Adam (soubor textů)

Otištěno z časopisu Bratrstvo 2008

 

Rozespalý Adam

  

1. Adam – člověk bez žebra…

1.kapitola lidského života – ještě rozespalý Adam

Genesis 2:7 I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.

8 A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil.

18 I řekl Hospodin Bůh: "Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou."

21 I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem.



***

Jak je to vlastně s člověkem? Při prvním pohledu… člověka může napadnout: nedošlo k nějaké „výrobní chybě“? Jakože se to prostě nepovedlo – stvoření člověka.

Opravdu není dobré, aby člověk byl sám? Kdyby člověk byl sám… tak by přece všechny konflikty logicky odpadly a s nimi spousta trápení, napětí. Nešlo by to – podívat se ještě jednou na výrobní proces člověka a Bohu říci včas: teď, dost!? To stačí, takhle: teď je to v pořádku!

Nedal by se Bůh zastavit někde tak u 8. verše 2.kapitoly. Vytvořil člověka, postavil ho do zahrady v Edenu a stop! Ať ho nechá být, ať si tam v klidu (pohodě) žije.

Že by byl de facto jen Adam a jeho zahrada, samotný Adam uprostřed svého světa...



Není to vlastně přirozené? Patrně se s tímto pocitem v životě nakonec začíná, možná ho dítě má na začátku svého života, patrně si opravdu připadá v centru celého světa a všechno a všechny považuje jen za součást sebe sama.



A proč by to člověku nemohlo zůstat na celý život, proč by se k tomu nemohl vracet, proč by se člověk nemohl do tohoto stavu utíkat? Proč bych nemohl žít jako sám…, „jako bych byl sám“. „Vlezte mi všichni na záda, neberu vás na vědomí, já se s vámi trápit nemusím a nebudu“ - řekněte že jste si to občas neřeknete.



A proč by to mělo být nereálné, proč by to nemělo do značné míry prakticky jít? Když se zdá, že celoživotních solitérů z vlastního rozhodnutí přibývá a přibývá.



***

Ale – nereálné to opravdu je. Protože Bůh v tvoření pokračoval (nikdo ho nezastavil) a přinejmenším se najisto stalo to, co je vyjádřeno ve verši 21.: Člověk přišel o žebro. To už se nedá vrátit zpátky… Takhle člověk opravdu je.

Každý s tím máme zkušenost. Ne, nehmatejte si kolem srdce. Pánové si nemusí počítat žebra na levé a pravé straně. Člověk (muž i žena) je bez žebra – to je podobenství pro to: má v sobě nějaké prázdné místo. Něco mi chybí. Někde uvnitř, v duši, nebo srdci nebo kde... Většinou nevím přesně co, ale v každém případě to cítím, jako jakýsi hlad, jako skoro stálou Touhu po něčem…



Člověk může být „solitér“, ale jen takhle: s tímhle pocitem prázdnoty kdesi v sobě, na srdci, na duši nebo někde… Něco se mi ztratilo, něco mi chybí, cosi ve mně volá po „naplnění“.



První kapitola lidského života se proto odehrává takhle (a před tu se vrátit nelze) – rozespalý Adam („Adam po nebeské narkóze“?) – se ještě pořádně neprobral, ještě si nevšiml, že vedle něj je Eva – jen cítí ten hlad v sobě, a natahuje se po všem okolo a zkouší a ochutnává: tohle mi chybí? Ne, to nebylo asi ono, tak tohle? Ne, zase to nestačilo, tak tohle? Ne…

První období lidského života je ochutnávání, pokus přivtělit si celý svět. (Není to moc pohoda, není to vlastně nikdy nastálo pohoda).



Člověk už nikdy nemůže být Adamem „před operací“, člověk může být jen „rozespalý Adam“, tj. Adam, který ještě pořádně neotevřel oči, takže jen cítí hlad nebo Touhu a proto hmatá kolem sebe, ochutnává a cítí, že ten hlad se nedá utišit, ta Touha naplnit. Prostě Adam, který ještě nepochopil, co se stalo, že ten hlad, ta Touha je nachýlenost, Touha po Někom, po Evě, po Bohu.

