Co znamená být Boží syn?

Otištěno v časopise pro mládež Bratrstvo 1/2006.

Co to znamená být Božím Synem? Je důležitá moc a síla? Jaký prostor v tom má utrpení a neúspěch? A smrt?

Je otázka, zda Ježíši bylo všecko od samého začátku jasné a zřetelné. Z Písma víme, že prošel pokušením. Na poušti a v zahradě Getsemanské. Ježíš vede zápas o odpověď na otázku – co to znamená být Božím vyvoleným Synem.

Vlivem několikerých okolností ten zápas začíná být obzvláště tíživý. Je tu smrt souputníka Jana Křtitele. Co teď, co s tou zbytečnou smrtí, jak se týká Ježíše? Bude se moci on vyhnout utrpení?

Ježíš odchází na horu, aby se tam modlil. Chce být sám s Bohem. Jemu vše povědět, hledat v něm pomoc a sílu. Učedníky odešle napřed lodí, snad aby je ani nenapadlo z něj udělat Mesiáše, když před tím nasytil zázračně zástupy lidí. Ty s požehnáním propustí, nasycené a zdravé. A jde sám na horu a tam je sám a sám se modlí. A už se setmělo a pořád je tam sám a modlí se. Je to mezi ním a Pánem světa.

My, jakoby filmovým střihem, jsme najednou na lodi – která je daleko od země, vlny ji zaplavují, vítr vane proti ní a její pasažéři nemají daleko k vyčerpání. Je čtvrtá noční hlídka – nejhorší chvíle noci – přichází jitro, ale ještě je noc.

Tu k nim Ježíš jde - po moři. A s takovou samozřejmostí. Až to člověka 21. století může naštvat: jak to Ježíš udělal? Proč je nám víra ztěžována tím, že máme věřit na zázraky? Proč nám to Ježíš ztěžuje, když bychom se mohli orientovat třeba na kázání na hoře?

Učedníky ta událost neštve, učedníky to vyděsí. Nevidí Ježíše, ale přízrak. Reagují jinou emocí, ale podobně jako „racionální” člověk 21.století. Tohle není Pán. To není Ježíš, jak ho známe.

Takového Ježíše jakoby nikdo nechtěl – nerozumíme Ježíši kráčejícímu po hladině, nechceme ho – podle jedněch přízrak, podle druhých snad výmysl. Máme strach.

Jenže Ježíš okamžitě promlouvá a jeho hlas je známý: „Vzchopte se, jsem to já, nebojte se.” Stále je to Ježíš, ten blízký a tělesný. Ale nese s sebou také tajemství, které nikdy plně neobsáhneme. Svým chozením po vodě otvírá další dimenzi – Ježíš je syn tesaře a jeho matka se jmenuje Marie, ale také je syn Boží. Má na Bohu podíl; je nepopsatelně a nepochopitelně blízko Bohu. A ze suverénností Božího dítěte chodí po rozbouřeném moři, šlape po všech atributech a nástrojích smrti a zla. „Nebojte se a vzchopte se.”

Petr se vzchopil. S úžasně přímou a prostou vírou věří svému Mistru. Jako pootevřenými dveřmi uviděl a uslyšel náhle, že Ježíš kráčející po moři je Syn Všemohoucího. Je svědkem proměnění na moři. A Ježíš říká: Pojď a Petr jde. Učedníci Ježíše Krista mají podíl na jeho moci. Jenže pak Petr najednou „spustí z Ježíše oči”, vlny a vítr jsou pro něj najedou moc velké a příliš nebezpečné. Jeho mysl je rozpolcená, věří Ježíši, ale také věří svým očím a svému strachu a začne tonout.

Petrův výkřik – a je to výkřik znovunalezené víry v Ježíše – prosba o záchranu je vyslyšena. Petr neudělal chybu, když chtěl vykročit na hladinu. Jen malá víra, rozpolcenost mysli je příčinou tonutí, nedostatek důvěry v Ježíše. Ale ani tady (pod hladinou) není moc Boží nijak zkrácena – a Petr je zachráněn i přes svoji malou víru.

A vstoupili na loď, vítr se utišil. Ti, kdo jsou na lodi se Ježíši klaní a vyznávají ho jako Božího syna. Ježíš je Spasitel, který nás zachrání a vyzvedne z bouří. Sám se však bouři zla nevyhne. Jeho chůze po vodě nám však připomíná, že Boží moc ho vyvede i z vln smrti.