Jonášův Žalm

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 5/2007
 
V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl, z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě. (Jon 2,3)
Zcela určitě si v bibli přečtěte, co všechno ještě Jonáš říkal ve své modlitbě dál.

„Pane Bože, můj Bože, dostal jsem se do průšvihu. Ano, už zas. Už zase jsem na dně. Neříkám tomu tak poeticky lůno podsvětí ani srdce moře, propastná tůň či kořeny horstev, ale tam někam jsem to dopracoval. Nemám sílu pokračovat. Nevím, jak dál. Mám strach z toho, jak se na mě všechno valí jako proudy a vlnobití.
Já vím, že si na tebe vzpomenu většinou, když je mi nejhůř. Tohle moje volání opravdu tryská ze srdce, to není naučená povinnost jako modlitbička před jídlem nebo před spaním. Vždyť víš. Prosím, pomoz! Prosím!“

Kromě vzdechů jen ticho. Za zavřenými očními víčky tma. Jestlipak někdo slyší tohle volání, které se ozývá kdesi v srdci nebo v hlavě nebo kde vlastně tam uvnitř? Přes sevřené rty nevyjde hláska. Kromě těch pár vzdechů a vzlyků. Jinak ticho.

„Je to se mnou tak strašný, že jsi na mě zanevřel? Už mě nechceš ani vidět, ani slyšet? Skončil‘s to se mnou nadobro? Je konec, jako když náhrobní kameny, ty závory země, dosednou na své určené místo?
Ale já bych ještě tak rád znova prožil ty pokojné a radostné chvíle, kdy jsme s mládeží zpívali písničky o tom, co jsi učinil. O tom, jak jsi dobrý, laskavý, milosrdný. O tom, že život s tebou má cenu. Ještě bych tak znovu otevřel bibli a hádal se s nimi o tom, co to znamenají ta slova. Jak že je to vlastně myšleno. Zjišťoval, co to znamená pro mě, pro můj život. Třeba by se mi zase jednou rozsvítilo, jako tenkrát, když jsem na tom byl podobně mizerně. Jestlipak se ta mládež ještě schází? Byla to dobrá parta, třeba to ještě funguje. Zašel bych tam. Docela rád. Možná zas bude nějaká hra nebo pinec.“

Ticho. Jen v hlavě víří myšlenky. Tak co kdybys tam zašel, napadá mě. Co mi vlastně brání? Vždyť můžu, nic mě nedrží. Žádné závory, mříže, žádné obklíčení. Nemusím se přece vyhýbat starým známým ani Bohu samému. Nemusím před svým Bohem utíkat.

„Tys mě vyslyšel, tys mi odpověděl. Tys vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože! Díky!
To musí být ale hrozný, když tě všichni jen volají, abys jim pomohl. Já jsem v tom úplně stejný, přesně takový úpěnlivý žadatel. Jak tohle, Pane Bože, vydržíš? To obdivuji, ale hlavně, hlavně děkuji. Jinak je mi teda líto těch, kdo se k tobě obracet neumí a drží se kdejakých nesmyslů, honí se za vším možným, jako já ještě nedávno, a pak jsou opravdu v beznadějné situaci. U tebe, Bože, má člověk naději. Moc děkuji.
Rád bych ti udělal taky nějakou radost. Splním, co jsem si předsevzal. Víš, jako takový poděkování. Ne proto, že musím, ale chci. Třeba budou mít radost, když se zase po nějaké době na mládeži objevím. A ty se můžeš, Hospodine, radovat společně s námi. Ty tam přece chodíš pravidelně, ne?“

Ticho narušovalo jen jakési vzdálené hučení. Jakoby moře. A stále sílilo. Pak sebou Jonáš plácnul do vlhkého písku a kotníky mu omývaly vlny přílivu, které dorážely na břeh.

„Pevná země - opravdu můžu zas jít,“ pomyslel si. „Díky Bohu!“

 
Biblický odkaz: 
Jonáš 2,3
Autor: 
Mostecký, Aleš
Rok vzniku: 
2007