Advetní úvaha

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratstvo 10\2006

Marie se vydává na cestu. Spěchá do městečka
v judských horách. Povstala a vykročila,
protože uvěřila. A tahle víra má
nejprve „pasivní rozměr“ přijetí: „staň
se mi podle tvého slova“. Ten ale vždy ve
zdravé víře přeroste v pohyb a aktivitu.
Víra vyžaduje ztišení a zastavení, nenechá
ale člověka „na pokoji“ a uvádí ho na cestu.
Proto tam, kde Hospodin promluví, se věci
dávají do pohybu.
Mariina horská cesta vede k Alžbětě. Na té
už je její „očekávání“ pořádně vidět. A Marie
ví, že určitě uvítá pomocnou ruku v péči
o hospodářství. Alžběta je přece její příbuzná.
V srdci si ale Marie nese velké tajemství,
o kterém se tak snadno nemluví. Anděl jí
řekl, že Alžbětino těhotenství též není úplně
samozřejmé. Prý v tom má také prsty Bůh.
To je to, co ženy bez velkých slov spojuje.
Je to něco víc než příbuzenství, přátelství
nebo zkušenost těhotenství. V jejich životě
se stalo něco, co přišlo „shůry“, čemu úplně
nerozumějí, co je ohrožuje, ale zároveň
je zdrojem nevyslovitelné naděje. Sdílet
tajemství vztahu druhého člověka s Hospodinem
je někdy tak těžké. A jindy to přijde
samo třeba úplně beze slov. I poskočení
malého Jana v lůně Alžbětině naznačuje,
že některé věci mohou jít i mimo naše možnosti
chápání a rozumění.
„Požehnaná nade všechny ženy,“ slyší Marie
z Alžbětiných úst – a možná jí to připadá jako
výsměch. To je přece zvláštní požehnání:
Alžběta se zařadila po bok starozákonních
neplodných žen, které Božím divem znovu
otěhotněly se svými muži. Ale Marie čeká nemanželské
dítě, milovaný partner ji odmítl
a hrozí jí ukamenování. A v srdci zmatek, co
se vlastně stalo. Boží požehnání nespočívá
nikdy jen v radostném spočinutí, ale zahrnuje
i osten úkolu, který za nás nikdo nemůže
vzít. A vzdát se ho, to znamená uzavřít se
naději – třeba pro sebe, možná pro druhé.
Ale Marie uvěřila v Boží lásku. Už se vydala
na cestu. Tahle zkušenost je pro ni silnější
než to, co ohrožuje a působí bolest. A setkání
s Alžbětou – sestrou ve víře – přinese
ujištění. Víra nemůže růst izolovaně, žije ze
sdílení. Nejen o radosti platí, že sdílením
roste, ale i o víře. A teprve po tomto setkání
s otázkami trýzněného srdce Mariina
vytryskne chvalozpěv: Magnificat…
„Blahoslavená, která uvěřila…“ Škoda, že
také tahle věta nepřešla do modlitby Zdrávas.
V ní přece tkví jádro mariánské zbožnosti,
k níž jsme i my zváni. Jak říká Augustin,
Marie přijala Slovo nejprve v duši, pak
v těle. To slovo, které nejen slyšela, ale vzala
za své, v ní roste, přetéká navenek, stává
se viditelnou skutečností, tělem…
I my v těchto dnech očekáváme narození
Dítěte. To dnešní evangelium nepatří ještě
k Vánocům, zní na straně našich příprav
a nadějí. A zve nás, abychom se na cestu
k Betlému vydali s Marií. Ve víře v Boží lásku,
která je mocnější než síly smrti a uvádí
nás i věci kolem do pohybu. V existenci pro
druhé, která zjišťuje, že na téhle někdy
dost trnité cestě nejsme sami, dává radovat
se jeden z druhého a nakonec poznává,
že vydáváním se člověk sám roste. V odvaze
přijmout úkol, který někdy kříží naše
představy o štěstí, ale může přinést novou
perspektivu a naději.
Biblický odkaz: 
Lukáš 1,39–45
Autor: 
Šimr, Karel
Rok vzniku: 
2006