Uzdravení jako metafora odpuštění

Otištěno z časopisu Bratrstvo 6/2010

  

Mk 1,21-28



Když slyšeli návštěvníci synagogy Ježíše, užasli nad jeho učením, protože ”učil jako ten, kdo má moc a ne jako zákoníci”. Ježíšova slova na rozdíl od mluvení zákoníků působila, byla přesvědčivá. Kdy řeč něco působí a kdy je naopak zcela bezmocná?

Prostřednictvím řeči může člověk něco podstatného sdělit, postihnout, hledat způsob, jak něco důležitého vyjádřit. Pokud takto zachází s řečí, může se mu většinou něco nového odkrýt. S řečí lze ovšem také úspěšně manipulovat a zneužívat ji pro své cíle. S řečí se ale také velmi často zachází zcela bezmyšlenkovitě, jenom se tak hluchými slovy zahušťuje prázdnota. Řeč bez myšlení připomíná množství zbytečného zboží, které se často již na obchodních pultech stává odpadem.

Podobně různé jsou však i způsoby řeči o Bohu. Církev není uchráněna žádné z těchto deformací řeči jen proto, že mluví o Bohu. Naopak. Například náboženství sestávající z hotových odpovědí, pouček, příkazů a zákazů, tedy náboženství, které se dá pouze zkoušet jako školní předmět, je neosvobozující a bezmocné. Takové bezmocné náboženství často reprezentují v evangelijních příbězích právě zákoníci.

Ježíšova slova, na rozdíl od jejich způsobu řeči tedy působí. Ne však pouze úžas. ”Co je ti do nás Ježíši Nazaretský, přišel si nás zahubit?” I to je reakce, kterou Ježíš svým učením v synagoze vyvolal. Někteří žasli, posedlý se bál. Ježíš ho ohrozil, zasáhl. Ale to je přesně to, co Ježíš chtěl: chtěl své posluchače zasáhnout, chtěl, aby jeho řeč působila. A posedlý člověk se začal bránit, protože mu byla Ježíšova slova krajně nepříjemná.

Uzdravení posedlého člověka v tomto příběhu totiž není jen doplňující epizodou, něčím navíc, co se kromě Ježíšova učení v synagoze stalo. Je naopak klíčem k pochopení smyslu Ježíšova učení. Z reakce posedlého můžeme vidět, co Ježíšovo učení působí. Konkrétní obsah Ježíšových slov neznáme, ale víme, že obsahem jeho učení byla zvěst o božím království a výzva k pokání. Tedy výzva k určité aktivitě směřující k osvobození. A právě tohoto osvobození se posedlý člověk bojí.

Co je to vlastně posedlost? Na člověku cosi sedí, dusí ho, deformuje a ovládá jej. Posedlý není sám sebou, je ovládán svou posedlostí, ať už je jakéhokoli druhu. Sama posedlost se pak zuby nehty brání, protože chce ovládat vše a správně tuší že osvobození člověka bude znamenat její konec.

A Ježíš? S posedlostí nediskutuje. Známe Ježíše v mnoha disputacích a rozhovorech. Ale ne v tomto případě. ”Mlč a přestaň!” Žádné vysvětlování, žádná diskuse, ale konflikt. ”Nečistý duch jím zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel”. To není žádné laciné pseudohumanistické diskutování s každým, kdo něco plácá. To je nesmiřitelný boj, po kterém člověku většinou zůstávají šrámy.

V určité situaci tedy reaguje člověk na Ježíšovo uzdravování, na nabídku svobody strachem a obranou. Cesta k uzdravení pak vede přes vnitřní konflikt člověka, přes rozlišení mezi posedlostí a člověkem samotným, přes ”oddělení” posedlosti od člověka. Což je nelehký zápas. Ovšem přesně tento zápas je jedním z kroků vedoucím k odpuštění. Uzdravení v tomto příběhu je totiž především metaforou odpuštění.