Otištěno z časopisu Bratrstvo 1/2005

Kolikrát si člověk posteskne, jak málo lidí

pozná onu úžasnou sílu, která je uložena

ve víře. Jak málo z těch, kdo se setkali

s křesťanstvím, pochopí důležitost vztahu

k Bohu. O kolik dobrého se ochuzují.

Třeba ti sympatičtí chlápci, s nimiž jsme

debatovali před měsícem do noci v podniku

za rohem. Škoda, že se nepřišli do

kostela ani podívat, a přitom to byl tak

hluboký duchovní rozhovor.

To ten mladý pár, co sedával v předposlední

řadě vpravo, to bylo něco jiného.

Chodili pravidelně, i na střední generaci.

A kdyby jim to nebylo hloupé, chodili

by snad i s dětmi do náboženství. Kolik

ti toho museli načerpat! Ale už se delší

čas neukázali. Že už by to bylo víc než

dva měsíce? Tolik nadšení, jako měli oni,

snad nedá dohromady zbytek našeho

sboru. No jo, měli …

Nebo spolužáci. Když jsem je zval,

aby se přišli podívat na jednu

skvělou akci, tak se

jeden s úšklebkem

zeptal: „A ty tam musíš?“

Další se začali

pochechtávat. Zkusil

jsem jim to vysvětlit,

že to není povinnost.

Nevím, zda se to povedlo.

Nedorazil ani

jeden, i když se tu

a tam ptali na něco,

co je z mého výkladu

zaujalo.

Připomínají vám ty stesky něco? Je to

skutečnost, v níž jsme sami namočeni.

A když si člověk vezme do ruky Bibli,

aby se trochu potěšil, přečte si o misijních

úspěších apoštolů a o rozmachu

první církve, pocit vlastní neschopnosti

druhé oslovit se ještě prohloubí.

Co když ale dojde na podobenství

„O rozsévači“?

Ježíš už nějaký čas putuje Galileou, káže,

uzdravuje. Pocit blízkosti Boží se sype

shůry jako zrno z ruky rozsévače. Padá

a padá – a dopadá. Sype se – a všude ho

leží plno. Kdekdo slyšel, viděl, v zástupu

chválil Boha. Ale opravdu s Ježíšem

je stále jen ten malý hlouček učedníků.

Ostatní si poslechnou, podebatují. Ale

zrno dopadlo na nábožensky udusanou

půdu a ani nevzklíčilo. Jiní se párkrát

objeví, ale jejich zájem brzy zchladí

další události. Nebo ho sežehne žár jiné

Superstar? A další jsou zardoušeni tíhou

toho všeho, co jako věřící musí, trní

povinností je drásá tak, že se všeho

raději zbaví. Kde nic, tu nic – jen

ten malý hlouček

učedníků.

Má nás těšit, že nebyl

žádný „zlatý“

věk, kdy dát druhým

zahlédnout skvělost

víry bylo snadné?

Že dokonce Ježíš

své první učedníky

musel utěšovat, aby

nezmalomyslněli?

I to na nás může zapůsobit.

Ale on je tu ještě závěr: „A jiná

zrna padla do dobré země a vzcházela

a rostla, dávala úrodu a přinášela užitek

třiceti i šedesáti i stonásobný.“