Zoufalství (soubor textů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 6/2003
 
Zvláštní neřest
Ondřej Lebeda

 

Alegorie ctností a neřestí, jimiž nechal vyzdobit velkolepé průčelí svého špitálu v Kuksu hrabě František Antonín Špork, se mi kdysi pevně vryly do paměti. Braunovy pískovcové sochy stojí nepohnutě na svých místech téměř tři sta let, a přece je v nich tolik pohybu a života. Je pozoruhodné, že stavy nitra vtesané do zvlněných linií kamene mohou mít takovou působivost.
     Mezi neřestmi můžete vidět také sochu ženy s bolestně otevřenými ústy a očima plnýma bezbřehého šílenství, která se levou rukou, v níž drží oprátku, opírá o kámen a pravou si vráží dýku do hrudi. Mluvíme-li o neřestech, obvykle se nám tato nevybaví, necítíme z ní totiž ani sladkost hříchu, spojenou s neřestmi opilství, obžerství a cizoložství, ani brutální útok na bližního či tvrdost srdce, jež se nám běžně vybavují při slovech vražda, nenávist, závist, hněv či lakomství.
     Tou nezvyklou neřestí je zoufalství. Beznaděj, chcete-li. Tedy protiklad jedné ze tří základních křesťanských ctností, o nichž mluví apoštol Pavel v Listě do Korinta. Zvláštní neřest. Ztráta naděje, víry a v důsledku toho lásky k sobě samému. Pozadí sebevražd. Stav lidské duše, která ztratila smysl života, schopnost radovat se z krásy a čelit zlu. Zoufalý člověk ubližuje na prvním místě sobě samému, ale také druhým. Nejen, že nenese dál svůj život a jeho tíhy, ale svým postojem bere ostatním odvahu žít.
     A přece si s touto neřestí nevíme docela rady. V evangeliích čteme, že právě pocit zoufalství prožil Ježíš v pašijovém týdnu, při svém ukřižování. Alespoň evangelista Marek vkládá do úst Ukřižovaného slova nejhlubšího zoufalství: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ V tomto okamžiku se zdá, že celé Ježíšovo dílo ztroskotalo, on sám zklamal a jeho učedníci definitivně podlehli strachu a beznaději. Tytéž pocity zoufalství zažily v podobných situacích miliony lidí všech dob, národů a vyznání. Máme právo je soudit? Máme vůbec právo prohlásit jejich zoufalství za neřest či hřích? Dobře víme, že bychom každý pod určitým tlakem, jenž se liší podle odolnosti toho kterého člověka, zoufalství propadli. Vždyť se mu nevyhnul ani sám Ježíš.
     Na druhé straně cítíme však jasně, že v zoufalství nic dobrého není. Je jen mocnou přesvědčovací silou zlého, zbraní, které se jen těžko čelí. Pohled té staré Braunovy sochy je tak uhrančivý, vemlouvavý a strhující. Skoč! Anebo možná dokonce: strhni s sebou ostatní. Zbavíš se nesnesitelného břemene. Neváhej.
     Myslím, že jsou v lidském životě chvíle, kdy má člověk na zoufalství jakési nezadatelné právo. Jedním dechem však dodávám: v takových okamžicích roste povinnost nás bližních vůči tomu, kdo je beznadějí postižen. Nesmírně roste a na povrch vyplouvají staré hříchy, jež k zoufalství vedly. Možná i naše. Nejsou snad některé sebevraždy spíše vraždami? Pravou podstatou zoufalství je často nedostatek lásky. Nenaplněná touha po lásce. A jindy, umírá-li například pomalu a bolestně nevyléčitelně nemocný, může být jeho příčinou nedostatek víry. Strach ze smrti mělo by křesťanství jasně a zřetelně překonávat, zoufalství z definitivního konce má se přece rozbít o víru ve vzkříšení. Z faktu, že se smrti dosud bojíme, stejně jako chorob, hladu, válek a všeho, co nás ohrožuje, usuzuji, že to není ani v nejmenším víra laciná. A ani křesťanská naděje není laciná. Každá generace křesťanů podstupuje svůj zápas o naději konečného smíření po zmrtvýchvstání, z níž čerpá odvahu k dobrému dílu tady a teď. V nezajištěnosti pozemského života.
     A tak pro mne zůstává zoufalství neřestí zvláštní a pozoruhodnou. Řekl bych, že má charakter výzvy. Setkání se zoufalstvím nás důrazně upomíná na to, co zůstáváme dlužni Bohu, druhým i sami sobě. V čem Krista nenásledujeme, často z pouhého strachu, že bychom jeho nároky neunesli. Paradoxně snášíme bez přijetí Ježíšových slov život ještě mnohem hůř. A je to právě prakticky živé křesťanství, opravdové, nepompézní a připravené pomoci, které dokáže proti zoufalství postavit skutečnou naději. Naději, jejímž důkazem je boží láska, kterou však můžeme lidem okolo sebe zvěstovat jedině zřetelnými skutky a postoji. Otázkou otevřenou a trvale položenou zůstává, kolik odvahy k nim nalézáme, zda o ni prosíme a druhé v ní podpíráme.
 
