Ježíšův Křest

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 4/2006
Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu bránil a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?" Ježíš mu odpověděl: "Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá." Tu mu již Jan nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: "Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil."

Co myslíte: je křesťanství náboženství síly nebo pokory? Byl Ježíš Mesiáš silný a mocný nebo spíše pokojný? Známe Krista jako oplývajícího děsivou mocí nebo jako mírného a laskavého?
Přiznám se, že teď vás trochu vodím za nos. Ježíšův křest (a následné pokušení na poušti) totiž ukazuje, že jedno je s druhým spjaté. Jak?
Příběh o Ježíšově křtu je událost děsivě krásná, událost kosmického dosahu, v pravém slova smyslu thriller. Na jednom místě je přítomen Hospodin v celé své slávě: Otec, Syn i Duch svatý se zjevuje na konkrétním místě u Jordánu, v případě Ježíšově dokonce hmatatelným způsobem. Ti, kdo tam vedle Ježíše a Jana Křtitele stojí to ještě netuší, ale takhle blízko lidem Bůh ještě nikdy nebyl. Ta bezprostřednost setkání s Bohem nahání hrůzu. Jako kdybychom mohli nahlédnout pod pokličku Bytí, smyslu naší existence. Tady jsme v přítomnosti Boha Stvořitele, Vykupitele, čekali bychom tedy nějaké dramatické vyústění, nějakou podstatnou změnu: konec světa, začátek království Božího, nebeský Jeruzalém… Jenže nic z toho se nestane. Žádná viditelná změna. Ale přesto my čtenáři (a tedy i účastníci této události) víme, že se něco stalo. Ale co? Neuvěřitelná, úplně fantastická věc. Všemocný Bůh, Hospodin, ten se vtělil do svého stvoření, do chudého Žida Ježíše. A tento Ježíš, tím pádem bezpochyby mocný Mesiáš, své moci nezneužívá, ani ji nevyužívá k moci nad svými současníky, ale naopak se nechává od Jana pokřtít, spolu s jinými lidmi, na odpuštění hříchů. Co to všechno znamená nelze krátce vypovědět. Důkazem nepochopitelnosti této události je, že Židé Ježíšovo Mesiášství nepřijali a i křesťanští theologové dodnes toto téma nedokáží vyčerpat.
To co se tam tehdy stalo bylo projevem Božské pokory. O této chvíle je jasná jedna věc: budoucnost v tomto světě už nepatří těm, kdo nad druhými panují. Ježíšovým křtem se dostává podílu na moci v Božím království lidem, kteří pokorně přijímají povolání do služby. Pokorný je ten, kdo ač má dostatek síly postavit se na odpor, přesto se před někým dobrovolně skloní. Pokora není poníženost, pokorným může být jen člověk dostatečně silný, či mocný, který se této své síly a moci vzdává. Kdyby se Goliáš sklonil před Hospodinovým služebníkem Davidem, pak by projevil pokorné srdce.
Ti, kdo se ke Kristu hlásí, mají na své straně mocného Boha, který je ale sám pokorným Bohem. I když máme tedy za našimi zády sílu nebeských zástupů, budiž pokora naší základní ctností. Protože právě ti, kdo spoléhají na hrubou sílu, ti stojí na slabší straně. Svůj boj prohrají, takže není o co stát.
Křesťanství je náboženství silných. Ale je to síla skutečná, nikoli iluzorní síla „namakanců“ co chodí do posilovny. Jejich síla časem vyprchá, svaly ochabnou, rozpadnou se v prach, taková „síla“ bude jednou pro smích. Tohle je síla Boží. A jak ukazuje následný příběh o pokušení na poušti, ďábel je poražen právě pokorou. Stůjme tedy na vítězné straně.

Autor: 
Kupka, Jan
Rok vzniku: 
2006