Odpuštění (soubor textů)

Otištěno z časopisu Bratrstvo 7/2008

Odpuštění

  

Žil jsem klidným životem spořádaného farského dítěte. (I když…) Ale to se měnívalo – o prázdninách. To jsme jezdívali k babičce na samotu do lesů, kde žili také tři bratranci. A s nimi se užilo tolik dobrodružství!

Pamatuji si, že jsme například jednou vypouštěli sousedům rybník. To se dělá snadno! Připlížíte se zezadu od lesa, vytáhnete ze stavidla jedno prkýnko, pak druhé…, voda začne odtékat, vyndáte ještě jedno prkýnko a voda už se valí.

Ale…! Voda se valí – a pak už není snadno dát ta prkýnka zpátky! Dobře si pamatuji ten pocit hrůzy – že se nám vodu nepodaří zastavit. Že všechna voda vyteče! A všechny ryby v rybníku leknou! A sousedi večer přijdou a…!



Odpuštění jako od-pouštění

Mluvíme letos o konfliktech, začali jsme už konečně mluvit o tom „co s nimi“, co se dá dělat s tím, když se hranice s druhými lidmi začnou podobat trhlinám nebo dokonce bojovým frontám. Posledně jsme mluvili o „smlouvě“.



Teď máme mluvit o odpuštění.

Vypadá to jednoduše. To je jako když vytáhnete prkýnka ze stavidla rybníka… Odpustit – to je od-pustit – to je pustit (prostě) dál, pryč. Prostě jen necháte to, co mělo v sobě velké napětí – odplavat. To musí jít samo.

Rychle se to řekne a často i udělá: tohle nemohu a nebudu snášet, tohle musí pryč, tohle musí zmizet z mého života, kvůli tomuhle vidím rudě, poutá to moje myšlenky a krade mi to čas, tak na tohle už myslet nebudu, na tohle zapomenu, tohle nechám být…

Od-pustit – to se zdá být stejně prosté jako vypustit rybník.



Od-pustit zlé, neztratit Tebe

Ale… Je v tom ale jedna naprosto zásadní potíž.

Ta potíž není v tom, že to nemusí jít snadno (prkýnka ve stavidle rybníka se někdy pod tlakem vody vzpříčí a musíte je těžko páčit). Na něco se opravdu těžko zapomíná.



Hlavní potíž je jinde: jak to udělat – abych pustil to zlé, aby zmizelo to napětí, které se nashromáždilo mezi námi, ale – aby mi to neodneslo Tebe!

Jak to udělat?! Abych při od-pouštění neztratil Tebe?



Odpuštění pouze s láskou

Jde o to, proč se od-pouštění děje a kdo při něm asistuje.

Proč my jsme vlastně tenkrát ten rybník vypouštěli…? No, tenkrát to prostě jen tak někoho napadlo. Připadlo nám to jako dobrý nápad. (Dnes vůbec nechápu proč).

To je rozhodující: proč se od-pouští a kdo přitom asistuje. Při od-pouštění nesmí asistovat hněv, uraženost, a strach z (emocionální) bolesti! „Ab-solvo te“… „propouštím tě… rozvazuji to, co tě svazovalo“, to se nesmí říci se vztekem, uražeností a strachem z bolesti. Jen pak má odpuštění svůj dobrý smysl.



A pak je potřeba něco jako „hlubinně prostorové vidění“, jak ho má Bůh. (Bůh se prý dívá srdcem a k srdci). Říká se tomu láska: ta dokáže odlišit – to, co se stalo… - a Tebe. Láska znamená, že si uchovám zásadní radost z toho, že jsi Ty, že se té radosti nechci vzdát… i když život s Tebou také někdy (hrozně) bolí a je plný napětí. Při od-pouštění musí být láska. Tohle je láska: Touha – Tebe přidržet – a zlé odpustit.



Tedy: Při odpouštění musí asistovat láska.

Tohle je láska: Touha – tebe přidržet – a zlé odpustit.

A patří k tomu ochota nést bolest. (Taky proto je dnes tolik samoty, že bolest se nenese… a s bolestí se od-plavuje i ten druhý.)

Odpuštění - a to je jako co?

