NASYCENÍ PĚTI TISÍCŮ

MOTIVAČNÍ UVEDENÍ DO PŘÍBĚHU

 

a) pro mladší školní věk

Znáte úsloví, že „nejen chlebem živ jest člověk...“? Víte, odkud pochází a jak pokračuje? (viz Lk4,4+ pozn. a).- Můžete navázat, že za Ježíšem přicházejí zástupy a on je přijímá a vyučuje o Království Božím. To je to podstatné. Ale proto mu ani není lhostejné, zda mají lidé hlad. Učedníky učí, že Jemu záleží na celém člověku (tělo i duše) a tak i církvi, křesťanům v jejich službě má na tom záležet. Proto např. k bohoslužbám patří modlitby i sbírka.

 

b) pro střední a starší školní věk

Měli jste už někdy na starosti připravit jídlo pro větší počet lidí? (nečekaná návštěva, oslava narozenin, služba na táboře...)? Věděli jste si rady nebo jste byli nervózní? Požádali jste někoho (dospělého) o pomoc?

 Navrženou motivaci můžete využít případně až v průběhu vyprávění. Na zkušenost dětí můžete navázat situací učedníků, kteří si také úplně nevědí rady a Ježíš je názorně vyučuje.(Nevytýká jim, že jsou neschopní, ale přináší řešení: děkovat Bohu za to, co je k dispozici  a dělit se s druhými... ) Ježíš vede své následovníky, aby se „tady a teď“ učili od Něho, aby od Něho přijímali a tím pádem sami měli co nabídnout a rozdávat.

 

c) pro Teofila

Teofil žije v době, kdy církev není nijak zvlášť bohatá, nemá na rozdávání, neoplývá financemi a otázka diakonie je živě diskutovaná. Představme si tedy Teofila, jak přichází za Lukášem s otázkou,  zda se má církev starat i o hmotné potřeby lidí, nebo sloužit „čistě náboženským potřebám“.

 T.:Lukáši, jdu právě z bohoslužeb, pomáhal jsem při lámání chleba, bylo tam tolik lidí. Měl jsem fakt nervy, že nám to tentokrát nebude stačit. Co myslíš, chodí tam ti lidé proto, že se tam dozvědí o Ježíši, nebo proto, že vědí, že dostanou něco k jídlu?- L. „No, asi oboje“. - T. „Ale kde na to má církev brát?“ (souvisí to s otázkou učedníků: „nebo snad máme jít a nakoupit pokrm pro všechen tento lid?“). L: Kde funguje v církvi solidarita, kde je ochota dělit se, tam se prostředky najdou. Ale hodně to souvisí s nasloucháním Božímu slovu. Počkej, možná ti to líp objasní tenhle příběh...

 

OSNOVY VYPRÁVĚNÍ

 

a) pro mladší školní věk

Motivace

I. Ježíš je tu pro své následovníky - učedníky, ale i pro své „pronásledovatele“- zástupy a učí je o Království Božím.

II. Zástupy naslouchají až do setmění; učedníci mají starosti o živobytí

III. Ježíš je učí, jak své starosti předkládat Bohu

IV. Díky Bohu mají všichni dostatek a ještě dost zbývá

 

b) pro střední a starší školní věk

Motivace

I. Učedníci a Ježíš chtějí být spolu sami

II. Zástupy chtějí být s Ježíšem

III. Ježíš zástupy přijímá a učí o Království Božím

IV. Je pozdě, učedníci navrhují propuštění zástupu, Ježíš navrhuje nasycení

V. Z nervózních učedníků se stávají hostitelé, usazují zástupy jako k hostině, podle Ježíšova příkazu

VI. Ježíšova „názorná lekce“ toho, jak je to s Královstvím Božím; pět chlebů a dvě ryby, to není „bufet“, je to „hostina víry“

VII.S díky přijímat od Boha, radostně se dělit s bližními

 

VYPRÁVĚNÍ

 

I. MOTIVACE

T.: „Lukáši, jdu právě z bohoslužeb, pomáhal jsem při lámání chleba, bylo tam děsných lidí. Měl jsem fakt nervy, že nám to tentokrát nebude stačit. Co myslíš, chodí tam ti lidé proto, že se tam dozvědí o Ježíši, nebo proto, že vědí, že dostanou něco k jídlu?“ – L. „No, asi kvůli obojímu“. – T.: „Ale kde na to má církev brát? Copak máme na rozdávání?“ L.: „Víš, Teofile, tam, kde funguje v církvi solidarita, kde je ochota dělit se, tam se prostředky najdou. Ale hodně to souvisí s nasloucháním Božímu slovu. Počkej, možná ti to líp objasní jeden příběh.