Co o tom
čteme v Bibli:

Aleš Mostecký

 

Izraelský lid se nejednou ocitl v situacích, kdy pokud zoufalství nepropadal, neměl k tomu rozhodně daleko. Tak třeba hned v Egyptě, kdy měli být okamžitě po narození vražděni všichni chlapci, byla jim ztížena otrocká robota a farao jim kvůli Mojžíšovi vůbec nebyl nakloněn. A když už se podařilo situaci vyřešit, ocitli se v tísni mezi mořem a elitními egyptskými jednotkami, jež je měly pobít. A dál uprostřed pouště došly zásoby jídla a nebylo co pít. Svědectví Písma však mluví jasně: Ze všech těch naprosto zoufalých situací je Hospodin vysvobodí.
     Jako zcela zásadní se tohle rozpoznání jeví ve chvíli, kdy je Jeruzalém dobyt, Chrám znesvěcen a rozbořen a lid je odveden do zajetí v Babylóně. Vzdor všemu zoufání začínají mluvit proroci: „Nezoufejte, nebojte se zprávy, která se v zemi pro-slýchá; v tomto roce přijde jedna zpráva a v dalším roce další zpráva: ... Také na Babylon dojde. ... Vzpomeňte na Hospodina!“ (Jr 51, 46.49n)
     Stejně tak nejednou i jednotlivci na pokraji zoufalství hledají a nacházejí svou naději v Hospodinu - jako Jób či autoři žalmů (Ž 130). Naopak jiní jedinci, jako Saul či Jidáš, kteří se rozhodli své zoufalství nést a řešit sami, mu podléhají.
     Nakonec však jsme ujišťováni, že z každého zoufalství můžeme nalézat cestu. Díky tomu, kdo z kříže volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Proto, aby i naše zoufalství nesl, nechal je přibít na kříž a nikdo tak již pod jeho tíhou nemusel osamocen klesat.
 
Zoufalství
Na koho se obracíte, když jste zoufalí?

   

Homer Simpson
pracovník jaderné elektrárny

 

No to bych taky rád věděl. Tuhle mě zase chtěli vyhodit z práce, tak jsem šel do kostela a řekl Velkýmu šéfovi: Pane Bože, když mě nevyhoděj, daruju do kostela všechen náš nepoužívanej nábytek z půdy. A víte co se stalo?
Vyhodili mě ...

 

Hanka Šormová
programový sekretář YMCA Praha, 47 let

 

Obracím se k Bohu, k přátelům a někdy mi nejvíc pomáhá, když to prostě hodím za hlavu - jak říkaly naše babičky: „Pánu Bohu poručeno“. A pak se vrhnu do práce nebo sportování.

 

Daniel Dušek
veterinář a varhaník, 34 let

 

Ke svým anjelům strážným... Jakmile zaúpím, už slyším, jak se ke mně slétají, aby mě na svých perutích vynesli z propasti zoufalství.

 

Jan Blažek
armádní kaplan, 43 let

 

Obvykle „lezu ke křížku“. Tedy k Bohu. Je obdivuhodné, že mě ještě neposlal do p...

 

Dobromila Krupová
vedoucí peč. služby Diakonie ČCE, 51 let

 

Najednou vím, kde mám Bibli - vždy tam najdu slova útěchy a naděje. Pomáhá rodina, přátelé, příroda - nepramení-li zoufalství z nich.

 

Antoinette Steiner
farářka ve Švýcarsku, 30 let

 

Na své přátele. Na Boha, někdy.

 

Marie Medková
studentka teologie, 20 let

 

Podle toho, z čeho mé zoufalství pramení, a zda jde problém řešit. O sílu, odvahu a trpělivost prosím Boha. S Ním nejsem na nic sama.

 

Antonín Plachý
ředitel azylového domu, 46 let

 

Zoufalství jako pocit vystupňované životní starosti může přijít kdykoliv a odborníci zde pak často hovoří o stresu. Není univerzální návod jak bojovat se stresem - zoufalstvím, ale určitě zde platí, že prožít zoufalství a nepodlehnout mu je jeden z největších zázraků lidského života.

 

Renata Bělunková
moderátorka a redaktorka Radia Proglas, 27 let

 

Utíkám do lesa, svěřuji se svým blízkým, snažím se z toho vypsat. Když je ještě hůř, pokouším se navázat tichounký rozhovor s Bohem a prosím ho o pomoc.

 

Marcela Švejnohová
redaktorka českého rozhlasu, 25 let

 

I když mám radost, i když mi něco trápí, vědí to mí nejbližší.

