Druhý pokus

Otištěno z časopisu Bratrstvo 6/2007

  

I stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi podruhé: „Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím.“ Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil. Ninive bylo veliké město před Bohem; muselo se jím procházet tři dny. (Jon 3,1-3)



Ale to už tady jednou bylo! Ano, a je to tu zas. Úplně na začátku promluvil Bůh k Jonášovi. A teď se ten začátek jakoby opakuje. Znovu. A přitom nově. Bůh Jonášův je Bohem nových začátků. Zkouší to s námi zas a znova. Nezlomil nad námi hůl, nemávl nad námi rukou, neposlal nás k šípku, ale ke svému dílu. V případě Jonášově byl jeden člověk poslán do Ninive, toho velikého města. Někdo jiný je dnes poslán do jiných velkých měst, do Prahy, Brna, Ostravy, Hradce Králové atd. A další jsou zas posíláni do malých vesniček, které sotva najdete na mapě. Hospodin si s námi zkrátka pořád začíná a nedá si pokoj. Díky Bohu!

Už na samotném začátku promluvil Bůh k Jonášovi, ale on se tehdy rozhodl neposlechnout. Nabral zcela jiný směr, než jaký mu Bůh ukázal. Šel si po svém někam úplně jinam. Teď se po téhle oklice příběh vrací zpět do bodu nula. Když si to člověk tak projde, jsme na tom novém začátku jen díky Bohu. Kdyby šlo jen o Jonáše, ten by se sem rozhodně sám od sebe nevracel a skončil by kdo ví kde. To Hospodin uvrhl na moře vítr, až se na moři rozpoutala bouře. To Hospodin nastrojil velikou rybu, aby se Jonáš neutopil. A Hospodin rozkázal rybě, aby ho vyvrhla na pevninu. Tak tu teď v písku leží tenhle vyvrhel a zase slyší: „Vstaň a jdi do Ninive!“ Ten příběh o nezaslouženém novém začátku je jedním slovem příběhem o Boží milosti. Zcela bez lidského přičinění, bez našich zásluh. To je milost. Díky Bohu za ní!

To kolečko přes přístav, moře, bouři a velkou rybu snad nebylo úplně zbytečné. Snad si z toho Jonáš přeci jen něco odnesl, nějaké to poučení. Snad to nebyl úplně ztracený čas. Snad si po mnohých oklikách taky dokážeme uvědomit, že to Boží nasměrování má svůj smysl. Snad navzdory našim obavám z velkých poslání vezmeme vážně, co to znamená, když s námi je ten, který učinil veliké věci. Když je nablízku Pán veliké bouře a Ten, který přikazuje i veliké rybě, pak se ani veliké město Ninive už nezdá tak děsivé. Tři dny to prý trvalo, než člověk prošel všechna jeho zákoutí. Ale i velkoměsto leží „před Bohem“, ani ta naše lidská mraveniště nejsou vyňata z Božího pohledu a dohledu. I když je něco nad naše síly, ne pak nad síly Hospodinovy.

A tak Jonáš jde, kam ho nasměroval Bůh. Tomu se jednak říká poslušnost, což nám nezní až moc sympaticky, zavání to slepou poslušností a fanatismem. Ale v biblickém podání se takovému jednání mnohem častěji říká víra. Už od Abrahama. Tím, kdo v Písmech říká v různých podobách: „Vstaň a jdi,“ je buď Hospodin, nebo Nazaretský Ježíš, Boží plnoprávný reprezentant či, chcete-li, Syn, anebo Duch svatý. V posledku to vyjde nastejno, v jaké podobě nás Bůh volá. Rozhodující je naše reakce, víra, případně nevěra v tohle zavolání a jeho neuposlechnutí. Jonáš se ve svém rozhodování už jednou „spálil“ a teď stojí u příslovečných „stejných kamen“ podruhé. A tutéž chybu již neopakuje.