 

II. UČEDNÍCI A JEŽÍŠ CHTĚJÍ BÝT SPOLU SAMI

Vzpomínáš si, Teofile, co bylo pro Ježíše nejdůležitější, o čem pořád mluvil? O Božím království, o tom, že Bůh je blízko, že chce, abychom žili s ním, abychom mu patřili, abychom věděli, že pro nás připravil krásný život, abychom vnímali, že to jeho království přichází do našeho světa, mezi nás. Říkat to lidem je někdy těžké, když tomu nevěří, když se na svět dívají jinak. Ježíš lidi učil dívat se na svět tak, jak ho vidí Bůh. Jenže když to lidé nechtějí ani vidět ani slyšet? Ježíš to uměl lidem říkat, a dokonce jim dával pocítit, že je to pravda, že Bůh je blízko. A záleželo mu na tom, aby to naučil své učedníky.

A tak když už s nimi nějakou dobu byl, chtěl, aby to zkusili sami – poslal je, a oni chodili od vesnice k vesnici, říkali lidem, že je má Bůh rád, a uzdravovali je. A teď se vrátili a chtěli o tom Ježíši vyprávět: „Ježíši, tvé poslání se daří. Ono to fakt jde!“ Ježíš byl rád a chtěl si o tom s učedníky povídat. A chtěl si s nimi odpočinout. Potřeboval s nimi být sám.

 

III. KDYŽ LIDÉ POSLOUCHALI JEŽÍŠE, ZAPOMNĚLI JÍST

Ale to se mu nepodařilo. Za Ježíšem pořád chodila spousta lidí, celé zástupy. To jeho slovo mělo ohromnou sílu (a vlastně má, Teofile – vždyť víš, jak proměnilo i tvůj život!). A všichni ti lidé chtěli slyšet, co jim ještě Ježíš řekne. Protože kdykoli začal znovu mluvit, zase to bylo jiné, ohromně zajímavé, a tolik to k těm lidem promlouvalo, že za Ježíšem táhli; kam šel on, šli za ním.

            A Ježíš je neodmítl. Chtěl sice být s učedníky sám, ale zase je přijal. Mluvil k nim, a oni mu viseli na rtech. Byla tam krásná atmosféra. V tu chvíli nikoho nenapadlo myslet na to, že má hlad. Už byl večer, a Ježíš stále ještě mluvil a lidi naslouchali.

Stalo se vám někdy, že jste zapomněli na jídlo? Kdy to bylo? Co jste právě dělali, kde jste byli? Ne že byste se ve spěchu nestihli najíst, ale že jste prožili něco krásného, úžasného, že jste nechtěli, aby to skončilo?

 

IV. JEŽÍŠ CHCE, ABYCHOM SE CÍTILI DOBŘE

Představ si, že by ti bylo špatně z hladu a někdo by ti řekl: „Teď mluví Ježíš (nebo: teď jsi v kostele), tak se na to soustřeď.“ – To by Ježíš nikdy neřekl. Chtěl, aby se lidé cítili dobře. Ježíši není jedno, že má někdo hlad. I když mluvil úplně o jiných, důležitějších věcech, nevznášel se někde na oblacích. Myslel na lidi, jak jim je a co potřebují. Věděl, že důležité není jen dobré slovo, ale i dobré zacházení, že člověka potěší něco dobrého, nějaká pozornost.

Proto je na bohoslužbách vedle kázání vždycky ještě modlitba, ve které myslíme na druhé lidi, a taky sbírka.