 

Darja Kocábová
klinická psycholožka, 72 let

 

Zoufalství vystupuje do popředí tam, kde se nám ztrácí naděje, bortí půda pod nohama. Každá lidská bytost má své centrum securitatis, střed, v němž se setkává s tím, k t e r ý nebo s tím, co ji přesahuje. A z tohoto úhlu může člověk opět dohlédnout k naději a najít východisko.

 

Miki Erdinger
student ETF a FF - sociální práce, 23 let

 

K přátelům, rodičům, Bohu. Bráno směrem od nejmenší po největší intenzitu zoufalství.

 

Hana Ryšavá
varhanice, 30 let

 

K manželovi, k mně blízkým lidem... A k Bohu.

 

Filip Keller
tajemník - farář mládeže, 30 let

 

Když jsem zoufalý? Nejsem a nebyl jsem. To není chlouba, spíš vděčnost. Neříkám, že nebudu. Jen prostě s ohledem na ty, kteří prožili nebo prožívají opravdové zoufalství, nemohu své „zoufalosti“ s jejich poctivě srovnávat. V těch „svých“ se nejčastěji utíkám ke své ženě, k svým nejbližším, k Bohu. Někdy víc tak, jindy onak. Záleží na příčině. V případě opravdového zoufalství by tomu asi nebylo jinak.
 
Ve výtvarném umění
Ondřej Macek

 

Zoufalství (lat. desperatio) bývá zobrazováno většinou v podobě sebevraha, který si vráží nůž do srdce, nebo se věší (strká hlavu do oprátky). Braunova socha zoufalství vyjadřuje něco mezi alegorií - symbol nože a skutečnou postavou, kterou můžeme potkat na ulici, s autentickým výrazem tváře.
 
 

 

Propadáte někdy
zoufalství?

Anketa

 

  • Člověk propadá zoufalství v nějaké bezvýchodné situaci.
     
  • Bývám na pokraji zoufalství docela často, poslední týden jistě denně, ale ten poslední krok se neodvažuju udělat. Zoufalství se bojím, vyhýbám se mu - ale to je přece fajn, ne?
     
  • Ano, když si zoufám, tak ano. A zoufám si, když ne-vím něco, co zrovna potřebuju vědět. Zoufy, zoufy.
     
  • Asi ano, někdy ráda, protože v zoufalství a zoufání je přítomna naděje. Takže to nakonec není zoufalství, ale naděje. To je na tom to podstatné.
     
  • Ano, když si vzpomenu, co jsem všechno zapomněl.
     
  • Zoufalství propadám v okamžiku, kdy už po několikáté zkouším stejnou věc a pokaždé udělám stejnou chybu.
     
  • Ne. Hotovo.

 

 

 

Kápo 52. komanda byl Holanďan. Velel sedmi stům vězňů a ti všichni ho milovali jako bratra. Jeho pobočníkem byl mladík, Pipel, dítě s jemnými rysy, které se do tábora vůbec nehodily.
     Jednoho dne vyletěla elektrárna v táboře Buna do povětří. Sabotáž. Gestapo našlo stopy, které vedly do bloku holandského kápa a našlo zbraně. Kápo byl zatčen a týdny mučen. Bezvýsledně. Odsunuli ho do Osvětimi, ale Pipel zůstal ve vězení. Byl stejně mučen, ale když ani z něho nic nedostali, odsoudilo ho SS spolu se dvěma muži, u kterých se našly zbraně, k smrti.
     Potom stály na apel-placu tři šibenice a u nich tři odsouzenci, mezi nimi malý Pipel, anděl se smutnýma očima. Všechny oči byly upřeny na dítě.
     Tři odsouzenci vystoupili současně na židle a současně dostali oprátku. „Ať žije svoboda,“ zvolali dva dospělí. Dítě mlčelo.
     „Kde je Bůh, kde je...“ Ptal se jakýsi hlas za mnou.
     Na dané znamení byly převráceny židle. V táboře panovalo naprosté ticho. Na obzoru zapadalo slunce. Všichni jsme museli projít kolem šibenic. Dva dospělí už dodýchali. Chlapec ještě žil. Před našima očima bojoval svůj smrtelný zápas a my jsme se mu museli dívat do tváře.
     Za mnou se tentýž muž tázal: „Kde je Bůh...“
     A jakýsi hlas ve mně odpovídal: „Kde je? Tam ... visí na šibenici...“
 
Elie Wiesel, Die Nacht
 

 
Biblický odkaz: 
Jeremjáš 51,46
Biblický odkaz: 
Jeremjáš 51,49
Biblický odkaz: 
Žalmy 130
Autor: 
Lebeda, Ondřej
Autor: 
Mostecký, Aleš
Autor: 
anketa
Autor: 
Macek, Ondřej
Autor: 
Wiesel. Elie
Autor: 
Nacht, Die
Rok vzniku: 
2003