Takových rozespalých Adamů dnes je, to bystě ani nevěřili.



***

A takový rozespalý Adam – když hmatá po něčem, aby utišil ten hlad – často nahmátne ruku jiného Adama. A je to… Konflikt! Na té nejpovrchnější rovině. „To je moje, já to chci“. „Ne, moje, ani nevíš, jak já to potřebuji“.

Nebo někdo se pokusí dokonce přivtělit si druhého! Někteří lidé i mnoho dalších… Co se při tom stane – to si domyslete sami. Chcete jména nějakých kauz? Casanova, Napoleon, a … raději nepsat, to člověka zamrazí, že… možná on sám, někdy… se choval i vůči druhým jako rozespalý Adam.



Co se stane, když se Adam docela probudí, probere? Příště! Na to se ale můžete těšit. Je to krásné!

Jun, Pavel

 

Adamovi hranice

Posledně jsme si přečetli 1. kapitolu lidského života. Rozespalý Adam po nebeské narkóze poté, co přišel o žebro se ještě pořádně neprobral, cítí jen to prázdné místo v sobě a chce ho nějak naplnit, takže hmatá kolem sebe a...



A rychle do 2. kapitoly. Rozespalý Adam se probere, promne si oči a všimne si Eva – člověk vedle mě! Tak tohle...! Co to znamená?

Jak to má Adam teď? S Evou, sám se sebou, v té zahradě… Nahlédnout do toho můžeme přes Adamovy hranice. Adam má teď trojí typ hranic.



Hranice „na okraji“

První typ hranic jsou hranice, na které narážíte na okraji. Adam má zahradu, ta zahrada má na svém okraji kolem dokola plot a to je hranice Adamova světa. Dál už je jen pustina. To je hranice na okraji, hranice omezující a vymezující, oddělující „moje“ a „ne moje“, domov a cizinu.

Jak je člověku u hranice „na okraji“? Adam k ní nechodí, aby se zasněně díval do pustiny. Protože dotýkat se těchto hranic, to bolí, svírá, zneklidňuje.

A není problém, který s životem máme, právě v nich? Nepomohlo by nám, kdybychom je posunuli kus dál? Když to jen trochu jde – pokusíme se o to. Nebo kdybychom se v nich aspoň zabezpečili, vymezili se proti jinému, cizímu?

A odtud se děje spousta dalšího zlého. Spousta konfliktů, brutality, zklamání a zoufalství…



Hranice „uprostřed“

Adam měl ve své zahradě hranici ještě jinak. V zahradě stojí dva stromy, strom života a strom poznání dobrého a zlého. Ty stromy jsou taky hranice, taky říkají – dál už ne. A jsou uprostřed zahrady!

Není to hrozné? Představte si to: Adam se ráno probudí a co vidí? Ty stromy jako hranici. Celý den chodí kolem nich, odevšad je vidí, a večer jeho poslední pohled musí patřit taky jim. Adam musí žít neustále se svými hranicemi!

Ale tyto hranice nejsou „omezující“, jsou připomínající. Připomínají Někoho, kdo je tu vedle něj a nad ním, od Koho to všechno je, Kdo ho tu chtěl mít. A s tím mu připomínají, že to všechno (práce, zahrada, celý život) je pro příběh. Příběh je vždycky „s někým“.

Tu zahradu, život nemáš jen k tomu, abys sám přebyl nějaký čas, než čas sám zúží tvůj obzor tak, že tě sevře a rozdrtí. Od Někoho to všechno je a pro příběh s Někým. Pro vztah. Žiješ před tváří Někoho. Na Někoho nemáš, nemůžeš zapomenout.

Součástí (nebo snad smyslem!) tvého života je respekt. Ohlížet se. Uznávat, brát vážně… Vidět sebe sama „relativně“, ve vztahu. Já nejsem sám (a všechno oč jde).

Jaké je tohle, jak je s touto hranicí? Jinak než s tou „na okraji“. Možná jste potkali lidi – kteří nejsou schopni respektu, ohledu, jsou do sebe zahledění, rozšiřují bezohledně svůj svět, žijí výlučně svůj život. To je hrozné. Takže – díky za takovou hranici „uprostřed“.

