A neuveď nás v pokušení

Otištěno z časopisu Bratrstvo

Kdo mívá větší strach, bohatý, nebo chudý? Správně. Snad ten bohatý, protože ten má co ztratit.



Nevejde s vírou do našeho života větší strach?



Přeříkáváme si modlitbu, kterou učil Ježíš učedníky, trochu závrati jsme dostali - takové bohatství, taková proměna u Ježíše s životem, s člověkem...! jen si to zopakujte.



Ale bohatý má větší strach! Nemá křesťan o to větší strach, oč víc dostal? - Jestli mě od toho neodvedou (tomu se říká "pokušení", - odvedení od toho, co člověk našel).



Co třeba kdybych už nemohl jít mezi ty, kteří stejné bohatství našli a v jejichž životě se to stává viditelným a pravdivým. Co stáří, unavený rozum, nemoc, sevření povinnostmi, moje zrady a nakonec - co smrt udělá s tímto bohatstvím společenství, svobody a důvěry?



To je velká otázka! Neměli tenkrát o Ježíše strach (v Něm přece to všechno dostali), že by se jim mohl ztratit? Neprovází víru strach? Nedupe jí za zády? Nemusí před ním víra utíkat? Nebude strach nakonec rychlejší? Nezpanikaří víra? Nezakopne na tom svém úprku?



Ale ne, je to jinak. Ze dvou důvodů:



Ten první je:



pamatovali si - bylo to přece od začátku tak, že On přišel za námi, ne že my jsme si ho našli. Neprocházel jen okolo, nebylo to v tom, že my jsme se ho chytli. Nebyla to ani náhoda, ani naše zásluha, bylo to něco docela jiného. On nás přece našel. On nám přišel vstříc. A i když jsme se za ním třebas vydali sami, ta rozhodující chvíle v našem potkání se stala, když on se ke mně otočil, a mluvil ke mně, sáhl na mě... Takže - to s ním pak můžeme jinak počítat - tak opravdu pevně. Není to jen z naší strany, na naší straně, začátek to má "odnaproti". Může se leccos stavět mezi nás. My bychom tím možná neprošli. Třeba bychom i zapomněli, taky jsme zradili... Ale když to je v podstatě v tom, že On nám vyšel vstříc...



Mávnu rukou nad tím, co se staví mezi nás a počkám si... Víra dokáže říci "počkám si". Jedinečné!! Má na Koho čekat. (Nikdy si neřekne: "zůstalo na mně")



A že by se nám stejně, přesto mohl ztratit? Že třeba nepřijde? S tím přicházíte pozdě. To jste si mohli říkat nanejvýš v sobotu - ale ne po Neděli, když ani smrt ho z těch cest naproti, vstříc nestrhla... A z toho roste naše prosba: neuvoď nás v pokušení.



To je ten druhý důvod k tomu, že víru strach nedohoní, neuhrane ji, nezfascinuje a nezmocní se jí: že můžeme prosit "neuvoď nás v pokušení".



Představte si tuto situaci a vryjte si ji do paměti: Strach už víru dostihuje (a strach má rychlé a těžké nohy, mrazí v zádech a ochromuje, když ho slyšíte!!), ale víra neutíká. Tedy - přiznám, že někdy snad trochu zrychlí krok. Že se jí někdy zrychlí tep. Ale někdy opravdu ani nezrychlí krok. A to není všechno, to hlavní teprve teď přijde: Víra se zastaví, postaví se proti strachu čelem a nemluví k němu!! Fakt, tohle dokáže! Řekne: "neuvoď nás v pokušení". To je věc! Zkuste si to. Stát proti tomu zlému čelem, a nemluvit k němu, nesmlouvat s ním, nedívat se mezitím po únikové cestičce, nedomlouvat podmínky kapitulace. Možná se tu dotýkáme "podstaty modlitby". A víry taky. A lásky.