Bouře na moři

Otištěno z časopisu Bratrstvo 3/2007

  

I uvrhl Hospodin na moře veliký vítr a na moři se rozpoutala veliká bouře. Lodi hrozilo ztroskotání. (Jon 1,4)

Doporučení: Otevřete bibli a dočtěte si 1. kapitolu až do konce.



„... život plyne jak voda a smrt je jako moře.“ V písničce od V+W je moře jen obrazem smrti, ale pro Jonáše a jeho současníky asi tak plus mínus tisíc let bylo moře i smrt jedno a totéž. Žádná prosluněná pláž, exotika, příjemné chvilky, dovolená. Žádná pohodička, ale ohrožení života. Hrůza blízkosti smrti. Síla, na níž člověk nestačí. Proti běsnícímu moři se ukáže, jak jsme strašně maličcí, bezmocní a nemohoucí.

A naopak je dobře vidět, jak je Bůh mocný, ba všemohoucí. Jak je veliký a silný, když poručí větrům a rozpoutá na moři bouři.

Při takové bouři lodníci ve strachu o život podnikali všechny dostupné kroky k záchraně lodi a tím i k záchraně sebe samých. Taky vysílají SOS ke svým bohům. Nevědí, že je to marné počínání, bibli nikdy nečetli. Jediný, kdo by mohl prosit o pomoc Boha živého a mocného, mlčí. Dokonce spí.

Jak může Jonáš v tak vypjaté chvíli spát „spánkem spravedlivých“? On, který prchá od Hospodina, on, který za všechnu tu hrůzu může, si v podpalubí klidně schrupne. Jak to? Ještě tak chápeme, když si tohle dovolí v evangeliu Ježíš - ten bere Pána Boha vážně a jeho spánek je znakem bezmezné a naprosté důvěry. Ale Jonáš?

Odmítl poslechnout slovo Hospodinovo, vydal se vlastní cestou. Teď by měl v maléru Boha prosit o pomoc? Kdepak, když ateismus, tak důsledný. A ne, že při prvních potížích „přileze ke křížku“. Rozhodl se pro cestu pryč, tak pryč. Žádné prosby o pomoc. Co mu zbývá? Nic, nemůže dělat nic, nemůže a nechce pomoci svým úpěním k Bohu boji o záchranu. Tak si jde prostě lehnout, nějak už to dopadne, když ne dobře, tak špatně.

Sám kapitán ho přemlouvá, aby se dal na modlení: „No tak, nedělaj drahoty a poprosej. Co kdyby ten jejich bůh byl zrovna ten pravý, který pomůže.“ On taky je. Ale Jonášova hlava je tvrdá, vůle zarputilá, zásady pevné. Jdu pryč od Hospodina, tak žádné prosby! Ani mě nehne!

Když na Jonáše ukáže los, že je skutečně viníkem té strašlivé bouře, nijak svou vinu nepopírá: „Jsem Hebrej. Bojím se Hospodina, Boha nebes,“ - tak tohle ať vykládá někomu jinýmu, na to mu neskočíme, bázeň před Hospodinem vypadá úplně jinak; ale budiž, možná tím chce doplnit, z jakého lidu pochází - „ale teď právě prchám od svého Boha.“ A je to venku. Sám jim to pověděl. Není divu, že lodníky jímá hrůza. Ateismus, tedy bezbožnost, je to nejhorší, co si vůbec tenkrát dokázali představit. Hotová pozvánka do pekel. Jenže oni, díky tomu, že jsou s Jonášem doslova na jedné lodi, jí dostali taky! To je teda smůla a pech!

„Člověče, co s tebou?“ Všechny pokusy zklamaly, dokonce i usilovné veslování k pevnině. Všechno marné. A Jonáš tuší: Moři, lépe řečeno tomu, kdo na moři rozpoutal bouři, jde jen a jen o mě! Je nezodpovědné zatahovat do toho, co je mezi mnou a Hospodinem, další nevinné. Nejsou to moji rukojmí. Svůj vztah k Bohu si musím vyřešit sám. „Hoďte mě přes palubu! Mě nezachráníte, tak aspoň sebe.“ Ke cti pohanským lodníkům nutno povědět, že ho neobětovali s lehkým srdcem.

Náhlý klid moře vede lodníky k bázni před Hospodinem. Jsou to první lidé, které Jonáš přivede k Bohu. A to, prosím, ještě na cestě své neposlušnosti. Ono totiž Bohu nejde pouze o mě, ale i o ty druhé!