Daň císaři

Otištěno z časopisu Bratrstvo 8/2005

Poslali k němu některé z farizeů a herodiánů, aby ho chytili za slovo. Ti šli a řekli:

„Mistře, víme, že jsi pravdivý a že se na nikoho neohlížíš; ty přece nebereš ohled

na postavení člověka, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy. Je dovoleno dávat daň

císaři, nebo ne? Máme dávat, nebo nemáme?“ On však prohlédl jejich úskok a řekl

jim: „Co mě pokoušíte? Ukažte mi denár!“ Když mu jej podali, zeptal se jich:

„Čí je tento obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Ježíš jim řekl: „Co je císařovo,

odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu.“ Velice se nad tím podivili.

Marek 12, 13 - 17

„Volíš Losnu nebo Mažňáka?“ dorážely

na Mirka Dušína dvě jinak znepřátelené

skupinky Vontů. Tlačily ho do temného

kouta, odkud nebylo úniku, a Mirkovi nezbývalo

než horečně přemýšlet, od které

skupiny asi dostane menší nakládačku,

když se přikloní k názoru právě té druhé.

Že se Mirek Dušín do takové situace ve

Stínadlech nedostal? Pravda. Ale Ježíš

v evangeliu ano. To když za ním přišly dvě

jinak znepřátelené skupinky farizeů a herodiánů

a tlačily na něho v otázce daní:

„Jaký přístup máme zvolit?“ A i my se do

podobných situací nad různými otázkami

v životě dostáváme. Nazýváme je volbou

menšího zla.

Ježíš tomu ovšem říká pokušení. Prohlédl

jejich úskok. Nenechal se zmást sáhodlouhým

sladkým a úlisným úvodem, kterým

farizeové a herodiáni pasují Ježíše do

role naprosto objektivního soudce a neomylného

učitele. Poznal, že říkají něco,

co si nemyslí, jen aby ho načapali. Tohle

ďábelské našeptávání podsouvající jemu,

člověku Ježíši z Nazareta, bohorovnost,

odmítá. Ani náznak uvažování, že by na

tom mohlo něco být, stejně jako při pokušení

na poušti, stejně jako v jiných pokušeních.

Neopakuje rajskou chybu Adama

a Evy. Odmítá si se zlem zadat. Nehodlá se

do té špíny namočit ani trošičku.

Copak to jde? Kudy vede cesta z takové

šlamastiky? Ježíš nejdřív odmítá tu

otázku farizeů a herodiánů a pak klade

jinou: „Čí je to obraz a nápis?“ Na penězích

bývají státníci nebo symboly zemí,

kde mince a bankovky platí. A taky nápisy

centrální banky, která měnu uvádí do

oběhu, do světa a do „života“. Ale jaký

obraz neseš,člověče, ty? Kdo tebe stvořil

ke svému obrazu? Kdo ti daroval život

a uvedl tě do světa? Kdo tě oslovuje skrze

to, co je napsáno, skrze Písmo? Kdo má

určovat tvůj život? Snad denár, koruna

nebo euro?

Co nese Boží obraz, co patří Bohu, odevzdejte

Bohu. A co obraz císařův, ať si

klidně císařové vezmou zpátky. Na to

nejdůležitější, na váš život, ať si o daních

či o volbě Velkého Vonta myslíte, co

chcete, má nárok jedině Bůh. Žádný císař

si nemůže žádat celého člověka, ani pan

prezident (jakéhokoli státu) se nemůže

stavět do role Pána Boha.

Mirek ucítil za zády zeď. Už nemá kam

ustupovat. „A co by měl ten zvolený

hlavně prosazovat?“ vyhrkl náhle.

„Aby se hrálo fér,“ ozvalo se po chvíli

z jedné skupinky. „Aby vítězila pravda,“

přidal se jiný hlas. „Aby mezi Vonty sílilo

přátelství a soudržnost.“

„Tak toho, kdo se za tohle zasadí, toho

bych volil,“ povídá o něco klidněji Mirek.

„Aby Vontové drželi při sobě, neházeli si

navzájem klacky pod nohy a nepovyšovali

se jedni nad druhé.“

„Hmm, dobrý. Na tom něco je.“ Za obdivného

mručení se skupinky pomalu

vytrácely, ačkoli někteří Vontové kroutili

hlavou, jak to, že ten vetřelec nedostal

ani jednu herdu.