  

A taková nechápavá reakce by mohla přijít od kteréhokoliv z vězeňských klientů, protože odpuštění a vina jsou ve vězení emočně značně zatížené pojmy. Začněme vinou,

protože pouze tam, kde si je člověk vědom jejího rozměru a svíravého napětí, lze trochu zlověstné atmosféry „odpustit“, povolit zatažený ventil, umenšit přetlak; jinak není odpouštět co, chybí proto podklady i účel!



Většina vězeňské populace si svíravé napětí viny nepřipouští. Nemohu odpovědně konstatovat, zda o vině ví, či nikoliv: to bych už byl zase v pokusu srdeční introspekce, náležející přece jen Jednomu. Důvody nevnímání, prezentované ignorance, jsou lidsky pochopitelné. Ten první, nejrozšířenější, se dá vyjádřit omluvným a vyhýbavým: „já nic, já muzikant“. Vždy se dá osobní „nehoda“ na někoho či na něco svést. „Vytáh na mě kudlu, tak co jsem měl dělat?“ „Kdyby to neudělal, moh bejt naživu“. „Vlastně ani nevím, co se stalo....“ Jeden takto nevinný: „chodil jsem si k faráři pučovat, vždycky mně pomohl, nevím, co ho tentokrát popadlo, že prý mně nepučí. A najednou se všechno kolem nějak zamotalo, měl jsem tmu před očima – a on tam ležel. Nebyl mrtvej, eště žil asi 14 dní, svědčil proti mě ... já ho přece nechtěl zabít, ale on si to způsobil sám...!“

I druhý důvod zlehčení viny je logický. Víte, jak se žije s vinou? Jsme poměrně hodní, slušní – a i tak nám vzpomínky na to, co jsme zbabrali, dají dost zabrat. Aspoň mně. Teď si představte, že toho máte na svědomí víc. Svědomí, prevít, přece jen žije, i když ne naplno, potajmu a občas zákeřně „zezadu“ vyběhne... Jedinou obranou je skutek výrazně zlehčit, ne-li popřít. Podobně, jak jsem o tom mluvil před chvílí: „vlastně se tak moc nestalo. Vlastně by mě mohl poděkovat“(jiný člověk mordýř o jiném farářovi), „chtěl bejt svatej, tak sem mu k tomu pomoh...“



A teď hovořte o odpuštění, když ani vina není jasná! Že by měl on někomu odpustit? Proč? Nepotřebuje to, už si to vyřídil. Pěstmi různého kalibru – a ostatní si zajistí v base, tam vládne přísný řád druhého života (jev t.zv. prizonizace), kdo se vzepře, hned to pocítí. Že se proti někomu provinil? Kdo o tom rozhodne? Nějaký soud? A soudci, víte jací jsou: pan Krejčíř a další jsou dokladem, že věci stojí jinak. Jiná autorita? Politici? Dovolte abych se zasmál. Bůh? Kde? „A jak mě mohl nechat udělat teda to, z čeho mě viní a zač tady sedím?“ (konkrétní případ).



Že by měl odpustit někdo jemu? Kdo se o to prosí? – a následuje výčet toho, co jeho manželka/milá/družka/syn/dcera udělali proti němu, jak se na něm podepsali, jak jsou nevěrní/neteční/nevděční, když jim chtěl zajistit budoucnost. Že někoho obral o majetek? Co je to majetek? Z nedávného rozhovoru ve věznici, vypráví odsouzený, přítomný při besedě s místním kaplanem za přítomnosti hlavního kaplana: „Přijdu k vám domů a máte na stole krásný zlacený pohár; vy vidíte svůj pohár; já vidím zlatý pohár, který patří tomu, kdo ho má.“ Že někomu ublížil? A to je jako co? „Vždyť to byl lump, dřív nebo později by tak dopad stejně!“ Že někomu vzal nejen majetek, ale i blízkého člověka, lidi? Většinou mlčení, jistá zarputilost, měnící se v rozpačitost:: na to se „v akci“ nemyslí. Mysl páchajících je krátkozraká, upřená na jednu věc, na cíl, kterého je nutno dosáhnout, okolí je buď „v mlze“ (doslova podle některých trestaných), nebo jako pouze v „bočním vidění“. Že někomu vzal to, na čem život druhého spočíval, že jej zbavil štěstí, radosti, lásky – takové poznání se rodí teprve ve vztahu, když s ním někdo se zájmem hovoří, když se od něho neodtáhne, když se třeba vedle všeobecně humanistických motivů nenápadně ozve hlas víry... Ale to už bychom se dostali k teologii.



