Pravda (soubor textů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 9/2010
ČAS NA PRAVDU???
  
Patnáctiletý brácha, který začal experimentovat s drogami. Kamarád, který si začal vydělávat tím, že drogy prodává. Rodič, který je nevěrný druhému partnerovi. Blízký příbuzný, který onemocněl zhoubnou nemocí a nepřeje si, aby to ostatní věděli. A vy o tom všem víte. Znáte pravdu, znáte pravý stav věci a stojíte před rozhodnutím, jestli tu pravdu máte sdělit někomu dalšímu. Jste právi, jste oprávněni říkat o druhých to, co oni sami říct nechtějí?

Pravda – zjednodušeně řečeno (vzdělaní páni filosofové prominou) – znamená ve svém prapůvodním smyslu „odkrytost“. Když se o někom řekne, že „žije pravdivě“, tak tomu rozumím tak, že žije s „odkrytými kartami“, neblafuje, nepodvádí druhé ani sebe falešnými esy v rukávu. (Tenhle příměr, pravda, kulhá na obě nohy, protože v reálu se s odkrytými kartami hrát nedá. Ale řekněme, že „odkrytá hra“ znamená hrát s tím, co člověk dostane do ruky, na férovku).

Takže když se vrátíme k onomu rozhodnutí – můžete odkrýt před druhými, že váš spoluhráč, tedy kamarád, rodič, sourozenec, příbuzný schovává karty pod stůl a druhým i sám sobě škodí?

Myslím si, že za určitých okolností můžete. Když vidíte, že hra třeba s drogami, alkoholem nebo výherním automatem, kterou váš kamarád nebo sourozenec rozjel, překročila hranici experimentu a brzy se vymkne kontrole. Vyčerpali jste své možnosti probrat všechno mezi čtyřma očima, vidíte, že druhý začíná blafovat a že má našlápnuto k totální prohře. Přibrat co nejdřív do řešení další - rodiče, přátele, odborníky, může pomoct. I když v případě všech možných závislostí nakonec zůstává na samotném závislákovi, jestli bude mít dost motivace, aby se svým otroctvím skoncoval. A tady je spousta prostoru pro pravdivý, otevřený, upřímný vztah, ve kterém toho druhého podržíte, podpoříte, povzbudíte, zdravě mu vynadáte, snad i osolíte špetkou černého humoru a jedete zase znova – podržíte, podpoříte, povzbudíte…

A pak jsou, myslím, určité situace, kdy člověk právo odkrýt pravdu o druhém nemá. Nevěra rodiče nebo kamaráda, nemocný příbuzný… to je jen pár příkladů situací, které jsou těžké, bolestné, znejišťující, pobuřující. A které mají tolik souvislostí, že je mnohdy neumíme dohlédnout. Motivům a důvodům jednotlivých aktérů často nejsme schopni zvnějšku porozumět. V lidských vztazích se těžko hledá jednoznačná odpověď na pilátovskou otázku „Co je pravda“.

Možná se najde příležitost s dotyčným o celé věci mluvit – a pak spíše než vynášet soudy a hledat za druhého řešení, může být lepší mluvit o sobě, o tom, co nás na celé situaci znejišťuje, čemu nerozumíme, co nám nahání strach, co náš štve. Nakonec nám ale stejně asi nezbude nic jiného, než nechat na druhém, aby se sám rozhodl, za jakých okolností a kdy hru otevře a karty vyloží. A než se tak stane, tak ten, kdo o všem ví (nebo si myslí, že ví o všem), bude muset unést tajemství. Což není nic jednoduchého, protože pracovat s tajemstvím nás většinou nikdo neučil. Unést tajemství není to samé jako druhého krýt a stát se spolupachatelem. Unést tajemství znamená (v souvislostech, o kterých mluvíme) ustoupit stranou a dát druhému prostor, aby se sám chopil zodpovědnosti za svůj život a své vztahy.

Neexistuje pravidlo, které by nám jasně řeklo, kdy o druhých pravdu vyslovit a kdy mlčet. Když nejde o život, pak můj osobní názor je, že méně znamená více. Méně o mluvit o tom, jak to s druhými „opravdu“ je, může nakonec znamenat nahlédnout jejich situaci v širším pohledu a více porozumět.

