Zjevení

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 10/2008

Malý happy end – obnovená rezonance
Když vezmete dvě kytary – na jednu zahrajete tón, tak druhá se zachvěje, zachytí ten tón a vrátí ho. Tomu se říká rezonance.
Kytary to asi nijak neprožívají, ale když se tohle stane člověku – když vnímám, co se děje, chvěje v Tobě, něco podobného se zachvěje ve mně, já Ti rozumím (!), a tuším, že to na mě vidíš a já zase vidím, co to pro Tebe znamená – tak to je velmi hluboko sahající pocit štěstí. A paradoxně se to stane i tehdy, když to chvění je plné bolesti, smutku…
To se může stát. Obnovená rezonance. Vnímám Tebe, rozechvěješ mé srdce, a já zase Tvoje…

Velký happy end – chvála Boží
Nejprve dvojí vzpomínka: Jeden z nejvíc terapeutických zážitků pro mě byl společný zpěv. V pracovní skupině kolegů – po dnu plném práce, dohadů, někdy i nedorozumění a marné touhy opravdu porozumět – jsme zpívávali. A hlasy šly tak prostě a samozřejmě dohromady, setkávaly se na melodické lince i ve vícehlasu i v slovech… To bylo!
V našem kostele se v apsidě tísnily dvě stovky zpěváků z Holandska a ten zvuk, co se nese kostelem! (Neprodal jsem sice potom svou kytaru a silný kvalitní aparát, hraji na ně dál, ale… takhle uzdravující krásný zvuk jak tenkrát v našem kostele, to jsem nikde jinde neslyšel.) To bylo!
Tak něco takhle se má stát docela Nakonec – podle jistých indicií, náznaků a „zaslíbení“. V poslední knize bible, v Zjevení sv. Jana, kde se zachycuje nejdelší možný výhled, se dohlédne až Na Konec… a co byste tam čekali? Zástup, který zpívá společně jednu píseň. (přečtěte si aspoň kapitoly 7 a 15 a pak konec knihy)

Ne každá píseň by Nakonec dávala smysl. Důležité je – o Kom a Komu se zpívá.
Tahle se zpívá o Beránkovi – který vrátil zkušenost rezonance mezi lidi v nevypsatelné hloubce a plnosti. Ta zkušenost (s Ježíšem Kristem) zůstala mezi lidmi a děje se znovu a znovu (píši teď o Duchu svatém a církvi).
A ta Poslední Písnička je o tom, že to bylo v Poslání Božím a Jemu se zpívá. Podstatou té písničky je radost z té situace… která rozechvěje celý Vesmír jednou písní… a když naši radost znovu zachytí Bůh a vrátí ji zpátky… TO teprve BUDE!!!

Přijměte tedy prosím toto upozornění na dvojí happy end. Jako výhled naděje pro naše osobní životy a pro celý svět.

Nepřátelům happy endů
A pro Vás, kteří máte potíž s happy endy… ještě jednou – sečtěte si tohle trojí.
- je tu tušení osobní zkušenosti (nakonec každého člověka) s rezonancí. Najdete ji určitě i v sobě určitě (když si dáte práci).
- Je tu svědectví (Ježíš Kristus), které tímto směrem ukazuje a je velmi zřetelné. Může se k vám dostat – nebo vy k němu (zajděte do kostela, otevřete bibli).
- A jen Takhle… všechno dává smysl. Bez toho… škoda slov.
Jun, Pavel

 
O životním směřování
  
Kam směřuje náš život, jak jej máme utvářet? Docela dobře to umíme, když jde o krátkodobé cíle: Naučit se nějaký cizí jazyk, dokončit školu, šetřit na byt atd. Náročnější je utváření vztahů: Hledání životního partnera vyžaduje určitou strategii, mladí manželé musí vědomě formovat svůj vztah k rodičům a základní pravidla výchovy svých dětí, starší manželé musejí pracovat na svém vztahu k vnukům a každý musí hledat svou roli na pracovišti. Hodně nám pomůže tradice a nápodoba toho, jak se chovaly předchozí generace. I tady se však musíme rozhodovat a hledat, podle jakého zákona a jakých pravidel máme jednat.