To je druhý typ hranice, hranice uprostřed. Připomínající (druhého – a taky tobě – jak tu jsi).



Hranice „v srdci“

Ale to ještě není všechno. Ještě je potřebí zmínit něco, co nám zůstává zahaleno tajemstvím („uvedl na člověka mrákotu“). Ale je to velké a krásné. Jsou dva lidé vedle sebe. Ne! Ne vedle sebe, ale spolu!

Není teď totiž o jednoho člověka v zahradě víc, není „jeden navíc“. Není tím pádem o polovinu místa v zahradě méně a na pořadu dne není vytýčení hranic napříč zahradou.

Ti dva nebudou bloudit zahradou, nebude to tak, že někdy do sebe narazí, pak se lhostejně odvrátí, a půjdou si dál svou cestou. Nebude to tak, že po každém potkání se podívají k těm stromům uprostřed zahrady, zatnou zuby a za zády si potom zahrozí – kdyby tu nebyly, kdyby tu nebyl On, to bych ti ukázal… Ti dva si neubírají místo. Naopak. Naopak znamená – dávají?

Oni k sobě patří, vždyť jsou z jednoho (kusu), touží po sobě navzájem, touží po spojení, které ale nebude nikdy znamenat přivlastnění si, splynutí, ukořistění, Ti dva se milují. Víte jak veliká věc se to stala?

Tu hranici,kterou člověk neměl překročit, - aby neztratil život, aby neztratil to, co ho dělá člověkem, (schopnost života – s, schopnost respektu, ohledu a příběhu), tu hranici uprostřed, tu teď dostává taky do srdce. Druhý člověk se stává tou hranicí, kterou člověk nemůže překročit, a člověk to přijímá, prožívá jako milost. Ne jen jako omezení, ne jen jako napomenutí a připomínku, že není sám.

Už to není zákon, zvenku přikázaný, už to má v srdci, vidí, jak je to dobré, že nezůstal sám sobě na starosti a na smrt, jediný, první a poslední.

Jaké to je? Však taky první lidské slovo bylo slovo radosti, děkující za ženu.



***



Adam má tři druhy hranic:

První: na okraji, vymezující. Probouzející úzkost, bolest, vztek, vyvolávající zuřivost, krutost, násilí, boj… Zůstat u ní znamená uvíznout v neustálém konfliktu.

Druhá – uprostřed, připomínající, vedoucí k respektu, odpovědnosti. K uznání, do příběhu.

Třetí – do srdce, aby bylo jasné, že to je dobré, že to je pro radost, to, že nejsem sám.



Adam má trojí hranici, trojí přijatou, přirozenou hranici. Dokud se je nepokusí překročit, popřít – dá se Dobře žít.



Přijdou další kapitoly Adamova (našeho) života. Promyslete a užijte si tu dnešní. Lepší bude už jen na konci.

Jun, Pavel

 

Od vyhnání z ráje k bratrovraždě

  

Letošní téma Bratrstva jsou konflikty. My posledně mluvili o hranicích. Proč? Hranice, to jsou skutečné nebo pomyslné čáry, které oddělují a rozdělují moje/ne moje, a označují místa, kde se potkává takové – a jiné… A na nich se dějí konflikty? Vezměte si moře a pevninu. Hranicí mezi nimi je břeh. Moře bere pevninu v každém přílivu útokem a ta se pokouší odolat. Přirozené a prosté.



Osobní povaha hranic (Hranice s někým)

Ale my jsme se museli hned na začátku připravit na to, že u člověka to je složitější. Proto jsme četli příběh o stvoření člověka. (Gen 2). A viděli jsme: Člověk má vedle této prosté hranice („na okraji“) také dvojí hranici jiného druhu, hranici s někým. Prvně: s Bohem, který ho stvořil, a ta hranice sahá až do středu života (stromy uprostřed zahrady!). A pak s druhým člověkem a tahle hranice sahá člověku až do srdce.

