Věřící rodina (soubor textů)

Otištěno z časopisu Bratrstvo 2/2004

 

Problémy

nemáme,

ale dětí hodně

Rut Kolínská

Kdo tuší, co se skrývá za obrazem krásné rodiny s více než dvěma dětmi - tři děti dnes už spadají do kategorie „hodně“ - kráčející do kostela? Odpovědět mohou asi jen ti, kterých se to týká. Pokusím se nekonečnou škálu barev obrazu rozkrýt svými zkušenostmi, dovolím se opřít i o zkušenosti jiných, mezi kterými se pohybuji.

     Na otázku, co pořád doma dělám, když nechodím do práce, jsem já matka pěti dětí s oblibou odpovídala: „Ležím na kožešinách a popíjím šampaňské!“ Kdo nevyzkoušel, nepochopí. Matka vícečetné rodiny se stává manažerkou a zároveň zaměstnankyní menší firmy. Týdenní plány (později plány podle školního roku) chodu podniku zvaného „domácnost“ musejí počítat s katastrofickými scénáři pro případy od vážných onemocnění přes běžné dětské choroby po banální popatlání slavnostních šatiček před odchodem na dětskou slavnost v kostele, o škodách způsobených na úředních dokladech jediného živitele rodiny nemluvě. Se zvyšujícím se počtem účastníků provozu se logicky zvyšuje riziko kolizních situací.

     Když původně roztomilé malé děti s přibývajícím věkem začnou neodbytně a ne zrovna příjemně prosazovat svoje názory, stává se z domácnosti aréna naplněná bouřlivými diskusemi (popřípadě se z ní stane i válečné pole). O co větší přesila je na straně dětí, o to silnější bývá tlak na pozice rodičů. I já jsem konečně porozuměla tomu, co mi moji rodiče říkávali, když jsem se jako dítě chovala nemožně: „Však ony ti to tvoje děti vrátí.“ Jak zranitelní jsme v našich dětech!

     Opustí-li vícečetné rodinné společenství svoji domácí základnu a vydá-li se do veřejných prostranství či společenských zařízení, počne být sledováno ostrým okem zastánců zaběhaných pořádků a norem. Mnohými bývají rodiče více dětí zařazováni mezi zavrženíhodné asociály. I jinoch Marx se pozastavoval: „Proboha, proč ti chudí musejí mít tolik dětí?!“ A jeho následovníci se nás ptávali: „Proboha, třetí (čtvrté, páté!) dítě? To jste se zbláznili, jak ,to‘ uživíte?!“ Sloučit příjmy s nutnými výdaji vyžaduje od rodičů obrovskou kreativitu. To si může každý spočítat, že když se z dvou příjmů stane jeden, nutně se suma na hlavu s každým dalším dítětem zmenšuje. V současné společnosti zaměřené na výkon a úspěch spojený s odměnou není snadné obstát s heslem „chudý, leč čistotný“. Uštěpačné poznámky typu: „Chápu, že vy si to nemůžete dovolit!“ dospělého lehce zabolí, ale dokáže se nad ně povznést.

     Horší to mají děti, zejména je-li poznámka spojena s tím, že něco opravdu nemohou. Pokud se jedná o značkové zboží, není to žádná tragedie, ale nemohou-li například jet na školní výlet, prožívají určitě náročné chvíle.

     Nedávno zesnulý páter Reinsberg před časem pravil, že dnes mají hodně dětí už jen katolíci a cikáni. My evangelíci bychom asi raději slyšeli „křesťané“, protože mezi ně se vejdeme. Pídila jsem se po statistikách, abych si vžitou představu o mnohodětných křesťanských rodinách potvrdila. Poslední sčítání lidu by mohlo něco prozradit, ale údaje nejsou v tomto smyslu zpracované. V Reinsbergově výroku mi vadí „už jen“. Například v generaci mladých rodičů, kteří přicházejí do mateřských center, se setkávám s mnohými, kteří se nehlásí k žádné církvi, přesto mají více dětí. Většinou patří k těm, kteří hledají alternativní způsob života nebo se alespoň nechtějí přizpůsobovat „světu“. Děti přijímají, protože je chtějí.

     Mít děti je přirozené, ale ne samozřejmé. Pokud hledáme oporu pro určení „správného“ počtu dětí v Bibli, pro který model se rozhodneme? Najdeme tam pestrou škálu rodin od bezdětných po rodiny s velikým počtem dětí, ale nedočteme se, který model je ten správnější. Jen jedno je jisté: Pán Bůh si rodiče nevybírá podle víry, ani nerozdává děti za odměnu. Jsme-li děti ochotni přijímat, neměli bychom být na to pyšní.

     Pýcha nás může odvést od společenství u stolu, které spojuje víra a které je pro nás zdrojem naděje, že na zvládání života v rodině nejsme sami. Můžeme si přiznat, že často chybujeme, že mnohé situace nezvládáme, že jsou chvíle, kdy máme pocit, že tíhu trápení neuneseme. Můžeme si odpouštět a začínat znovu. Nepotřebujeme, aby nás ostatní viděli bezstarostné s houfem dětí kolem.

