city (soubor textů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 5/2010
Tancuj, křič a prozpěvuj
  
Církev, tedy „eklésia“ – toť společenství těch, kteří slyší Boží volání a jdou za ním. Takto se lidé setkávají již od biblických časů. Všude tam, kde lidé tak či onak zaslechli Boží hlas, tam přichází, schází se. V jejich srdcích se v takovém okamžiku sráží dva naprosto protichůdné pocity. Na straně jedné je to bázeň a třesení, protože se setkávají s někým, kdo je nebetyčně převyšuje. Proto padají na kolena, staví oltáře, klaní se a obětují. Z generace na generaci předávají to, co prožili, snaží se to zachytit, popsat, zobecnit. Snaží se porozumět a předat dál.
Na straně druhé je to jásot a radost, protože nám tento Bůh nějak pomohl. Bůh se k nám sklání – tak tedy tancuj a křič, prozpěvuj! Setkali jste se kdo s nějakým Hospodinovým bohatýrským činem? Chvalte ho tedy zvukem polnice, chvalte ho harfou a citarou, chvalte ho bubnem a tancem, chvalte ho strunami a flétnou… (Ž 150)
Důraz na ten první pocit, ten z tradice naší církve známe. Důraz na Boží svatost, Boží jinakost. Vážné tváře a tiché soustředění. Snaha porozumět Boží vůli a přiměřeně na ni odpovědět. Ale kam zmizela radost?! Kde je taneční rej, kterým Miriam oslavovala vyjití z Egypta (Ex 15,20)? Zazpíváme si, že „Úzkostmi moře Rudého, prošli jsme v jeho síle…“ (Svítá 373 / EZ 667), ale tím to skončí. Když se vrací Jiftách (Sd 11,34) či David (1Sam 18,6) z vítězných bitev s nepřítelem, ženy tančily radostí, aby oslavily toto vítězství – budeme i my někdy slavit vítězství nad hříchem takto? Víme, že ještě za časů Ježíšových přední muži z lidu slavili slavnost stánků tancem a to na nádvoří chrámu dokonce se zapálenými pochodněmi. Tancem děkovali za úrodu – což takto oslavit na podzim Neděli díkůčinění?
I prorocký výhled na budoucí Boží slitování je spojen s tancem (Jr 31,4): Znovu tě zbuduji a budeš zbudována, panno izraelská. Znovu se ozdobíš bubínky a vyjdeš k tanci s těmi, kdo se smějí. A opět nejen ženy! Jeremijáš dodá, že ti, kdo se budou v tanci radovat – to bude nejen panna ale i jinoši a starci. (Jr 21,12n).
V hebrejštině bychom napočítali osm různých výrazů pro tanec a je příznačné, že kraličtí o tanci mluví jen na dvou místech a to těch „špatných“. V souvislosti se zpohanštělým křepčením okolo zlatého telete a v souvislosti se Salome a useknutou hlavou Jana Křtitele… Tohle někde v nás zůstalo. My na tyto vnější, entuziastické projevy nejsme. O Davidovi křepčícím před truhlou smlouvy (2Sam 6,14) můžeme kázat, může si zazpívat, že David skákal radostí, tak, jak hudba hrála (Svítá 161 / EZ 610) – ale sami se nezapojíme! Překladatelé Bible kralické viděli v tanci cosi nemravného. Tohle bylo i v naší církvi – stačí si jen pročíst Bratrstvo v dobách, kdy se ještě jmenovalo „Šťastné mládí“
My jsme dnes někde jinde. Církev si prošla přelomem 80. a 90. let a s více či méně skrývanou ostražitostí sleduje jakékoliv „rozjuchané“ projevy zbožnosti. Někdy tehdy se z pojmu „náboženský prožitek“ se stalo sprosté slovo, či šibolet, kterým se odlišoval „starý dobrý tradiční evangelík“ od „káesáků“, „charoušů“, „vodoživoťáků“ a dalších – suma sumárum od těch, co své osobní rozpoznání nadřadili nad tradici. Nad to, co tvořilo po staletí pevnou součást evangelického křesťanství. Vlna opakovaných křtů byla jen ta příslovečná špička ledovce, která ukazovala, že pod hladinou se skrývá cosi mnohem většího, zásadnějšího – spor o hodnotu právě toho náboženského prožitku. Je to něco, co má vůbec hodnotu? Dá se o prožitek opřít v okamžiku pokušení a zkoušek? Je prožitek přenosný? Jistě, že v Bibli to je a lidé v Bibli mají nějaké náboženské prožitky – ale je to něco, po čem měli toužit? A máme po něčem takovém toužit my? Může a má se stát náboženský prožitek cílem? Osobně si myslím že jako jeden z cílů je to cíl dobrý.
Karel Rahner prohlásil, že křesťan zítřka bude buď mystik, nebo nebude vůbec. V pravdě prorocky viděl nejen touhu po prožitku, ale i (znovu)objevení toho, že se můžeme a máme setkávat nejen s dobrými Božími dary, ale přímo se samotným Bohem. Zároveň je však potřeba uhlídat, abychom nespadli do opačné krajnosti blouznivců, kteří budou za pravdivé používat jen to, co „sedne“ jim samým a budou se přitom ohánět osobním zjevením, darem Ducha svatého, darem proroctví apod.
Je potřeba udržet toto napětí, neustále bojovat tento zápas mezi dvěma dobry, které se stanou zlem, pokud jedno nad druhým zvítězí – osobní náboženský prožitek a Písmo s tradicí církve. Mezi subjektivitou a objektivitou. A znovu opakuji – obojí je dobré, ale jen tehdy, pokud je vyvažováno tím druhým.
Musíme vyvažovat dva stále přítomné extrémy. Na jedné straně hodit Boží Slovo, Písmo, Zjevení do jednoho intelektuálního pytlíku – a jsme v osvícenském protestantizmu. Na straně druhé jsou husitští Adamité či Blouznivci našich hor od Antala Staška. Jedno i druhé je extrém, právě to zmíněné zlo, které vznikne absolutizací na úkor opačné možnosti. Dokážeme-li ale neustále vyvažovat, poměřovat osobní prožitek Písmem a zároveň poměřovat hodnotu církevní tradice tím, nakolik nás ještě oslovuje a má nám co říct, v takovém případě je obojí dobrým stromem, který vydá i nám dobré ovoce.
Pechar, Jaroslav
 