 

V. JEŽÍŠ NENÍ MIMOŇ (JEŽÍŠ POVĚŘUJE NASYCENÍM UČEDNÍKY)

Tentokrát to však byli učedníci, kteří Ježíšovi připomněli: „Už bude večer, už bys měl končit. Ti lidé musejí také někdy jíst a někde přenocovat. Pošli je do okolních  vesnic, ať si stihnou koupit něco k jídlu. Třeba tam přenocují a ráno zase přijdou, a my si konečně odpočineme, a taky jsme spolu chtěli mluvit...“

Ježíš nebyl nepraktický „mimoň“. Odpověděl: „Nebojte se, já jsem nezapomněl. Než je propustíme, dáme jim najíst. Ale uděláme to jinak. Víte co, dejte jim najíst vy.“ To nemá být jako studená sprcha. Ježíš prostě svěřuje učedníkům velký úkol, jako když nám dospělý řekne: „Vždyť to zvládneš sám, ne?“

Stalo se vám někdy, že jste museli připravit jídlo pro hodně lidí? Byli jste nervózní? Požádali jste někoho (dospělého) o pomoc? Představte si to – učedníci měli nakrmit víc než pět tisíc lidí!

„ To jako my, Ježíši?“ Myslí to vážně? „Vždyť tady máme jen těch našich pět chlebů a dvě rybičky.“ Co myslíte – smáli se učedníci? „To máme nakoupit jídlo pro celý tenhle dav?“

 

VI. JEŽÍŠ JE SKVĚLÝ UČITEL

Víte, jak si něco dobře zapamatovat? Třeba nějakou látku ze školy? Ještě víc než něco slyšet nebo vidět je zkusit si to sám, a úplně nejlepší je, když to sami zkusíte někomu vysvětlit.

Ježíš dává učedníkům „názornou lekci“ i tom, jak je s Božím královstvím. A oni si to hned můžou zkusit. Nic dál nevysvětluje, jen jim říká, co mají dělat: Usaďte ty lidi do kruhů po padesáti lidech - jako na hostině, kde se lidi nestrkají jako ve školní jídelně a nenatahují ruce, aby dostali první. V takovém kruhu už nejsou bezejmenný dav, ale vidí si do očí, patří k sobě, mohou si spolu povídat.

A pak se to stalo. „Ježíš vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal a dával učedníkům.“ T.: „Počkej, Lukáši, ale to vždyť to se říká na bohoslužbách při díkůvzdání, při večeři Páně!“ – L.: „No, právě, o tom to je.

Ale počkej, všimni si ještě, co učedníkům v tu chvíli došlo: Ježíš jim nevynadal, že jsou neschopní, když si neví rady. Místo toho jim sám názorně ukázal, jak si mají počínat, jak mohou své starosti předkládat Bohu: Nejdřív poděkovat za to, co máme. Neprosit hned o zázrak, ale nejdřív přemýšlet, co by se dalo udělat.“ – T.: „Ale vždyť to je zázrak, jak mohl Ježíš ten chleba rozmnožit?“ – L.: „To je právě na tom to nejzajímavější. Když jsem o tom s Ježíšovými učedníky mluvil, říkali, že jim to došlo až potom: Nejdřív si mysleli, že to Ježíš udělá sám, že se pomodlí a rázem tu budou koše s jídlem. Ale pak si vzpomněli, jak jim vyprávěl, co se stalo, když byl dlouho na poušti a měl hlad. Tehdy se dostal do pokušení udělat si chleba z kamení a tak si dokázat, že jako Syn Boží na to má. Ale on to tehdy odmítl. Teď vzal tu jejich večeři a rozdělil ji mezi učedníky. A ti nervózní učedníci šli mezi lidi a rozdávali jim ty chleby a ryby, a ono to pořád stačilo. Bylo toho víc a víc, nikdo nevěděl jak, najednou měl prostě každý z nich dost na rozdávání. Někde na cestě k těm lidem se to stalo, říkali mi učedníci. Najednou z nás byli hostitelé.“

 

VII. KRÁLOVSTVÍ BOŽÍ JE JAKO NÁDHERNÁ HOSTINA VÍRY A NADĚJE

T.: „Já fakt zírám. Myslel jsem si, že to bude jako „bufet na stojáka“, když přece nebyl čas a Ježíš je toho chtěl ještě tolik naučit.“ L.: „Ale on je právě v tu chvíli naučil velice mnoho! Prožili si, co to je společenství – s ním, a s druhými lidmi!

