Tobě, Pane, dík, že dal jsi perlu krásnou,
tobě, Pane, dík, že květy mohou kvést,
tobě, Pane, dík, už vidím hvězdu jasnou,
tobě, Pane, dík, chceš s námi tíhu nést.

Do šera, do tmy
hvězda nám svítí
do temna noci
jasný cíl.
V tom světle člověk
naději cítí,
ze světla čerpáš
nejvíc sil.

Pozdvihni oči,
pro tebe taky
ta hvězda svítí – nejsi sám.
I když ji někdy
zakryjí mraky,
ozve se znovu –
pokoj vám.

To něco stojí, to něco stojí,
to něco stojí, říkám vám,
to něco stojí, to něco stojí,
když mocné činy při nás koná Pán.

Jen hrob mu byl domovem,
neznal světlo dne,
přesto volal: Nechoď sem,
jdi pryč, netrap mne.

Už přivykl temnotě,
má z ní vyjít ven,
s touhle změnou v životě
není srozuměn.

Znal jen sílu, křik a zlost,
rozbil, na co sáh,
má ztratit svou posedlost,
nepůjde z něj strach.

Ti duchové nečistí
vešli do prasat,
stádo třeba přičísti
do výkazu ztrát.

To já, ó Pane můj,
stojím tady v modlitbách,
to já, ó Pane můj,
stojím tady v modlitbách.

Ani matka, ani otec, ale jsem to já,
stojím tady v modlitbách,
ani kněz můj, ani vládce, ale jsem to já,
stojím tady v modlitbách.

To já, ó Pane můj,
půjdu, když mne posíláš,
to já, ó Pane můj,
půjdu, když mne posíláš.

Koho pošlu, kdo se hlásí? Je tu cesta má.
Půjdu, když mne posíláš.
Chceš jít se mnou? Strach ti brání dát i kůži svou?
Půjdu, když mne posíláš.

K svému knězi, k svému vládci, a tak půjdu já.
Půjdu, když mne posíláš.
K těm, co soudí, co vše vědí, a tak půjdu já.
Půjdu, když mne posíláš.

K těm, co myslí, že jsi mrtev, a tak půjdu já.
Půjdu, když mne posíláš.