SMLOUVA NA SÍNAJI

Žalmy 81,10-11-Nesmíš mít cizího boha, nebudeš se klanět cizáckému bohu! Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě přivedl z egyptské země. Otevři svá ústa, naplním je.

liturgické čtení-Ex 19,3-11

• KLÍČOVÉ  POJMY,  DOBOVÉ  A  TEXTOVÉ  SOUVISLOSTI:
  
  smlouva –smlouva uzavřená s Hospodinem je velmi důležitý pojem starozákonní teologie. Ježíš v ustanovení VP také hovoří o smlouvě (1K 11,25), a tak pro společenství víry naznačuje, o co má věřícím v životě víry jít především. Pro starozákonní lid i pro křesťanské církve je smlouva nejen Boží nabídkou, ale i výzvou a pozváním do příběhu života víry, který se odehrává na tomto světě. Smlouva se týká každého člena společenství.
  
          Termín smlouvy je převzat z právního prostředí a naznačuje, že jde o odpovědnost každého jednotlivce uvnitř společenství. Jde o smlouvu Hospodinovu, a tedy jde o život víry každého jedince uvnitř společenství. Smlouva nevytváří privilegia pro některé obzvlášť nadané či oblíbené.  Život v Izraeli se odehrává uvnitř společenství, zde má centrum. V jiných společenstvích – v jiných národech – nebyla garantem života společenství smlouva Hospodinova, nýbrž smlouva garantovaná vojvodou (vede vojenské voje – vojvoda) či  králem, zabezpečovaná mocí, násilím a utužená strachem těch, kteří se obávali trestu z nedodržení královských požadavků. V příběhu o uzavření Hospodinovy smlouvy s lidem se nalézá základ pro pochopení vztahů, které mají v Izraeli panovat. Izrael nemá být státní církví, ani konfesním státem nebo královstvím, v němž král spojuje politickou i náboženskou moc. Král není původcem zákonů, zákony prostředkuje Mojžíš. Smlouva Hospodinova v žádném případě neuděluje privilegia nějaké aristokracii – pro Hospodina není oblíbených či obzvláště nadaných k organizování, zatímco jiní jsou od své přirozenosti nesvéprávní a méněcenní otroci či barbaři.  V určitých obdobích židé a křesťané zakládali náboženské (konfesní) státy, a křesťanství se stalo jediným povoleným, tj. státním náboženstvím. Ačkoli byly vytvořeny velké a fungující křesťanské státy, přesto docházelo nutně k porušení smlouvy Hospodinovy a k jejímu přetvoření na trestně-soudní systém mocensky zaštítěný, tj. s totalitními rysy. Byť by se vládcové označovali za „nejkřesťanštější panovníky”,  z „milosti boží” vládnoucí či za „služebníka služebníků“. Z tohoto příběhu chápeme rozpaky některých moderních židovských a křesťanských myslitelů, jakmile židé nebo křesťané touží po konfesním státě nebo ho nabízejí jako správný model.
  
         Smlouva Hospodinova nabízí život uvnitř společenství. Osamocený jedinec nemá šanci na přežití. Smlouva je výrazem svazků spojujících členy společenství. Vztah mezi izraelským Bohem a jeho lidem je vztahem smluvním, nikoli mocenským nebo právně-soudně-trestním. Vztah společenství k Bohu a Boha k lidu je však pochopitelný skrze skutečnost smlouvy, zde má svou logiku pojetí zbožnosti jako spravedlnosti, tj. správného vztahu k Bohu a lidem – i Ježíš označuje „správně zbožné”, tj druhým sloužící za spravedlivé (Mt 25,37).
  
   Vysvobození z Egypta dostává díky smlouvě jedinečný charakter. Hospodin ujišťuje lid, že s tímto vysvobozením smí počítat natrvalo, zachráněný lid je ke svému zvláštnímu poslání – stát se požehnáním (Gn 12,2-3).
  
   Hebrejský termín „smlouva“ lze přeložit jako dohoda, pakt. Uzavření smlouvy může doprovázet složitý rituál, nebo naopak jednoduchý úkon: oběť, jídlo, přísaha, podání ruky.
  
