Modlitba z hlubin moře

Otištěno z časopisu Bratrstvo 4/2007

  

Hospodin však nastrojil velikou rybu, aby Jonáše pohltila. Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci. I modlil se v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu. (Jon 2,1n)



Pokud jste si vytáhli atlas živočichů, že začnete hledat, do útrob jaké rybí potvory by se Jonáš vešel, tak ho zase klidně schovejte. S Jonášem nejsme v hodině biologie, abychom hovořili o živočiších, ale na rozvrhu je teď teologie. Bude se mluvit o Bohu. A taky o nás lidech, protože Bohu na nás záleží.

Jonášova situace je nezáviděníhodná. Vlastně beznadějná. Ve vlnách uprostřed rozbouřeného moře jej čeká jediné. To jsou konce. To‘s to dopracoval, člověče! Takhle sis ten svůj útěk od Hospodina určitě nepředstavoval. Naplánoval sis, že v poklidu dojedeš do Taršíše, ale ono to dopadlo úplně jinak. Neblaze a tragicky. A už, už to vypadá na zdvižený prst, mravokárně podmračené obočí a příval výčitek. Mnozí by asi čekali, že z bible uslyšíme právě tohle. Snad tedy budou příjemně překvapeni.

„A nastrojil Hospodin rybu velikou, aby pohltila Jonáše.“ Jak bylo slíbeno, bude se mluvit o Bohu. Co on tedy v takovou chvíli dělá? Jako úplně první slyšíme, že se v té pro člověka prekérní situaci stará ze všeho nejdřív o to, aby byl Jonáš alespoň v jakémsi bezpečí, schovaný. Dává východisko, dává naději. A to právě i tam, kde nám došly prostředky. My už vyčerpali všechny možnosti. Jakékoli naděje jsme se už vzdali. Ale Bůh jedná a zachraňuje. Aniž by po nás nejdřív požadoval, že se k němu vrátíme, budeme ho volat, odprosíme a naslibujeme hory, doly. Stará se o nás už dávno před tím, dokonce i když před ním utíkáme.

Jsou lidská rozhodnutí, která nedávají příliš velkou naději do budoucnosti. Mnohé naše cíle nám neposkytují v těch nejvážnějších situacích vůbec žádnou šanci na záchranu. To příběh dává jasně najevo. Ale nečiní tak nerudně a zlobně, leč ukazuje Boha, který jedná ve prospěch Jonáše.

Jestli teď čekáte, že po Božím zásahu bude vše hned růžové a slaďoučké, jako by se vůbec nic nestalo, tak jste ještě jednou vedle. Tři dny a tři noci si Jonáš pobude ve skrýši, která ze všeho nejvíc připomíná hrob. Pořád tma a tma, jak venku plynou ty dny a noci se jen velmi těžce odhaduje. Ne nadarmo na tenhle Jonášův pobyt v břiše mořské obludy odkazuje Ježíš, když říká, že právě „tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země,“ tedy v hrobě.

Od skutečné smrti, nicoty, temnoty a bezčasí, se lidská situace někdy opravdu moc neliší. S jedním rozdílem, pro bibli podstatným: „Mrtví nechválí už Hospodina, nikdo z těch, kdo sestupují v říši ticha.“ Jonáš se ovšem modlí. Hovoří se svým Bohem. Taky dost důležitý detail je, že je to jeho Bůh. A on je jeho člověk. Ne jen tak nějaký bůh, ale jeho. Hospodin je ten Bůh, který mě osobně zná. A já se k němu můžu kdykoli, třeba dnes, hlásit právě pro tuto známost. Můžu se dovolávat: „Víš, Bože, kdo jsem. Znáš mě. Vzpomínáš? Jsi přece můj Bůh.“ Není to příliš velká troufalost připomínat se takhle někomu, od koho jsem utekl, s kým jsem se odmítal dřív bavit a neměl jsem v úmyslu poslouchat jeho slova? Samozřejmě, že je. Ale zbývá nám snad nějaká jiná, lepší cesta?