Nejde jen o to, že člověk má svoje omezení, s tím by se dalo něco dělat nebo by nemuselo být tak těžké se s tím smířit. Jde o to, že potkává - Někoho, kdo je tajemstvím, v kterém tuším víc než jen souseda nebo soupeře. Pak je hranice těžko určitelná, nedá se říci odsud až potud je můj prostor, jsem já, a odsud něco jiného.

Tak: Lidé to mají složitější než to má moře s pevninou. Příběh o vyhnání z ráje to ukazuje: přečtěte si to teď – to o hadu, ovoci, Evě, Adamovi… Gen 3



Pokus „odtajemnit“ hranice (Ztráta ráje)

Adam s Evou utrhli ovoce ze zakázaného stromu, dotkli se hranice uprostřed.

Co se pak stalo? Uviděli, že jsou nazí. To byli předtím taky. Ale teď to vadí! Dělají si oděv. Žena byla muži ztělesněním jeho hranice, on ji přijal s radostí, tzn. s láskou, nepřekážela mu, neohrožovala ho. Proto mohli být spolu nazí, a nevadilo to, milovali se.

Ale teď, když snědli zakázané ovoce, tzn. když se dotkli hranice, kterou jim byl Bůh, tak už nemohou být takhle spolu. Už jsou taky proti sobě. Snad hranici „uprostřed“ zbavit tajemství, zvěcnit ji, udělat ji jasnou, zřetelnou. A ona se jim stala bolestivou, nepříjemnou! Stydí se teď sebe navzájem. Na srdci mají bolestivou ránu a budou tam mít vždycky přinejmenším jizvu.



Dali se na útěk, začali se schovávat. Stali se z nich psanci. Jako narazili bolestně na svou hranici s druhým člověkem, stejně bolestně narazili na hranici s Bohem. Nezbavili se ho. I vztah k Bohu začal bolet. Nebyl radostný, pokojný. Schovávání, neklid a útěk poznamenaly lidský život.



Hlubiny konfliktů (Proč konflikty tolik bolí a jsou tak nebezpečné?)

Takhle je v konfliktu člověk: neprovází ho jen vítězosláva vítězícího nebo smutek poraženého, S tím by se dalo vyrovnat. Nestačí zvažování, kterým chci rozumět, nebo komunikace, kterou se chci domluvit. Konflikty člověka provází stud, strach, zrada, hořkost, výčitky, nejistota. Vina!

Co se tedy v ráji stalo, proč konflikty mají takovou hloubku a přinášejí takovou bolest? Možná Adam a Eva nejprve ani nechtěli popřít hranici uprostřed. Jen na ni chtěli nahlédnout „i z druhé strany“. Zbavit ji jejího tajemství. Z hranice, která měla „osobní povahu“, chránila tajemství druhého, se měla stát hranice věcná. Ale takovou se nestane.

Té hranice se člověk ale nikdy nezbaví. Jen na ni bolestně naráží. Naráží na druhého člověka (stud je projev toho) a na Boha (utíkání, a nepokoj). A něco uvnitř strašlivě pálí (vina).

Hranice pro člověka má také povahu osobní, ne jen věcnou. Proto konflikty mají povahu osobní a ne jen věcnou. Proto jsou tak hluboké, ohrožující a bolestivé. A může dojít k tomu, že se člověk pokusí hranice s druhým zbavit tak, že se zbaví druhého. Kainovi se to stalo s Abelem… A roztočí se kolo zpupného násilí. Lámech. Však o tom brzo budete číst.



Naděje (V bráně ráje skulina)

Nechci vás v tom nechat osamělé. Tak dopředu připomenu: Kolem jednoho člověka – Ježíše Krista – se kolo narušeného a bolavého potkávání zastavilo. On nebyl ohrožením. A druzí lidé nebyli prvně ohrožením, a ta otázka od Boha „Kde jsi?“ najednou není vůbec hněvivá, ale plná pozvání a lásky! Jako když pastýř hledá ztracenou ovci nebo otec vyhlíží ztraceného syna.

Jun, Pavel

 

Intimita - stud - nestydatost

Mluvíme letos o konfliktech – a přitom jedním dechem stále také o hranicích. Hranice jsou mezi… různým, mým světem a okolím, mnou a Tebou (a také různým ve mně?). Co všechno se na nich může stát a dít a jak si na nich a kvůli nim člověk může připadat? Uděláme si rekapitulaci.



a) Intimita.