   Vztahy mezi Božím lidem a Bohem jsou vyjádřeny pojmem smlouvy, a tak se tomuto pojmu dostává nesrovnatelného teologického významu. Celé izraelské náboženství vychází z předpokladu smlouvy jako základního vztahu mezi Hospodinem a jeho vyvoleným lidem. Již Abraham vstupuje ve smlouvu s Bohem (Gn 15). Hospodin obnovuje smlouvu s Izákem (Gn 26) i s Jákobem (Gn 28). Mojžíšovi se Hospodin představuje jako Bůh navazující na smlouvu: „Bůh otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův (Ex 3,5). Na Sínaji při vyjití z Egypta učinil Bůh otců smlouvu s Izraelem (Ex 19 a 24). Je-li lid věrný svým závazkům, dodržuje-li všechny Boží příkazy, prokáže mu Bůh náklonnost láskou, dobrotou, milostí, a tak dostojí své smlouvě. Bůh zůstane věrný. Bůh zůstává věrný, zato ale Izrael smlouvu nedodržuje. Neuposlechl svého Boha. Tak jako Mojžíšovi současníci, také Izrael neplní své poslání – být požehnáním pro druhé. Bůh zasahuje a trestá. Cílem trestu je očista lidu, aby se mohla uzavřít smlouva nová, psaná ne již na kamenných deskách, ale zapsaná v srdci proměněného lidu (Jr 31, 31-34  – nová smlouva; Jr 32, 37-41 – nová bázeň – věčná smlouva). Obřezání srdce – nová smlouva je zaslíbená také v Dt 30,6).
  
   Pojem smlouvy dovoluje pochopit skutečnost Boží lásky, spravedlnosti, milosti a spásy. Smlouva dovoluje vidět správně povahu člověka před tváří Hospodinovou: otevřenost vůči zaslíbení a bezbrannost vůči hříchu, nespravedlnosti. V tom spočívá jeho vyvolení, tj. povolání k pravdivému pohledu na lidskou situaci a výzva k přijetí požehnání, které se stává výzvou k zvláštnímu úkolu – být požehnáním pro druhé, tj. spravedlivým před Bohem a před lidmi. Např. Abraham slyší výzvu a zaslíbení (Gn l2,2-3) a vzápětí vidíme selhání – bezbrannost vůči nespravedlnosti (Gn 12,10-20), příběh Izákův vykazuje podobné rysy (zaslíbení: 26,1-5;  bezbrannost 26,6-11), aj.
  
  – hora je místem zvláště vyhrazeným pro Boží zjevení. Na hoře má Abraham obětovat svého syna (Gn 22,2), z hory lze nejlépe žehnat lidu (Ex 17,9nn). Oběti se původně konaly na horách (1 Sa 9,12nn), na výšině je umístěna truhla Boží (1 Sa 7,1). Také Zákon dal Bůh svému lidu na hoře, a to na Sínaji (Ex 19). Sínaj (či Choreb) s horou Sionem, kde je chrám,  budou vždy horou Boží (Ex 3,1) a horou svatou (Ž 2,6; Iz 8,18; J 4,20). Proto také Matouš situuje důležité události Ježíšova příběhu na hory (Mt 5,1n; 17,1n; 28,16).
  
   Slavnost pod horou Sínaj provázejí přírodní úkazy. Nechtějme si však vysvětlení zjednodušit – např. tím, že se jednalo o zemětřesení. Hospodin se neprojevuje skrze zemětřesení, jeho blízkost však pociťoval nejen lid, ale i země se zachvívá bázní před Hospodinem. Podobné obrazy známe z žalmů – hory se hýbou, stromy v lese tančí a řeky rukama tleskají – Ž 96; Ž 114 aj.
  
  – budete mi zvláštním vlastnictvím, jako žádný lid, praví Hospodin o Izraeli. Izrael není o nic lepší než „pronárody“ země. Jeho výjimečnost záleží výlučně v Hospodinově vyvolení a v smlouvě, kterou s ním Hospodin uzavřel z pouhé milosti. Obrat „zvláštní vlastnictví“ označoval původně osobní majetek krále, jímž může jen on sám volně disponovat; takový majetek může být vyňat z pravomoci rodu, jen jedinec měl na něj právo. Jestliže Izrael je zvláštním vlastnictvím, pak to znamená, že je bezvýhradně dán k dispozici Hospodinu.
  
  – Mojžíš prostředkuje Boží pokyny lidu a lid jeho prostřednictvím posílá své odpovědi Bohu. Lid má slyšet, že Mojžíš skutečně mluví s Bohem, ale přitom nesmí bez Božího rozkazu vystoupit na horu. Přístup k Bohu je vázán pravidly, která vydává Bůh sám. Jde tu o čistotu. Odtud je požadavek vyprání šatů a sexuální zdrženlivost – nepůjde o extaticko-sexuální obřady plodnosti (kultu plodnosti podlehnou ti, kteří uctívají býka – zlaté tele Ex 32). Jen ten smí přistoupit k Bohu, kdo je schopen přijmout pro danou chvíli určitá pravidla a je ochoten se očistit. Zde není zdůvodňována závaznost askeze pro židovská či křesťanská společenství, v jiných textech, např.  Ž 15  a 24 se počítá pouze s očistou – nápravou lidských vztahů jako s předpokladem pro setkání s Hospodinem.    
  