Kristus vykoupil i city
  
Emoce v bohoslužbách

Špatné zkušenosti s protireformační katolickou pompézností doby dávné a s charismatickým hnutím doby nedávné nás naučily být vůči emocím v bohoslužbě ostražitými, ba podezíravými. Pokusy o liturgické oživení tak často obviňujeme ze snahy nalákat do církve nové duše příslibem nevšedních emocionálních zážitků tam, kde se nám nedaří oslovit potenciální konvertity či duchovně vlažné zvěstným kázáním nebo příkladem křesťanského života. Liturgie ovšem v první řadě nepracuje s emocemi, nýbrž se symboly. Symboly mohou emoce vyvolávat, ale není to jejich hlavní účel; symbol nám chce umožnit dotknout se onoho „důležitého, očím neviditelného“, na co je náš rozum krátký.

Ani emoce jako takové nejsou nic negativního, Kristus vykoupil celého člověka, nejen jeho rozum, ale i city, nevědomí a tělo. To vše k člověku patří a patří to i do bohoslužby. Koneckonců řada evangelických písní je silně emocionální (místy až k sentimentu). Samozřejmě je špatné, když se člověkem pomocí citů manipuluje. To však vůbec nemá co dělat s liturgií bohoslužeb. Manipulace s city jsem zažil i na bohoslužbách „prostých“, dokonce i na těch „kravaťáckých“.

Tleskat v kostele?

Osobně bych řekl: „ano i ne“. V naší kultuře je zvykem potleskem odměňovat zdařilý výkon; s tímto mám u bohoslužeb jisté rozpaky, a to i u vystoupení dětí – pokud se třeba dětská vánoční hra odehrává v rámci bohoslužeb, je to ze strany dětí forma zvěstování (děti se tak vlastně stávají „kazateli“ vánoční zvěsti), jejímž účelem není primárně podat perfektní výkon. Podobný připad se týká třeba i kostelního varhaníka – jeho úkolem je povznést věřící k Pánu Bohu a nikoliv předvádět nějaké bravurní technické exhibice, ani v jeho případě není shromáždění „publikum“. Pro oceňování výkonu může sloužit besídka (v případě dětí) nebo koncert (v případě varhaníka), oboje mimo bohoslužbu. „Kulturní vložky“ do bohoslužby nepatří.

