Neděle (soubor textů)

Otištěno z časopisu Bratrstvo 8/2005

JE ČAS BÝT SÁM A JE ČAS POTKAT LIDI

Jan Skála

Connecting people. Tak se to nosí a je to

hezké. Potkávat lidi, komunikovat s nimi,

držet se kolem ramen, překlenovat

vzdálenosti, stavět mosty snad i napříč

kontinenty, utvářet společenství –

zkrátka spojovat. Leč musím upozornit,

že s takovýmhle krásným spojováním

úzce souvisí i oddělování; skoro jako

fyzikální zákon, když se někde hmota

spojí, musí se jinde oddělit. Oddělujeme

si lidi, rozdělujeme si je podle toho, s kým

budeme (komunikovat) nejvíc, komu se

budeme věnovat méně a pro které už

bližními nebudeme vůbec, protože přece

jen naše schopnosti jsou v tomto směru

značně omezené. Čím víc jsme spojeni

s jedním, tím méně jsme s dalšími, čím

více jsme s dalšími, tím méně jsme

s jedním... A takhle krájíme a oddělujeme

svůj čas, síly a pozornost podle vlastních

priorit mezi různé lidi a činnosti. Často je

to těžké rozhodování.

Trávíme svůj čas jeho dělením. Ještě

tuhle úžasnou filosofickou konstrukci

odvážně doplním (a neodpustím si

jednu moudrost, která je velikým klišé

současnosti, ale snad tím neztrácí na

kvalitě): Michal David prostě nemá

pravdu, že je potřeba žít non-stop.

Pořád a co nejdéle, to ano, ale ne

non-stop. Non-stop se nedá pracovat,

ani odpočívat, ani páchat dobré skutky.

Non-stop sledují kamery ty chudáky

v „šou opravdovosti“ (ti chudáci, co se

na to musejí dívat, můžou být šťastni,

že dostanou sestřih nejzajímavějších

momentů). Je nutné mít čas od času

kousek soukromí, kousek času, který se

vymyká, jako by do našeho času nepatřil

– ale on tam patří, jenom je oddělený!

Mít nějaký duchovní zážitek, duchovní

zkušenost nebo třeba dotek nekonečna,

jak to nazvat... prostě nějakou změnu.

Byl jsem přednedávnem v zahraničí na

jednom kurzu. Nebyl to kurz ani trošku

evangelický, kde jsou tyto chvíle,

tyto doteky nekonečna, aspoň trochu

zorganizované (při pobožnostech atd.).

Měli jsme jednu přednášku ráno a jednu

odpoledne, a to každý den, nehledě

na to, zda byla neděle nebo jiný den,

na to se nehrálo. S tím, že dvakrát

nepůjdu do kostela, jsem se vyrovnal

lehce (nebo přesněji řečeno jsem to ani

dvakrát moc neřešil), i když rád takhle

na cestách navštívím v neděli to svaté,

oddělené místo, pokud ho tam mají,

a pohroužím se na chvilku v hluboké

usebrání. Neměli, nevadilo. Byli jsme

skupina velmi zajímavých lidí, rád jsem

s ostatními komunikoval, rád jsem je

potkával, byl jsem s nimi rád, vyhledával

jsem je, pořád se něco dělo, pořád jsme

něco podnikali... musím tedy přiznat, že

postupem času byl program naší uzavřené

skupiny čím dál stejnější a kdyby tam byly

kamery, začaly by postupně odhalovat

intriky, fámy stávající se realitou

a naopak, a další podobné komplikace,

jak už to bývá. Asi po týdnu jsem zjistil,

že potřebuju být sám, že to potřebuju

bytostně. Asi tak na půl dne. Moje tělo

a mozek mi to oznámily bez ptaní. Tak

jsem si de facto, aniž bych chtěl, udělal

neděli. Byl jsem společensky unaven,

ležel jsem a byl jsem rád, že jsem sám.

Ale byla to taková samota, kdy vás hřeje

vědomí, že brzy zase budete s přáteli, kdy

víte, že někdo milý přijde, potom, někdy,

ale určitě přijde a bude zase s vámi, kdy

víte, že na vás někdo myslí. V neděli můžu

být sám, ale vím víc než jindy, že na mě

někdo myslí.

A myslím, že to platí i naopak: pokud

jsem celý týden sám, v neděli bych měl

potkat lidi. Neděle mi dává tu možnost.

Já jsem si tu neděli na onom kursu udělal

tuším v pátek nebo v sobotu. Koneckonců

nevadí, je to přece tak, že ti, co se snaží

věřit v jediného Boha, oddělují různé dny

v týdnu. Ač my máme oddělenu neděli,

izraelité mají šabat a mohamedáni pátek.

Tak jsem se zkrátka pro tu chvíli připojil

k jiným.

Samozřejmě je potřeba oddělovat si

čas pro nevšední (tedy nedělní) chvilky

i mimo neděli. Líbí se mi židovský obrat

„podívat se na něco šabatovýma očima“.

Normálně tak třeba v úterý se dostanu do

nějaké situace, dívám se na to, nějak se

mi to nezdá, tak se zastavím a podívám

se na to znovu, podívám se šabatovýma

očima. To může být opravdu užitečné.

Nevím, jak moc významově blízká jsou

slova oddělený a posvěcený/svatý, ale

určitě dost. Co je svaté, to je určitě

nějakým způsobem oddělené. Dát

někomu svatej pokoj znamená odejít

ze společného pokoje a nechat ho tam

na chvilku v té nádherné svaté samotě.