A ještě něco: Možná se ti to může zdát jako maličkost, ale určitě to nebyla náhoda, že bylo těch chlebů pět. Pět knih Mojžíšových je ten základ, na kterém se v Izraeli staví, a pro Ježíše to bylo také ohromně důležité.“ – T.: „A těch dvanáct košů? To si vůbec nedovedu představit!“ – L.: „Vidíš, všichni se nasytili, a ještě zbylo. To naznačovalo, že nikdo na světě nebude muset hladovět – ani po chlebu, ani po přátelství a lásce. Proto děláme vždycky v kostele sbírku, protože toho tolik dostáváme. A bude dost i pro ty, kdo mezi nás přijdou. Vždyť i u nás v kostele je ještě tolik volných míst...“

 

VIII. BOHOSLUŽBY ZNAMENAJÍ PŘIJÍMAT, RADOVAT SE, DĚKOVAT A  DĚLIT SE

T.: „Takže myslíš, že když se snažíme dělat něco pro druhé, Bůh se k tomu přizná?“ – L.: „Přesně tak! Proto tu církev je: aby se dělila o dobré slovo i o chléb. Ale pozor, Ježíš musí být u toho: kdyby nám šlo o to, abychom dělali hodně dobrých skutků, třeba kvůli tomu, aby o nás druzí řekli, že jsme hodní lidi, nebo abychom si sami dokázali, že to zvládneme, že nejsme žádná „béčka“, nebo že u nás ve sboru je to lepší než jinde, tak by to dopadlo trapně.“

T:: „Teď mě napadá, že to na bohoslužbách vypadá podobně jako v tom příběhu: Ježíš káže, pak – v řadě kruhů – přijde večeře Páně, pak lidi propustil, asi jim dal i požehnání.“ – L.: „Víš, Teofile, mě právě u tohoto příběhu došlo, že Večeře Páně, kterou v našem společenství slavíme, není jen pro vyvolené, pro pár zasvěcených, kteří už dobře vědí, o co kráčí. Ježíš pohostil všechny. A taky už dnes už vím, že Ježíš je tím pravým chlebem: když člověk Ježíše přijímá, nemusí se kvůli spoustě věcí trápit, protože přátelství s Ježíšem tě nasytí mnohem víc, než kdyby sis koupil celý supermarket. Chápeš to? On sám se nám vydává za pokrm, od toho stolu v kostele se jenom vysluhuje, a my ho obcházíme s úctou jako malí číšníci, kteří sami mají prázdné ruce, a přece smí nést druhým chléb života.“

 

MODLITBA

 

Ježíši, náš dobrý Pane, děkujeme ti za to, že nás sytíš - tak jako jsi sytil zástupy, které se k tobě valily. Děkujeme ti, že náš život není prázdný, že ho můžeme žít v lásce a naději. Radujeme se z toho, že jsi nás povolal k víře. Chceme ti nastavit své prázdné ruce i srdce a prosíme tě, abys nám je naplnil a abys nám do srdcí opět vložil něco z tvé nekonečné naděje a nezměrné dobroty, abys je proměnil svou láskou, abychom si nechtěli tvé dary nechávat jen pro sebe. Nauč nás, Ježíši, jako to děláš, abychom ti mohli pomáhat. A moc tě prosíme, uzdrav celou zemi spravedlností. A nás posilni nás k víře a k životu, když jsme slabí nebo neschopní. Amen

 

 

 

PODNĚTY PRO ROZHOVOR

 

Víte, že v prvotní církvi Večeři Páně říkali „lámání chleba“?

Povídejte si, jak se ve vašem sboru vysluhuje Večeře Páně a zda děti zažily někde jinde i jiný způsob.

Kde ještě jinde se objevují v bibli ta slova: „vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával učedníkům...“(Lk22,19 a par); nechte děti najít to místo v bibli a přečíst slova ustanovení.

Existují u nás lidé ohrožení hladem? Znáte země, kde lidé trpí hladem?

Jsou děti zvyklé modlit se před jídlem? Mají doma nějakou oblíbenou či pravidelnou modlitbu (píseň) před společným jídlem? Chtějí vás ji naučit?

Je úkolem církve kázat, vyučovat, navštěvovat nemocné, nebo také jinak pomáhat i lidem, kteří nejsou členy sboru, nepatří do církve...?

Slyšeli jste někdy o Diakonii ČCE? Víte, že slovo diakonie znamená služba potřebným? Říkají vám něco jména „Rolnička“, „Marta“, „Zvonek“ ...?