Horáková, Gabriela
 
Za všechny poklady světa
Proč?
Protože je to dobrá, Bohu libá a velmi užitečná věc (Jk 5,16). Martin Luther si ji ve své době nemohl vynachválit: „Tajnou zpověď si nedám od nikoho vzít a nedal bych ji za všechny poklady světa, neboť vím, kolik síly a útěchy mi dala. Byl bych už dávno přemožen a zardoušen ďáblem, kdybych ji neměl...“. Podobně i čeští utrakvisté společně s Bratřími ve své pamětihodné konfesi píší: „O zpovědi a rozhřešování smýšlíme, že v církvi má býti vyznání hříchů a jich rozhřešování, ač vyčítání všech hříchů při zpovědi není možné ani potřebné… Při zpovědi mají lidem od služebníků církevních spasitedlná a potěšitedlná z Písem svatých naučení udělována býti, aby lidská svědomí hříchy stížená a zákonem Božím přestrašená mohla ze slova Božího potěšení docházeti.“ Občas prostě přijdou chvíle, kdy se stydím sám za sebe, stydím se před Bohem a stydím se před sebou. Tohle je něco, co se nedá „vyřídit“ v soukromé modlitbě, natož pak při nedělní bohoslužbě. Samozřejmě že i při ní mohu a mám myslet na svá provinění, nesplněné úkoly... Ale ruku na srdce: dá se něco takového stihnout během 2 minut? V kostele plném lidí? Ano, jsem křesťan, ospravedlněný a spasený. Ale zároveň jsem hříšník – strašná a
přece nevyhnutelná věc! Tak proč 99% evangelíků o zpovědi nic neví? Proč o ní nic hezkého neuměli říci naši faráři a farářky, kteří nás vychovávali? Snad jim připadala „příliš katolická“. Snad s ní měli špatné zkušenosti, když někdo nedržel jazyk za zuby. Když někdo zneužil důvěry toho, kdo se mu svěřil. Kdo ví. Ale časy se mění. Synod nedávné návrhy Libereckého seniorátu na obnovu evangelické zpovědi přijal.

Jak?
U nás evangelíků nikdo do dřevěné „boudy“ – skříňové zpovědnice – nemusí. Mluví se mezi čtyřma očima, tváří v tvář. Na faře nebo na jiném místě, kde je klid. Se svým duchovním, ke kterému mám důvěru. S tím, kdo si na mně udělá čas, vypne na hodinu telefon a unese všechnu mou tíhu. Protože tohle je jeho poslání. Naslouchat, co říkám. Modlit se se mnou. Číst se mnou Písmo. Zvěstovat mi evangelium Boží laskavosti a odpuštění. Mně osobně. Nepotřebuji k tomu maturitu ani občanský průkaz. Více podrobností na: www.evangnet.cz/files/1507-zpoved_polit.pdf.

Kdy?
Když už to nemohu vydržet. Když už nemám za kým jít. Když na svou vinu nestačím sám. Někomu se to přihodí jednou za život. Jinému jednou za rok. A další cítí silnou potřebu udělat si pořádek ve své duši před Vánoci nebo Velikonoci. Vždyť k tomu a ne k hladovění byla vymyšlena postní doba.

S kým?
Kalvín napsal, že zpověď může poskytovat v zásadě kdokoli. Ale že se k tomuto zvláštnímu úkolu přece jen hodí určití lidé: „K tomu se jeví jako vhodní zvláště pastoři (...). To, že jsou vhodnější než jiní, říkám proto, že skrze své zaměstnání byli ke své službě povoláni Bohem, abychom jejich ústy byli poučováni, jak tlumit hříchy a také z jejich úst přijímali útěchu odpuštění. Úřad vzájemného povzbuzování a napomínání byl sice uložen všem křesťanům, ale služebníkům Slova byl přikázán zvláštním způsobem...“. Dodávám: jakkoli evangeličtí teologové i zde drží zásadu všeobecného kněžství, neumím si představit, že své průšvihy svěřuji komukoli. Zachovávání mlčenlivosti není uloženo v církvi všem, nýbrž jen farářům a
presbyterům. Osobní rada na závěr: nejlepší kamarád / kamarádka se za zpovědníka opravdu nehodí.

A ještě mimochodem: kromě liturgického odboru SR, kde diskuse na toto téma už skončila (texty přijal synod), se zpovědí nyní čerstvě a z jiného úhlu pohledu zabývá komise pro kaplanskou nemocniční službu.
  

ČLOVĚK VŮBEC NEVÍ, CO JE LEPŠÍ
Rozhovor se starším sourozencem

Snažila ses někdy „vychovávat“ své sourozence a jak nebo jsi byla spíš „vychovávána“ jimi?
Určitě jsem se snažila. Řekla bych, že to dělají v určité míře všichni starší sourozenci. Možná ne tolik, jako já (často jsem se neomezovala jenom na sourozence…). Snažila jsem se jim říkat, co mají dělat, a co ne. Ale místo pozitivního efektu mi bylo odpovědí „jasně, maminko.“
Moji sourozenci mě vychovávají nepřímo. Jsou věci, kterých si na nich cením. A když překonám to, že to jsou moji mladší sourozenci a jsou v něčem lepší, než já, tak se to od nich snažím „naučit“. I když mi to často nejde.