Na druhé straně je potleskem možné vyjádřit radost z něčeho, bez vazby na nějaký výkon. V našem prostředí to není běžné, ale v kostele je to podle mne přípustné. V Americe lidé v kostele tleskají například při svatbě, při ordinaci duchovního nebo při podobných radostných příležitostech – je to projev radosti, emoce v bohoslužbě zcela legitimní.

Smích a pláč

Bohoslužba je radostnou a vděčnou oslavou Boha, dokonce i v adventě a postě máme neděle Gaudete a Laetare, které nás svými vstupními verši vybízejí „radujte se“ a „vesel se“. Proč se tedy neveselit. Rovněž pokud kázání popisuje naši lidskou situaci, kdy si o sobě můžeme myslet kdoví co a přitom, když se podíváme do zrcadla, které nám Pán Bůh nastavuje, jsme směšní; v tomto smyslu trocha humoru do kázání patří, abychom si uvědomili, že se nemáme brát příliš vážně.

Na druhou stranu nám bohoslužba připomíná i vážné věci: třeba tu tragickou stránku naší situace, náš hřích a cenu, která za něj byla zaplacená. Proto (i když mám legraci rád) mám určitou hranici, za kterou je třeba některé věci brát vážně a dokonce i s jistou bázní; bohoslužba pojatá jako show s farářem v roli baviče je mi cizí. Myslím že i lidé zvenčí vycítí rozdíl, kdy se jim ještě snažíme vyjít vstříc a kdy se jim už prodáváme pod cenou, a snaha „zlidštit“ víru znevažováním jejích témat může ty, které se snažíme oslovit, přivést k paradoxně k názoru, že křesťanství je vlastně o ničem.

Grombiřík, Martin
 
Plačte s plačícími
  
Víra a emoce k sobě patří, Angolané to vědí. Pláč i radost, většinou tedy radost – spontánní, výbušná, tichá. To vše se stihne během nedělních bohoslužeb. Příjemné chvíle radosti nastávají např. při společném zpěvu. A pochopitelně se u toho stojí. Promiňte, milé sestry a milí bratři, ale sedět a zpívat je deprimující. Mám skákat i s tou židlí? Emoce do kostela patří. Tanec z radosti také. Tleskání po vystoupení pěveckého sboru je projev radosti i vděčnosti. Nemusím si u toho nutně představit, že tleskám muzikantům, i když proč ne? Pochopitelně netleskáme faráři po kázání. Nebo kárání? Ale s radostí odpovíme „amen“. A smát se pořádně a hlasitě nejen při kázání je běžné. Bohoslužby jsou místem radosti. Evangelium je přece dobrá zpráva. Ta přináší radost. A neříkejte mi, že Bůh nemá smysl pro humor!
Při VP se zpívají dojemné písně o utrpení Páně. Věřící ji prožívají s velikonočními emocemi - smutek z ukřižování a radost ze vzkříšení. Hlavně ten smutek proměněný v pokání. Liturgie je tomu přizpůsobená. Farář je soustředěnější a mluví tiše. Tlumí svůj smysl pro humor. Dává najevo, že to, co se odehrálo na kříži, není legrace, chtěli jsme umlčet Boha. Taková odvaha!
Dalo by se mluvit i o projevu emocí, který k víře nepatří. Ale který to je? Víra je náš život. A ten je takový, jaký je se vším všudy. Jen klidně plačme s plačícími a radujme se s radujícími s vědomím toho, že s námi je Bůh. Tomu jedinému buď čest a chvála.
Teco, Leonardo
Biblický odkaz: 
Žalmy 150
Biblický odkaz: 
Exodus 15,20
Biblický odkaz: 
1 Samuelova 18,6
Biblický odkaz: 
Jeremjáš 31,4
Biblický odkaz: 
Jeremjáš 21,12
Autor: 
Pechar, Jaroslav
Autor: 
Grombiřík, Martin
Autor: 
Teco, Leonardo
Odkaz na píseň: 
Nedělní chvalozpěv (SV373)
Odkaz na píseň: 
Veselý chvalozpěv (SV161)
Rok vzniku: 
2010