Odpuštění je tudíž v naší společnosti slovem snad nejméně frekventovaným: není na to doba, nejsou lidi. Je čas akce, útoku, agrese, ale i dynamického pohybu zpět, obrany, obhajoby, cíleného úhybu a zpětného výpadu. Je čas vrácení facky, nikoliv nastavení druhé tváře. I pro odpuštění nám chybí senzorium. Obzvlášť v našem geoprostoru. Zatímco v některých okolních - řekněme tradičně „západních“- zemích se stává základním kriteriem výkonu trestu otázka vyrovnání pachatele s poškozenými a jeho odvaha požádat je za odpuštění (pokud je ještě koho žádat, jinak i obecně zástupně jiné, třeba představitele obce či veřejnosti), je u nás tato otázka „mediace ve výkonu trestu“ popelkou. Obecným trendem je „zavřít prevíty až zčernaj“, nechat je jejich osudu a maximálně zajistit, aby svůj skutek dostatečně „vyplatili“ odškodným ve prospěch postižených. Z hlediska vězeňského kaplana je to zoufale málo....



Takže: vězení samo o sobě nikoho nenapraví. Obrat může následovat, když dotyčný má důvod chtít něco změnit. Aby změnit něco chtěl, potřebuje zjistit, že něco základního není v pořádku. Že není s člověkem něco v pořádku, k tomu vede víra, zároveň ovšem s ujištěním, že existuje cesta ven z pokaženého života. Tohle ujištění může člověk přijmout, když ho má někdo rád, tj. když mu někdo naznačí, že jej to neotravuje s ním hovořit, že to třeba za to stojí, že to i pro něj něco znamená. Přes tenhle lidský zájem, běžně ve vězeňských podmínkách nemyslitelný, lze naznačit, kde je jeho původ. Tak se pomalu i lidé v kriminále dostávají ke skutečnosti odpuštění. Že je potřeba s ním počítat. Že je potřeba odpuštění znovu zavést do mysli a do srdce. Když se pak jako protržená hráz provalí všechno to zapírané, nevnímané, zakrývané, tušené, najednou je toho tolik, že jsou z toho i zkušení pastoři naměkko. A ti do té doby bohorovní zjišťují, že je jim tolik co odpouštět, a najednou je jasno, netřeba vysvětlovat, snad jen modlit se a děkovat.

Pivoňka, Bohdan

Hříchy větší než boží slitování?

  

Sestro moje,“ řekl kněz tiše… /…/ „Tak hříšná nejsi, dítě, abys zapomínala, že stejně, jako dovede Bůh zbavit lidské tělo malomocenství, může očistit tvou duši od hříchu - “

„Ach, já nevím,“ vzlykala Kristina… /…/ Bála jsem se, když jsem stála s Erlendem před dveřmi kostela a kněz nás oddával – bála jsem se, když jsem s ním šla dovnitř na svatební mši – se zlatou korunou na rozpuštěných vlasech, protože jsem se neodvažovala přiznat svou hanbu otci, se všemi svými hříchy neodpuštěnými – já, já jsem se ani neodvažovala pravdivě se vyzpovídat svému faráři. Ale když jsem tu chodila v zimě a byla jsem den za dnem ošklivější, protože Erlend se vůči mně nechoval tak jako dřív – vzpomínala jsem na dobu, kdy ke mně chodil večer do komůrky na Skogu - “

„Kristino - “ kněz se pokoušel zvednout jí obličej – „na to teď nesmíš myslit - ! Uvědom si, že Bůh tě vidí ve tvém žalu a v tvé lítosti. Obrať se k milostivé Panně Marii, která se slituje nad každým zarmouceným - “

„Cožpak nechápeš – vždyť jsem dohnala člověka, aby si vzal život - “

„Kristino,“ napomenul ji kněz přísně, „odvažuješ se být tak pyšná a myslit si, že tvé hříchy jsou větší než boží slitování? /…/ Také tobě si troufám slíbit boží odpuštění v té chvíli, kdy o ně poprosíš – jen když se vzdáš své pýchy a uvěříš, že jeho láska je větší než tvoje nenávist - “

Vavřincova, Kristina