První způsob hranic: Hranice jsou jako šev. Spojují.

Hranice je místo dotyků – ba sdílení.

Jsem na nich snad objevitel. Objevuji cizí kraje, naplněn úžasem a stálou závratí.

Jiný svět se mi otvírá. Ale ne dává. Nejsem na nich dobyvatel.

K hranicím se blížím pokorně a potichu. Neplížím se a nemaskuji. Ty se díváš vstříc, díváš se mi do očí. Čteš si v nich. A já čtu v Tvých. Nemusíme ani moc mluvit.

Na hranicích takhle vládne pokoj a touha. Intimita. Důvěra. Bezprostřednost.



b) Stud.

Druhý způsob: hranice jsou trhliny.

Nevím, jak se to stalo, možná mě napadlo – dotknout se hranic, potají, „zezadu“, zbavit je Tajemství, možná jsem nechtěl hned být dobyvatel, ale… nestal jsem se jím? Nebo mě možná jen napadlo, že Ty jsi se takhle chtěl (chtěla) dotknout mých hranic, objevila se nedůvěra…

Hranice jako trhlina odděluje, je místem odcizení a strachu.

Ty očima uhýbáš, já taky. Cítím, jak jsi couvl, couvla, nemaskuješ se, ale trochu skrýváš, máš ze mě strach a cítíš přede mnou stud.

Na hranicích zavládla nejistota. Na místě je ostražitost. A ohleduplnost?



c) Nestydatost

Třetí způsob: hranice jsou bojová fronta.

Vím, že jsem ve válce s okolním světem. To je hlavní poloha mého života. Jsme „kdo z koho“. Jsem silnější já nebo ty?

Hranice jsou zavřené, jsou na nich zákopy. Hranice jsou jako hradby. Skrývám se v nich a za ně, bez zbraní a masek k nim nejdu. Mohu zpoza nich útočit, mohu se za ně vždycky stáhnout. Hranice takhle mě také chrání, jsem za nimi v bezpečí.

Na hranicích vládne hněv, vztek, ponížení, nosím si je i do „zázemí“. Nebo se tam objeví falešný obdiv – „jak silný to člověk“. Svět je devastován nejhlubší devastací.



***



Tedy: Hranice jako švy – hranice spojující – ty mají Adam a Eva v ráji. Znáte hranice takhle? To se hranice „jen žijí“.



Hranice jako trhliny – hranice oddělující a naplňujícím studem a strachem mají Adam a Eva poté, co jedli ovoce. Hranice takhle znáte určitě. Většina hranic už je nám takhle. Hranice takhle „se trpí“.



Hranice jako bojovou frontu má už Kain. Je svým způsobem v „ochranné vazbě“. (To je vlastně smysl zákonů a etiky – vymezují nepřekročitelné hranice ve světě, kde hranice oddělují a hrozí stát se bojovou frontou.)



Ale Lámech má hranice jako útočné hradby. Refrén jeho zpupné a hloupé písničky je: „Na mě nikdo nemá“. Chvástá se svou nezranitelností. On hranice „využívá“!

Je jako bůh? Nebo to je nejhlubší devastace člověka, když mu zůstane jen tento rozměr pro život – já nebo ty, vítězím nebo prohrávám, jsem silnější nebo slabší, a ke mně se nedostaneš. Svět cynismu, nestydatosti, lži, intrik, spřádání si vlastních světů a popírání světů druhých, prostě zla.

Potkali jste takové lidi? Nebo jste se tak snad někdy zachovali.

 

Když se řekne konflikt

Co se vám vybaví, když někdo v hovoru zmíní slovo „konflikt“? Naskočí vám husí kůže, nebo se udělá mdlo kolem žaludku? Nebo se vám začne vlévat do krve více adrenalin? Pro někoho se konfliktní situace podobá otevřené ráně a snaží se před ním utéct, vzdálit se a nevidět.

