Správný kotext - Kazatel 11,1

Otištěno z časopisu Bratrstvo 3/2000

Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš.



Kolik je i mimo církev lidí, kteří by takovou pravdu podepsali? Nemysleme si, že málo. Věří, že svět má smysl, že ve světě přece jen fungují nějaké dobré mechanismy spravedlnosti. V sobě si pak nesou jakýsi obdivuhodný potenciál optimismu, který se nevyčerpá ani v těžkých životních situacích, který nezmizí ani v době, kdy by se už mohlo zdát, že všichni jen nadávají. Dovedou se vydat ze svého, pomáhat druhým.



Víme však, že většinou to není tak jednoduché, a opět se odvoláváme na Kazatele. Tento verš sice tvrdí, že sebevydání má smysl, tím však, jak to říká, se zároveň popírá. Voda teče pořád dolů a sama od sebe se nikdy nevrátí. To je přece pravda nade vše zjevná. A když toto opět vztáhneme do reality lidského života: nesvědčí snad nedůvěra většiny lidí proti naději sebevydání? Není sobectví lidí stejně pevnou zákonitostí jako gravitace?



Když jsem ke svému mladistvému křesťanství "přičerpával" poznání z různých východních učení, dostal jsem se i k pojmu "kóan". Hned se mi spojil s tímto veršem, který jsem už dlouho nosil v hlavě, a byl jsem rád, že něco tak exotického máme i v Bibli. Kóan používají v buddhismu a jde o logicky neřešitelný námět k rozjímání. Dalším takovým kóanem je například příkaz k tlesknutí jednou rukou. Když ho od zenového mistra dostanete, dlouho se zlobíte nad nesmyslností takového počínání. Pokud se však budete dlouho a dlouho pokoušet úlohu řešit, prý se v mysli dostanete do světa pravého bytí, kde už nejsou žádné otázky. Spojením této metody a instrukce Kazatele pak také může být varianta víry, kde se vás problémy vůbec nedotknou. Zlomíte svůj rozum a všechny pochybnosti zmizí. Vyprázdníte se od každé touhy, která by chtěla ještě něco očekávat. Sednete si na břeh řeky a házíte chleba jen tak do vody, o více se nestaráte. Neznáte snad i takové lidi?



Jak jsem řekl, přišel jsem dříve na souvislost mezi Kazatelem a buddhismem a byl jsme na to pyšný. Teď už však vím, že jsem udělal ve svém hledání chybu. Základní vykladačskou chybu. Vytrhl jsem ten verš z jeho souvislostí a zařadil ho do nových, nevlastních. Do systému, v kterém člověk hledá řešení ve svých silách a schopnostech. Zmaří se podle vlastního plánu.



Jaký je však správný kontext? Řekněme to nejdříve obecněji je jím víra v Boha. Celá bible byla napsána v takové víře, ať už výslovnější více nebo méně (méně náboženský je například právě slovník Kazatele a také dnešní doby). Všude, za každou stránkou je zkušenost, že za vším naším konáním je onen Dobrý, který naše vlastní činy dokonává a doplňuje. On nás ponouká k pomoci druhým a za takové dobro nám dobrem odplácí.



A teď to dořeknu já vlastně nevím, jak bylo takové spolehnutí ve starozákonní době možné. Třeba si to neumím jenom představit. Pro mne je až Ježíš Kristus tím, kdo přemostil lidský strach ze sebevydání. Tím, kdo nám plně ukazuje Kazatelovu pravdu v obou jejích polovinách v sebeoběti a v následném potvrzení z moci Boží. On byl ochotný se cele vydat, žít pro druhé. Jaký div po třech dnech dostal svůj život zpátky, v umocněné formě.



Kristův příběh je kontextem, v kterém musíme číst Kazatele pro sebe. Víra v Krista je však také vnitřním smyslem toho krásného verše, který jsme napsali na počátku. Proto si na závěr v Ježíšových vlastních slovech všimneme nejen podobnosti s Kazatelem, ale i toho, co je tady dořeknuto:



Mt 10,39b: Kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.