Moje máma je například svatá v tom,

že odjakživa nesleduje zprávy a noviny

a nějak moc neví, co se vlastně ve světě

děje. Leccos jí řeknou lidi, sami od sebe,

ale i bez toho by se většinou obešla. Další

příklady se vám nabídnou samy.

Na závěr ještě zkusím oslavit neděli

(právě když píšu toto učené pojednání,

jak tak koukám kolem sebe, vida, ona

je zrovna neděle!), když zdůrazním,

že je dobře, že tento čas je už oddělen

a posvěcen nezávisle na nás a na

našem hospodaření s časem, na tom

těžkém rozhodování. My můžeme krájet

a oddělovat a věnovat svůj čas, jak a čemu

chceme, ale neděle je a bude, přítomná

a opravdová. A kdy jindy lze mít radost

z toho, že je neděle, než právě v neděli?

POMNI NA DEN...

Jan Keřkovský

Desatero přikázání je samé „ne”: samé

upozornění, kudy nejít. Přesněji řečeno

je to tak osmkrát. Dvakrát se začíná radou,

kudy ano: Cti rodiče a pamatuj na

den odpočinutí. Osmkrát bacha a k tomu

dvě nasměrování, co je pro život

důležité. A co to je?

Člověci mají panovat nad světem (dobře

ho opatrovat, spravovat a hospodař

it), ale nemají propadnout lákavému

a přitom přiblblému opojení, které číhá

na každého, kdo se dostane k moci.

Co to znamená konkrétněji? Že šest dnů

vězíme v různých společenských vztazích

(které jsou dány naším postavením

a prací a vším možným) a sedmý den

z nich na chvíli vystoupíme a uděláme

si čas na to, že jsme Boží stvoření, lidé

Bohem milovaní.

Takhle rozumím sedmému dni. Když

k tomu přidáte „cti otce a matku,” máte

tu navrch důraz na to, že odněkud

pocházíte, někam patříte, někdo vás

tu chce, někdo o vás stojí a má vás rád,

a za tím vším je taky Bůh.

Připomíná se to všechno v kostele,

jenže kostel obvykle začíná nechutně

brzy. Snad by to řešila stařecká nespavost,

ale tu vám doporučovat nebudu.

Chodit do kostela není povinnost - ale

teď to vemte z druhé strany: Vězíte

v povinnostech a v tamtěch společenských

vztazích až po krk a nemáte čas

ani energii z nich vystoupit? Není se

co divit, ale stejně to není normální.

Uvláčen povinnostmi, zavalen prací

a stižen pocitem nepostradatelnosti

nedokážu se z toho kolotoče vymanit,

leda vypnout, nevnímat, zformátovat

si disketu - připadá vám to k životu?

Slavit neděli není povinnost, aspoň

u evangelíků ne. Smysl nedělní pauzy

je jiný: Jak se tak v týdnu (ne)honím,

v pauze mám na sebe kouknout z nadhledu

a podívat se, jestli má moje pinožení

smysl a jaký.

Bůh stvořil tenhle svět a svěřil nám ho,

no tak v tom díle pokračujeme, jak se

dá. O tom je sedmý den: o přemýšlení,

proč vlastně něco dělám a k čemu to má

být dobrý. O tom, že život je dar (škoda

ho jen tak proprudit). O tom, že život je

jedno velké „děkuju”.

Jestli to nevyjde v neděli (škoda),

zkuste jindy, ale určitě si na to čas udělejte.

V NEDĚLI DO PRÁCE

Olga Ferjenčíková

Andrea Bušovská pochází z Povážské

Bystrice, vystudovala tam dívčí odbornou

školu. V Praze je druhým rokem;

v říjnu nastoupí na ETF UK, obor

Pastoračně sociální práce. V současné

době shání zaměstnání v sociální oblasti.

Jak se vyrovnáváš s tím, když pracuješ

v den sváteční – např. v neděli?

Ja som s tým už zmierená. Keď pracujem

jako predavačka, len máloktoré

nerobia sviatky a víkendy. Majiteľom

obchodov to tak vyhovuje, viac zarobia,

a ľudia si rýchlo zvykli na pohodlie

nonstop otvorených obchodov. Dnes je

to súčasť môjho zamestnania. A ja nemám

na výber.

Zkoušíš si někdy ten svátek nahradit?

Slavíš například neděli v nějaký jiný

den, když máš volno?

Niekedy ano. Idem von (napr. do parku),

modlím sa a čítam si Bibliu. Ale

je to úplne iné, ako keď idem v nedeľu

do spoločenstva. V kostole môžem byť

s ostatnými a spolu slaviť ten deň.

Sviatok, ktorý si robí človek sám, má

úplne inú atmosféru. Všetci ostatní sú

v práci, nikto neoddychuje... A okrem

toho je nedeľa (ako deň oddelený)

stanovená Bohom a keď ju svätíme inokedy,

tak to môže mať takmer takú istú

podobu, ale nebude to ono. Prirovnala

by som to k manželstvu - tiež ste každý

deň spolu, rozprávate sa, staráte sa

o deti...zdalo by sa, že trávite veľa času

spolu. I napriek tomu ale potrebujete

mať vyhradený čas, ktorý bude mať pre

vás zvláštny význam.

A co třeba když pracuješ až do soboty...

Jdeš potom vždycky v neděli do

kostela?

Ano. Veď keď niečo máš ako samozrejme,

rozhoduješ sa pôjdem – nepôjdem.

Ale keď nemôžeš vždycky, viac si vážiš,

keď máš možnosť ísť.