Kdy se začínáme učit umění v řešení konfliktů? První konflikty v úzkém rodinném kruhu, později třeba na pískovišti, na zahradě a podobně …



5 obvyklých způsobů řešení konfliktů:



1) V našem kulturním prostředí je považován kompromis za tzv. zlatou střední cestu, to znamená nejlepší variantu řešení konfliktní situace. Ale stalo se vám s někým, že když už po několikáté slevujete z navrhovaného řešení a saháte po kompromisu, zjistíte, že stoupá vaše agresivita a máte chuť druhého zničit? Říkáte si v duchu: „proč nemůže být chvíli po mém?“ nebo „proč mi nemůže jednou ustoupit, vyhovět?“ Máte chuť změnit strategii řešení na…

2) Otevřený boj, soupeření. To je strategie silných, tvrdých, nebojácných. A také drzých, bezohledných. Jdou si za svým řešením, cílem, ať to stojí, co to stojí. Jejich taktika je buď zastrašování, nátlak nebo přímo útok. Z dlouhodobého hlediska tato strategie řešení konfliktů také není výhodná, protože sice vítězíme, ale nikdo se s námi nebaví, nebo jen se strachem.

3) Na obrácené straně kyvadla agrese je pasivita, podřízení se situaci (druhému člověku, variantě řešení, vztahu, apod.). Někdy v rámci „udržení dobrých vztahů“ nehrotíme situaci a raději dáme zapravdu druhé straně, nebo rezignujeme na naši variantu řešení. „Raděj ať je klid…“ Ovšem když nás někdo nutí tento způsob řešení volit často, může v nás vyvolávat také agresi, touhu po odvetě, nebo propadáme skepsi a sebelítosti. Z dlouhodobého pohledu ani tato strategie není výhodná. Buď propadáme rezignaci typu: „ať je po tvém..“ , nebo pocitům méněcennosti: „ach jo, na můj názor stejně nikdo nedá…“.

4) Únik ze situace je řešení nerozhodných lidí, ale také těch, kteří jsou neschopni vzít odpovědnost za své rozhodnutí nebo jednání, vyhýbají se nepříjemnostem tím, že od nich odcházejí, ale ony se neřeší! Bohužel, mezi námi je hodně lidí, kteří namísto řešení složitých situací (byť by s chybami, nebo hledání vhodného řešení) hrají tzv. „mrtvého brouka“. Jejich pasivita dráždí ty, kteří chtějí situaci řešit. Nebo tito unikající lidé přivádí své okolí k zoufalství. Únik v konfliktu může mít podobu např. tiché domácnosti, která je stejně agresivní, jako ta, kde lítají vzduchem talíře. Z dlouhodobého hlediska je tato strategie řešení nevýhodná jak pro unikajícího, tak pro jeho okolí. Neřešené potíže zůstávají, napětí narůstá, vztahy mezi lidmi se zhoršují. Nechat něco tzv. odležet, znamená znát i čas, kdy uleželé (zralé) je třeba zpracovat (platí o uleželém mase, sýru aj. stejně jako o konfliktech), jinak zapáchá a kazí vzduch.

5) Poslední, pátý způsob řešení konfliktů vyjednáváním je v naší středoevropské krajině téměř neznámý pojem. Jako kdyby vyjednávání bylo synonymum pro handlování např. na trhu? Přitom se ochuzujeme o nádherné dobrodružství hledání, objevování, nalézání nových a možná neobvyklých řešení. Což je pro nás velká škoda!

Dobré vyjednávání: nám dává šanci (všem stranám, kterých se konflikt týká) lépe se navzájem poznat, prolomit bariéry obav, otevírá možnosti pro nová a neobvyklá řešení, může pomoci řešit souvislosti i do budoucna. Jako jediný způsob řešení konfliktů je výhodný z dlouhodobého pohledu. Hledání dohody, která by byla výhodná pro obě znesvářené strany (nebo i je-li více stran v konfliktu) je vždycky lepší, než ostatní výše uvedená řešení.



Nejčastější příčiny konfliktů mezi lidmi:

- ten druhý neplní moje očekávání (chová se jinak, dělá něco, co mi vadí, nedělá to, co se mi líbí, co slíbil/a, apod.)

