Zacheus

Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč; toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit. Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít. Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: "Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě." On rychle slezl a s radostí jej přijal. Všichni, kdo to uviděli, reptali: "On je hostem u hříšného člověka!" Zacheus se zastavil a řekl Pánu: "Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně." Ježíš mu řekl: "Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův.

Musel to být pohled k popukání, když Zacheus lezl na strom u cesty. Zacheus, ten král zlodějů a arcilotr, vysoký postavením, avšak malý postavou, leze na strom… Ale nejspíš Zachea nikdo nesledoval. Proč taky, vždyť Jerichem prochází někdo daleko důležitější než Zacheus. Je tu Ježíš. A kolem pestrý dav, pestrá hradba. Zacheus touží spatřit Ježíše, aby poznal, kdo to je. Není to zvláštní? Copak můžeme člověka poznat jen z jeho zevnějšku? Bez toho, abychom ho oslovili? Aniž bychom se s ním setkali? A je možno někoho poznat a sám zůstat nepoznán?

Zacheus leze na moruši, protože je malý. Leze na strom, protože se v jeho listí může schovat.

Je mnoho důvodů, pro které si lidé drží od Krista odstup.

“Kdo je vlastně ten Ježíš? Chci ho vidět, zdálky. Podívat se, zda by mi vyhovoval. Nechci, aby mě s ním lidé hned spojovali. Vylezu na moruši.”

“Že dělá zázraky? Rád bych něco z toho viděl na vlastní oči. Ovšem, mám na to svůj názor – potřebuji odstup, nadhled, a to tady nahoře na moruši, to tady mám.”

“Znám se. Nejsem žádný svatoušek. A ten muž je svatý, aspoň se to říká. Ne, určitě by nechtěl do blízkosti někoho, kým tu každý pohrdá.”

“Bojím se, že by mohl odmítnout mé pozvání, přejít mě. Bojím se odmítnutí, je jich v mém životě tolik, další bych nesnesl.”

“Možná by také po mně něco chtěl. Já to své povolání mám docela rád. A teď mám takový pocit, že by se něco mohlo změnit. To bych nerad. Vylezu na moruši a uvidíme.”

Po ulici Jericha jde Ježíš, ta přítomná tvář Boží. Ten, kdo tu kráčí, nehledá slávu, pocty a ovace. Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: Zachee, pojď rychle dolů, dnes musím zůstat v tvém domě. Bůh touží po člověku. Velmi touží po každém jednotlivci. Říká se občas, že Bůh nás lidi nepotřebuje, nikdo a nic není podmínka jeho existence. Ano, Bůh nás nepotřebuje. Ale velmi po nás touží.

Ježíše nezajímá v prvé řadě Zacheův morální profil, jeho postavení, peníze a to jak s nimi zachází. Ježíše zajímá především on sám. Zná ho jménem, ví, že vylezl na moruši, ví, že Zachea musí oslovit. Touha překonává konvence i ustálené zvyky.

Všichni okolo to vidí a reptají. Je tu přece tolik jiných, kdo by si zasloužili Ježíšovu pozornost. A vůbec, jak to, že tak mile? Zachee, ještě dnes musí do tvého domu vejít spása. Zacheus odpovídá hned. Kristus mu přitom nevytkl jeho provinění ani mu nedal žádné konkrétní pokyny. Na začátku bylo pouhé stolování, pouhá přítomnost Ježíše Krista.

Kristus se doprošuje, abychom mu otevřeli. Zacheus pochopil. A my? Nemáme často ten zdrženlivý postoj davu? Kristus přece nemůže přijít k hříšníkovi! Nemůže přijít ke mně. Boží touha spasit každého však nezná hranic. Stačí přitakat: Přijď Pane Ježíši, buď naším hostem. Je však docela pravděpodobné, že tento náš host přinese změnu. Otevřenými dveřmi přijde do našeho života průvan. Naší nadějí je, že je to průvan Ducha svatého.