všem mírný, laskavý,