  – příchod Hospodinův je provázen otřesy hory, blesky a oblakem. Bůh nepřichází nenápadně, nelze ho přehlédnout. V jeho přítomnosti se vždy dějí rozhodující skutečnosti pro lidský život. Popis příchodu Hospodina – přítomnosti Boží má  naznačit, že Boha nelze vidět, setkání s Bohem není estetický nebo extaticko-andělský zážitek mystiků. Setkání se svatostí Hospodinovou je pro smrtelníka zážitkem ohrožení –  na hranici života a smrti – zážitkem, který s člověkem otřásá (podobně Iz 6) a očišťuje jeho srdce. Izrael prochází – řečeno obrazně – očištěním srdce – očištěním myšlení – aby mohl přijmout slova Hospodinova, tj. Desatero (Ex 20,1). Ježíš tuto starozákonní logiku  nepopírá. I pro něho setkání s Hospodinovou svatostí vyvolává bázeň (hrůza a úzkost – Mk 14,33). Proto naopak blahoslaví čisté – tedy již očištěného srdce – ti Boha viděti budou (Mt 5,8)
  
  – Bůh vyhlásil...přikázání (Ex 20,1) – dosl. tato slova. Nejde tedy o abstraktní vyhlášku, ale o slovo Hospodinovo, vyslovené v určité fázi příběhu spásy: na cestě z otroctví do země svobody. Z této souvislosti zřetelně vidíme, že bůh nechce Izrael Desaterem omezit či spoutat, ale zachovat na cestě ke skutečné svobodě. Desatero je deset směrnic, ukazujících ke svobodnému životu. (viz J.L.Lochman, Směrovky ke svobodě, Praha 1994)
  
  – zákon – biblický zákon má pro nás trojí význam – jak to rozpoznala a formulovala reformace: 1. pedagogický a politický (vychovává k mravnímu jednání; tvoří základnu práva a tedy i předpoklady elementární spravedlnosti ve společnosti); 2. odhaluje, co je hřích a spoluvytváří svědomí; 3. dává věřícím pokyny, jak milovat Boha a bližního (viz Jan Kalvín, Instituce, P.Otter, Malá učebnice konfirmačního cvičení, Hradec Králové 1987, samizdat, s.46)
  
  – v Desateru se setkáváme s formulacemi příkazů a zákazů formou, která je obvyklá i v jiných politických útvarech – zejm. v chetitské oblasti (J.Assmann, Kultura a paměť, Prostor 2002). Na právních stélách (sbírky právních výroků ještě neexistovaly ve formě právních kodexů, tehdy měli k dispozici klínopisné tabulky, stély nebo svitky).  V právních  výrocích starého Předního Orientu se setkáváme s právními normami kazuistickými, tj. vycházejícími z jednotlivých konkrétních případů. Slova (přikázání) Desatera jsou formulována tzv. apodikticky, tj. obecně. Slova jsou pochopena jako bezpodmínečně platné směrnice – tak jsou formulovány např. charty lidských práv nebo ústavní preambule jednotlivých států, podobného charakteru jsou Čtyři pražské artikuly. V denním životě vycházel také Izrael z kazuistického práva staroorientálního (sr Ex 21-23), měl se však na právní problematiku dívat očima Desatera – ústavou vázanou na smlouvu s Hospodinem.  Desatero není směrnicí jen pro bohoslužebný život Izraele, ale i pro všední den – tedy pro správný vztah k Bohu i k bližnímu. Předřazení Desatera kazuistickému právu vysvětluje, proč je možné kazuistické právo interpretovat nově – proto se liší jednotlivá nařízení z „Knihy smlouvy“ v Ex (21-23) a v Dt (tematicky odpovídající zákony – Dt  neopisuje z Ex, a Ex neopisuje z Dt) . Proto zákon lze nově formulovat – není to nezměnitelný, božský výtvor či dokonalá dogmatická formule.
  
