Přece nebudeš krást!

Otištěno z časopisu Bratrstvo 8/2002

Lidie Mamulová 

Zní to prostě a člověk, který se drží toho, co je černé na bílém, to má celkem jednoduché. - Kdo krade, zaslouží trest. Krást se nesmí ani v bance ani spadlá jabka v sousedovic zahradě. A já nekradu.

    Napadá mě: Mám někdy sama chuť něco ukrást? Přiznávám, že na to občas pomyslím. Tak třeba: Když vidím něco hezkého nebo užitečného bez využití nebo jen někde na okraji zájmu majitele, pak něco moc dobrého nebo pěkného a pak asi, když bych měla hlad a nebo kdybych třeba měla krádeží někoho ochránit.

    Moderní výklady tohoto přikázání zdůrazňují, že především šlo a jde o ukradení člověka. Krádež člověka jsem si zpočátku moc neuměla představit, ale když o tom víc přemýšlím, říkám si, přece se mne to týká. Nejsem sice typ člověka, který by si troufal to, co Josefovi bratři, abych svého sourozence prodala do otroctví. Ani si moc nedovedu představit, že bych se pokoušela omezovat něčí svobodu kvůli svému užitku nebo napomáhala nějakému totalitnímu režimu v manipulování s lidmi.

    Ale už si dovedu představit, že podlehnu třeba zajímavé reklamě a začnu pro ni agitovat. Také by mne mohla popadnout touha někoho zachraňovat a pomáhat a radit mu, co a jak má dělat. Nejhorší asi je vědět o slabostech druhého a využít je ve svůj prospěch, úspěch, svou pohodu či slávu.

    Okrást člověka o jeho svobodu myšlení, svobodu citu, svobodu způsobu života, okrást ho o pocit vlastního já, je určitě hřích a nejsme vůči němu nikdo imunní.

    Okrást druhého o jeho soukromí, oblíbenou knížku, náramek, památečné rádio, hrníčky po babičce, peníze na opravu střechy, okrádat ho tím, že žiji na úkor jiného člověka, jeho duševního bohatství, či na vrub společnosti je možná menší hřích, ale k dobrému životu rozhodně nepatří.

    ''Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského,.'' zní mi v uších Ježíšova slova.