Životní strategie
Tím se dostáváme k další, závažnější oblasti – k vlastní životní strategii. Člověk je jediná bytost, která svůj život dovede nazírat jako celek a přemýšlet o tom, jaký má smysl a čemu slouží. Další generaci? Které? Má sloužit budování spravedlivé beztřídní společnosti? Brr, to známe a víme, jak to se službou takovým krásným ideálům dopadá. Máme sloužit fungujícímu konzumu? O tom víme, že nás to k štěstí
nepřivede. Pozor, teď to přijde: Posmrtnému životu? To je zbožné, ne? Ne. Svět je svět Boží a Bohu na něm záleží. Nekonečný posmrtný život by ztratil smysl a stal by se trestem.
Tahle poslední věta je signálem toho, co bude naší obšírnější odpovědí: Jako křesťané musíme vědět (1) jak se správné životní směřování projevuje a jak je lidská naděje strukturována a především (2) kde je její záruka.

Život věčný
(1) V konkrétním rozhodování bychom se měli učit u Ježíše. Když čteme evangelia, vidíme, že se zastával dětí, žen („muže a ženu učinil je Bůh…A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“), nemocných, i cizinců ( například Samařanů). Podle toho lze po chvíli uvažování poměrně snadno stanovit, co máme podporovat a co potlačovat. Skutečný (historický) Ježíš je zpětnou vazbou naší orientace v dějinách, naší životní strategie a našeho rozhodování. Jestliže věříme, že na Božím soudu obstojíme pro svou důvěru v Boha, na něhož se odvolával Ježíš (ospravedlnění z víry), neznamená to, že nebudeme souzeni. Znamená to jen, že nebudeme odsouzeni, ale souzeni budeme (2K 5,10) a budeme se muset vzdát všeho, co neodpovídá základu, jímž je Ježíš Kristus (1K 3,11-15).
„Věčný život“ je struktura naděje, není to nekonečné pokračování života v čase. Věčnost znamená, že celý lidský život se před Bohem stane přítomností a bude konfrontován s životy ostatních lidí. Cílem lidských cest je podle Bible společenství Boha a člověka a společenství lidí, které tomu odpovídá – „království Boží“. Ne tedy splynutí s Bohem, ale společenství. To si zapamatujme.
To je východisko, z něhož musí vycházet naše další uvažování, má-li být křesťanské: Lidský život není určen k tomu, aby byl nástrojem k dosažení čehokoli jiného, třeba by to bylo definováno jako něco krásného a nad-lidského. Ne, podle Boží vůle je každý člověk cílem jeho díla a nesmí být učiněn nástrojem něčeho jiného ne-lidského. To neznamená, že nic jiného nemá smysl. Znamená to jen, že smysl všeho ostatního je závislý na tom, jak slouží tomu, co je cílem Božích cest s lidmi. Jednotlivé předměty, ideje, umění, technika, vzdělání, společenství národa i nejrůznější tradice – to všechno by mělo podléhat soudu, jehož normou a měřítkem je to, co jako závdavek cíle a dovršení života prožíváme při večeři Páně, při eucharistické slavnosti v kostele. Tam jsme si všichni rovni před Bohem, umíme si odpustit a uvědomujeme si na kom jsme závislí. Když vedle tohoto společenství postavíme ostatní skutečnosti života a dějin, lze dobře posoudit, v čem jsou tahle všechna díla užitečná a v čem jsou předmětem falešné úcty.

Naděje skrze Ježíše Krista
(2) Kde ale je záruka toho, že to, co Ježíš reprezentuje má budoucnost? Východiskem je křesťanské vyznání. I naše víra vznikla tak, že někdo nám výslovně nebo svým stylem života naznačil co pro něj Ježíš znamená, že je jím ovlivněný a že to je pro něho nadějí. To je svědectví. Projevem Ježíšova vzkříšení bylo po velikonocích a je dodnes tedy právě to, že ukřižovaný Ježíš působí dál a získává si srdce i mysli lidí. Svědectví není důkaz, ale je-li spojené s osobním zaujetím svědka a shoduje-li se s nezávislým svědectvím dalších svědků, musíme je brát vážně. Domyslíme-li, co znamená toto Ježíšovo působení, dojdeme k tomu, že to, co nazýváme vzkříšením, je Ježíšovou rehabilitací a závdavkem konečného cíle a smyslu, toho, co tu ještě není, ale co již zasahuje do našeho života. Jako shrnutí může sloužit slovo apoštola Pavla: „Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, tak jako se mne zmocnil Kristus Ježíš“ (Fp 3,12).

Biblický odkaz: 
Filipským 3,12
Autor: 
Jun, Pavel
Autor: 
Pokorný, Petr
Rok vzniku: 
2008