   V SZ nalezneme ovšem ještě další Desatera (Ž 15; Ex 34,10-26 aj.). Nejde tedy o výjimečnost Izraele, že by měl na rozdíl od ostatních národů apodiktické právo (různá obecná desatera), to měli i jiní. Specifičnost spočívá: 1. ve zvěsti jednotlivých směrovek Desatera  2. a v zařazení Deseti slov do kontextu smlouvy, tj. předřazení Desatera všem ostatním nařízením – všechna ostatní nařízení bohoslužebná i týkající se všedního (profánního) života mají být interpretována směrovkami Desatera – konkretizována tak, aby v případě 4 . přikázání  člověk nebyl svázán předpisy, ale byl pánem soboty a chválil Hospodina.
  
       Označení Desatero či Dekalog (=deset slov) bylo oddílu dáno pod vlivem Ex 34,28 a  Dt 4,13, kde se mluví o deseti přikázáních na dvou deskách.
  
      
  
  ÚSKALÍ  TEXTU
  
  – vymezení prostoru – pod trestem smrti se nám zdá velmi přísným opatřením. Ale člověk skutečně nemůže to, co může Bůh. Každý, kdo se chce rovnat bohu, přesvědčí se naprosto nesmlouvavě, že to nejde. Jen zaslíbení ukazují, že mu budeme podobni – jednou (1J 3, 1-3).
  
  – očišťování před náboženským obřadem bylo běžnou a nutnou náboženskou zvyklostí – to popisuje pro jednotlivé případy kniha Lv. Věřící nesměli jíst nečistá zvířata, stýkat se s nečistými předměty či lidmi.  Ježíš do značné míry dodržoval očistné příkazy, ale učil svobodě, že v případě nouze je možné a nutné je přestoupit – člověk je pánem soboty a nikoli sobota pánem člověka. Proto také učí, že neznečišťuje to, co vchází do úst (nečistá zvířata), ale co vychází z úst – vyjádření, slova. Očišťování před horou Sínaj tedy spadá do tehdejších představ, jak se připravit na Boží přítomnost. Dětem můžete říci, že je to něco podobného, jako když ony na chvíli ztichnou, dávají pozor  – to je jejich příprava na zvěstování, nikoli, že jsou nějak oblečeny, umyty atd.
  
  – vznik Desatera  nelze spolehlivě určit. Ve staré a středověké církvi se pochybovalo, že autorem je Mojžíš a že Desatero je směrnicí izraelského života od prvopočátku. Kritické bádání minulého století dospělo k názoru, že Desatero vzniklo později, nejspíše někdy v době králů pod vlivem proroků. Nejnovější nálezy a nová pečlivá zkoumání však umožnily nový pohled na izraelské společenství, a tím i na vznik Desatera. Rozvoj Izraele, jeho odpor proti kenaánskému přírodnímu náboženství po usazení v zemi by byly nepochopitelné bez velkého duchovního počátečního impulsu. Jádrem izraelského sakrálního svazu byly kmeny, které měly duchovní kvality. Jejich Bůh nebyl vázán na místo, byl s nimi v úzkém společenství. Smlouva hrála od počátku ústřední roli. Není proto důvodu pochybovat o tom, že Desatero nebo Dvanáctero – ovšem ve stručnější podobě – patřilo neodlučně k počátkům Izraele. Desatero jako interpretační klíč zákonů je směrodatné právě proto, že je spojeno se smlouvou. To je důležitější zjištění než to, v které době vzniklo – i toto můžete zdůraznit starším dětem konfirmačního věku.
  
   Jako celek je Desatero ve Starém zákoně zapsáno v Ex 20,1-17 a Dt 5,6-21. Obě podání se v podstatě shodují. Odchylky jsou dokladem, že každé z obou podání náleželo jinému tradičnímu okruhu, že bylo textem užívaným na různých místech a v různých dobách izraelského společenství. Dá se zhruba říci, že Ex 30 zachycuje jeruzalémskou a Dt 5 severoizraelskou tradici.
  
  – na čtvrtém přikázání (den odpočinutí) můžete vysvětlit, jak obtížně se formálně dělí Desatero na dvě desky, protože přikázání se týká svěcení sedmého dne. Zbožnost Izraele má dvě ohniska: vztah k Bohu i člověku. Ve čtvrté výzvě jde o chválení Hospodina a zároveň máme před sebou směrovku, která má důsledky pro všední život člověka, a dokonce i pro vztah člověka k domácím zvířatům, i ta mají odpočívat.



POMŮCKY Obrázek kamenných desek s Desaterem, různá výtvarná zpracování Desatera, ukázky zákonů, církevní řády – můžeme přečíst ukázku; pravidla oblíbené společenské hry.