- strach (co se stane, něco nebo někoho ztratím, ublížení, ztráta sebevědomí, …)

- něco potřebuji a nemohu to mít



Co s tím? Odpověď je jednoduchá: Zlepšit komunikaci. Jednat, mluvit, vyjednávat. Hledat příčiny, ptát se druhého, jak on to vidí, co on čeká. Hledat řešení, která nejsou nejen tzv. zlatou střední cestou (kompromisem napůl cesty), ale řešení nová, možná neobvyklá. Ale řešení ušitá na míru zúčastněným stranám i jejich okolí, potřebám a podmínkám.

V naší zeměpisné šířce saháme příliš často po kritice v situaci, kdy se objeví potíže. Hledáme „viníka“, abychom ho v lepším případě poučili, v horším případě zostudili nebo úplně vyřídili. Kritika bývá zdrcující a je rozbuškou ke konfliktu. Možná vás to překvapí, ale nejvíce konfliktů vzniká z nepochopení situace nebo ze špatné komunikace, a také kvůli nedostatečným informacím o situaci. Nepochopení, neochota naslouchat druhému, netrpělivost, neúcta, to jsou zápalné šňůry konfliktu. Dovednosti dobré komunikace (bez osobních útoků, bez manipulací, bez agrese) jsou pilíře dobrých vztahů mezi lidmi.

Rabiňáková, Dana

 

Lovci a jeskyní ženy

  

V současné době vychází mnoho knih, které jsou věnovány jinakosti mužů a žen. Muži z Marsu, ženy z Venuše, Proč muži neposlouchají a ženy neumějí hledat v mapách, Proč muži lžou a ženy pláčou... Tyto a jim podobné publikace nás navádějí, informují, jak si poradit s druhým pohlavím, jak ho pochopit, jak s ním vyjít... Jinými slovy, jak předejít konfliktu mezi partnery. Zdánlivě logické, jasné. Při bližším pohledu na věc však zjistíme, že na vzniku konfliktu krom odlišností pohlaví se může velkou měrou podílet v současnosti tak běžné „tiché zoufalství samoty“. Co je tím míněno? Pojďme na návštěvu k lovcům mamutů. A proč zrovna tam? Protože naše genetická výbava a tím i nejzákladější lidské potřeby se od těch dob změnily jen minimálně. Tedy to, co je dobré a blahodárné pro lovce mamutů svědčí i nám... Dobrá, naše genetická výbava se nezměnila – to,co se dramaticky změnilo, je prostředí, ve kterém žijeme. Proto je tak těžké „to“ dobré a blahodárné realizovat tady a teď. A tak nám často „to“ chybí. Jsme nespokojení, podráždění. A to už je jen krůček ke konfliktu. S kým? S tím, kdo je první na ráně. Náš partner.



Na návštěvě u lovců mamutů

Tak tedy kmen lovců mamutů. Lovci – tiší, málomluvní, protože mluvka by zvěř akorát vyplašil a nic nechytil. Odborníci na lov, kteří dokáží po večerech mezi sebou dlouhé hodiny rozvláčně diskutovat o způsobu lovu a podrobně popisovat své odvážné kousky. Přesní v pohybech, vynalézaví v zdokonalování zbraní a pastí.Vážní a soustředění, s vědomím, že na jejich úspěchu závisí přežití celého kmene. Ženy – rychlé, bystré, s vyřídilkou, protože je nutno se s ostatními ženami domluvit na hlídání dětí, kdy zpracovat kůže a teprve potom ještě úrodu kukuřice. A když začne pršet, rychle rozhodnout, co teď, protože najednou je všechno jinak. Rozdělí si práci a když jsou hotové s jednou, pomohou ještě jinde. Vynalézavé ve zlepšovácích k usnadnění práce. A aby práce rychleji uběhla, zpívají, smějí se, povídají si....

