Advetní úvaha

Otištěno z časopisu Bratstvo 10\2006

Marie se vydává na cestu. Spěchá do městečka

v judských horách. Povstala a vykročila,

protože uvěřila. A tahle víra má

nejprve „pasivní rozměr“ přijetí: „staň

se mi podle tvého slova“. Ten ale vždy ve

zdravé víře přeroste v pohyb a aktivitu.

Víra vyžaduje ztišení a zastavení, nenechá

ale člověka „na pokoji“ a uvádí ho na cestu.

Proto tam, kde Hospodin promluví, se věci

dávají do pohybu.

Mariina horská cesta vede k Alžbětě. Na té

už je její „očekávání“ pořádně vidět. A Marie

ví, že určitě uvítá pomocnou ruku v péči

o hospodářství. Alžběta je přece její příbuzná.

V srdci si ale Marie nese velké tajemství,

o kterém se tak snadno nemluví. Anděl jí

řekl, že Alžbětino těhotenství též není úplně

samozřejmé. Prý v tom má také prsty Bůh.

To je to, co ženy bez velkých slov spojuje.

Je to něco víc než příbuzenství, přátelství

nebo zkušenost těhotenství. V jejich životě

se stalo něco, co přišlo „shůry“, čemu úplně

nerozumějí, co je ohrožuje, ale zároveň

je zdrojem nevyslovitelné naděje. Sdílet

tajemství vztahu druhého člověka s Hospodinem

je někdy tak těžké. A jindy to přijde

samo třeba úplně beze slov. I poskočení

malého Jana v lůně Alžbětině naznačuje,

že některé věci mohou jít i mimo naše možnosti

chápání a rozumění.

„Požehnaná nade všechny ženy,“ slyší Marie

z Alžbětiných úst – a možná jí to připadá jako

výsměch. To je přece zvláštní požehnání:

Alžběta se zařadila po bok starozákonních

neplodných žen, které Božím divem znovu

otěhotněly se svými muži. Ale Marie čeká nemanželské

dítě, milovaný partner ji odmítl

a hrozí jí ukamenování. A v srdci zmatek, co

se vlastně stalo. Boží požehnání nespočívá

nikdy jen v radostném spočinutí, ale zahrnuje

i osten úkolu, který za nás nikdo nemůže

vzít. A vzdát se ho, to znamená uzavřít se

naději – třeba pro sebe, možná pro druhé.

Ale Marie uvěřila v Boží lásku. Už se vydala

na cestu. Tahle zkušenost je pro ni silnější

než to, co ohrožuje a působí bolest. A setkání

s Alžbětou – sestrou ve víře – přinese

ujištění. Víra nemůže růst izolovaně, žije ze

sdílení. Nejen o radosti platí, že sdílením

roste, ale i o víře. A teprve po tomto setkání

s otázkami trýzněného srdce Mariina

vytryskne chvalozpěv: Magnificat…

„Blahoslavená, která uvěřila…“ Škoda, že

také tahle věta nepřešla do modlitby Zdrávas.

V ní přece tkví jádro mariánské zbožnosti,

k níž jsme i my zváni. Jak říká Augustin,

Marie přijala Slovo nejprve v duši, pak

v těle. To slovo, které nejen slyšela, ale vzala

za své, v ní roste, přetéká navenek, stává

se viditelnou skutečností, tělem…

I my v těchto dnech očekáváme narození

Dítěte. To dnešní evangelium nepatří ještě

k Vánocům, zní na straně našich příprav

a nadějí. A zve nás, abychom se na cestu

k Betlému vydali s Marií. Ve víře v Boží lásku,

která je mocnější než síly smrti a uvádí

nás i věci kolem do pohybu. V existenci pro

druhé, která zjišťuje, že na téhle někdy

dost trnité cestě nejsme sami, dává radovat

se jeden z druhého a nakonec poznává,

že vydáváním se člověk sám roste. V odvaze

přijmout úkol, který někdy kříží naše

představy o štěstí, ale může přinést novou

perspektivu a naději.