Dostala ses někdy do situace, kdy jsi „kryla“ svého sourozence?
Jasně. Mnohokrát do situací, které třeba nebyly až tak závažné. Třeba měl někdo cvičit na nástroj, a já měla mámě potvrdit, že cvičil, i když to nebyla uplně pravda. Většinou šlo o výměnu za moje „necvičení“. Nebo jsem byly u nějaký menší lumpárny, která byla ale vtipná, tak jsem ji potom kryla.
A párkrát taky do situací, které mi fakt nebyly příjemné.

Třeba jaké?
Šlo o průšvih, který někdo z nich udělal, a já jsem věděla, zhruba jak (nebo aspoň skoro přesně) to bylo. Ale naši ne. Bylo pro mě velkou otázkou, jestli jim to říct, nebo ne. Párkrát jsem řekla, že prostě nevím, a řekla jim, aby se zeptali jich přímo. Jindy se mi zdálo už i trošku nebezpečné sourozence krýt. Tak jsem našim řekla to, na co se zeptali.
Sama od sebe jsem k nim nikdy nešla, a neřekla „mami, on/ona udělala tohle a támhleto…“. Ale ve chvíli, kdy se mě zeptali přímo, tak jsem jim odpověděla po pravdě. Případně jsem jim neřekla víc, než na co se ptali, ale odpověděla jsem.
Ale až po té, kdy jsem se snažila několikrát sourozenci vysvětlit, že se mi (ani rodičům) nelíbí, jak se chová. A když pořád nereagoval, tak jsem mu řekla, že příště rodičům odpovím úplně popravdě, až se zeptají.

Podle čeho ses rozhodovala, kdy krýt a kdy ne?
Podle toho, o co šlo. Pokud šlo o cvičení, nebo nějakou jinou podobnou maličkost, tak jsem mlčela a mlčím. Pokud šlo o něco víc, co se mi zdálo vhodné, aby naši věděli, tak jsem nejdřív promluvila se sourozencem sama, a pak to až případně „práskla“.
Je to hrozně nepříjemný pocit, když jsem já - jako starší sourozenec - viděla, že některý z mých sourozenců se chová nějak nevhodně, a měla pocit, že o tom naši vůbec netuší. Je to situace, kdy člověk vůbec neví, co je lepší. Zachovat se jako kámoš k sourozenci, tedy zapírat a krýt, nebo to „prásknout“ a nechat to vyřešit rodiče?
Takže pokud šlo o něco, co se mi zdálo už za hranicí ne slušného, ale spíše rozumného chování, tak jsem to řekla. Pokud to byla nějaká blbůstka, které se jednou za čas dopustí každý, tak spíš ne.

Měla jsi někdy pocit, že si sourozenec svým jednáním škodí?
Právě že někdy už i jo, a to byla právě ta situace, kdy jsem jim řekla, že mi to nepřijde dobré, jak se chovají, a pak to řekla rodičům. Pokud jsem ale viděla, že sourozenec si sám uvědomuje, že to není dobře, a že udělal chybu, tak jsem to třeba neřekla. Záleží vždycky na konkrétní situaci.

Můžeš zkusit uvést nějakou konkrétní situaci?
Ne. Každý jsme přece někdy měli nějaký průšvih, někdo menší, někdo větší. A fakt nemíním ty největší průšvihy svých sourozenců (na které jsem třeba v předchozích odpovědích narážela), uvádět konkrétně. To je jejich věc.

Když mluvíme o závažnějších věcech – kryli někdy sourozenci tebe?
Asi jo. Kdybych řekla, že ani náhodou, tak by to byla lež.

Dostala ses do podobné situace s kamarádkou/kamarádem?
Do situace, kdy bych přemýšlela, jestli něco říct nebo neříct jeho/jejím rodičům? Dostala. Ale pak mi došlo, že to nemá smysl, protože to bylo v rodině, kde ty vztahy byly tak špatně a nepříjemně nastavené, že to, že bych jim to řekla by celou situaci ještě zhoršilo. A nakonec to stejně nějak odeznělo samo.

Díky za rozhovor!

Marie Medková
Biblický odkaz: 
List Jakubův 5,16
Autor: 
Horáková, Gabriela
Autor: 
Lukášek, Marek
Autor: 
Medková, Marie
Rok vzniku: 
2010