Nyní si představme situaci, ve které se lovec vrací z lesa. Ztratil svůj oštěp, který už tolikrát zajistil celému kmeni dostatek masa na celou zimu. Jde, svolá ostatní lovce a řekne: Ztratil jsem v lese oštěp. Ostatní lovci pokývají mlčky hlavou, sedí v kruhu a mlčí. Po chvíli se jeden z nich zvedne, jde do své jeskyně a vrátí se s jiným oštěpem, podá ho lovci a řekne: Zkus tenhle..“ A muži pokývají hlavami, mlčky okouknou oštěp a rozejdou se. Ženy švitoří a smějí se nedaleko, vplétají si kytky do vlasů a komentují urostlé postavy opodál sedících můžů. Oštěp je jim úplně jedno. Stejně jako mužům nejnovější způsob pletení vlasů.



Na návštěvě v paneláku

Zkusme si tuto situaci přenést do současnosti: panelákový byt o rozloze 70 metrů čtverečných. Přichází muž lovec. Jediný, komu může říci o ztraceném oštěpu je ten, s kým sdílí byt. Nikoho jiného totiž v anonymním věžáku nezná. Přijde, sedne, mlčí. Žena bystrá ihned pozná, že se něco děje a tak ještě dřív, než muž dosedne, vypálí: Co je? Jsi nějakej přepadlej... Muž mlčí a ženu to čekání na odpověď nebaví, protože přitom ještě ohřívá večeři a kontroluje domácí úkol. Je nedočkavá, podrážděná, že hned nedostala odpověď: Tak co je? Ztratil jsi řeč? Ne, ztratil jsem oštěp... Cože??? No to snad ne! Ježkovy voči, jak je to možný, cos dělal? Co budeš dělat? Slyšíš? Co si počneš?... Muž mlčí..... Tak něco řekni! Proč mlčíš!?.... Muž to ještě chvíli vydrží, pak vstává a kvapně odchází. Tohle nemíní dál poslouchat... Co je, kam jdeš? Ty sis ani nevšim že jsem byla u holiče a ještě jdeš pryč!... Bouchnou dveře. A každý sám momentálně prožívá tiché zoufalství samoty.



Sdílená starost, poloviční starost

Z výše řečeného je patrné, že při vzniku konfliktu mezi partnery nemusí hrát roli jen jinakost pohlaví. Podílí se na něm i v současnosti běžná, podmínkami daná, nemožnost mužské problémy sdílet s muži a ženské trable sdílet s ostatními ženami. V partnerském vztahu můžeme velmi intimně prožít pocit blízkosti, vzájemnosti , lásky. Jen ten nejbližší nás také může nejvíce podpořit ve chvílích velké citové ztráty, bolesti. Ale to, co je často v běžném životě k neunešení, je osamocenost v každodenních mužských a ženských starostech. Ty se mnou můj partner někdy nechce, někdy neumí, někdy nedokáže, ale každopádně by neměl být povinen sdílet... neboť člověk je od základu tvor společenský, ne partnerský... Bohužel lidský rod se v současné době nachází ve své minimalistické formě. Muž, žena, dítě. Pryč jsou široká rodová společenství poskytující velký okruh smějících se žen, starých, mladých, vdaných i vdov, i těch neprovdaných, které si při společné práci vyprávějí s humorem o svých mužích. Když budeme pozorně naslouchat, s úlevou zjistíme, že každej jsme nějakej a všude je něco a oproti tomu, co zažívá Nováková s Novákem se mám vlastně dobře a jak svý trable statečně nese Pokorná...Minimalistická rodina nepřeje ani tomu opravdovskému, mužskému „ chlapi sobě“, které v dnešní době známe jen z reklamních sloganů na pivo...



Peklo a Ráj

Chceme-li blahodárně pečovat o svá partnerství, nepalme se svatbou mosty k druhým lidem. Jako oko v hlavě chraňme svůj okruh „lovců“ a své „jeskynní ženy“. A pokud je nemáme, protože jsme třeba šli za svým vyvoleným do cizího města, hledejme ji tam. A z druhé strany, pusťme otěže těsného partnerství a podporujme u svých protějšků totéž.

Říká se, že největším pekelným utrpením je sdílení vymezeného prostoru s nenáviděným člověkem. Rájem tedy můžeme analogicky nazvat sdílením širokého společenství blízkých. To je místo, odkud vzešli Adam Eva. A tak můžeme na závěr říci: Jen ze společenství se rodí a žije partnertství.



Soudná, Kateřina