     Máme jistotu, že ne svět, ale milosrdný a shovívavý Bůh posoudí naše kroky, proto veškeré strasti kolem dětí převýší radost a úžas nad netušenými dary života.

 

 

Co k tomu Bible?

Pavel Pokorný
 

V biblických dobách bylo jasnější než dnes, k čemu je rodina a jaké jsou role muže a ženy. Muž rodinu vedl, žena mu byla po boku. Neznamenalo to, že muž má vydělávat, zatímco žena bude u plotny a u dětí. Muž měl odpovědnost i za výchovu dětí. Žena nebyla přitom považována za méněcennou. Desatero (Ex 20,12) ukládá dětem stejnou úctu k oběma rodičům. Ženy nebyly domácí puťky. V Přísloví čteme o ženě samostatné a podnikavé (Př 31,10-31). Prorokyně Debóra se věnovala významné nábožensko-politické činnosti, přičemž o jejím muži Lapidótovi nevíme nic (Sd 4,4).

     Že bylo rozdělení rolí jasnější, neznamenalo, že by život byl jednodušší. Apoštol Pavel říká, že církevní funkcionáři mají dobře vést svou rodinu (1 Tm 3,4.12). Jistě si uvědomuje, že to není žádná samozřejmost ani mezi věřícími. Z biblických příběhů je zřejmé, že i ve slavných rodinách otců víry docházelo ke střetům a průšvihům. Kupříkladu, Izák a Rebeka přispěli ke konfliktu mezi svými syny tím, že otec miloval více staršího a matka mladšího (Gn 25,28). O pár stránek dál (Gn 30,2) se dozvídáme, jak nespravedlivě se Jákob obořil na svou milovanou ženu Ráchel kvůli tomu, že mu neporodila syna.

     Shrnuji: biblická představa o rodině není omezující – lecjaký svědek víry se odvážil dál. A problémy přicházely, víra nevíra – netřeba to zastírat.

 

Problémy nemáme, ale dětí hodně

Podle čeho se pozná věřící rodina?
   

Emanuel Chmelík

z Chmelnice

katastrofista a deformátor
 

(V návaznosti na biblické slovo Mt 7,16: „Po jejich ovoci je poznáte.“) Že majó hodně svišťů.
 

Jonáš Hájek

student teologie a pedagogiky, 20 let
 

Bereme-li náboženskost člověka jako konstantu, pak každý, ba i celá rodina v něco nebo něčemu věří.
 

Barbora Veselá

výtvarnice, 47 let
 

Často má víc dětí. Některé křesťanské rodiny jsou podařené, ale některé nekřesťanské také. Mnohdy se to pozná jen podle toho, že v neděli vstávají a někam chodí.
 

Radůza

zpěvačka, skladatelka, textařka, 30 let
 

Myslím, že skutečně věřící člověk nemůže být nešťastný, takže věřící rodina se pozná asi podle toho, že je šťastná.
 

Bohdan Pivoňka

evangelický farář, hlavní kaplan Vězeňské služby ČR, 63 let
 

Žije trochu jinak. Drží krok s ostatními, a přece se v něčem liší. Snaží se neztratit hlavu v těžkostech a zakládat na naději, což navozuje dojem naivity. Více méně se účastní sborového života. Modlitba a zpívání jsou pouze vnějšími znaky; jinak informace u Kolegy nahoře.
 

Eva Drozdová

pracuje na oddělení mládeže ČCE, 25 let
 

Minimálně podle toho, že v neděli ráno spěchají se snídaní, aby stihli kostel.
 

Jan Hanák

kněz, novinář, kaplan společenství Víra a Světlo v ČR, 30 let
 

Podle toho, že je to dobrá rodina. Všechny věci, které jsme si zvykli považovat za znaky dobré rodiny, jsou jen důsledky něčeho, co nesmí nikdy chybět, a to je vzájemná láska mezi mužem a ženou jako jednoznačná priorita. Manželským slibem se tato priorita stala povinností (v tom nejlepším slova smyslu).
 

Eva Henychová

zpěvačka, kytaristka, 29 let
 

Nevím, snad podle toho, že se společně modlí..? Ale to jsou jen vnější projevy, které mohou klamat...
 

Vladimír Hauser

herec Divadla Husa na provázku, 49 let
 

(To je otázka! Jak to myslíte? A jak se pozná věřící? Podle zářících očí a tichého hlasu? Či jak věřící rodinu poznají ostatní? Nerozumím.)

„Podle skutků poznáte je.“
 

Joel Ruml

synodní senior ČCE 50 let
 

Jakýsi vnitřní nezdůvodněný hlas mi říká, že by věřící rodina měla být k rozeznání. Jiný hlas mi šeptá, že na tom nezáleží. Pokud má být taková rodina rozeznána, nechť jen díky tomu nejlepšímu: věrohodností, otevřeností, veselostí a soudržností; ať je na ni zvenčí radost pohledět. Protože však stále jde o vnější dojmy, tak radím zacházet s nimi opatrně a nedávat jim poslední slovo.

A co vy na to:

• Kolem věřící rodiny se motá více známých a kamarádů.
• Křesťanská víra vnáší do jinak vnějškově čisté rodiny prvky mafianizmu.
• Křesťanská rodina je soběstačná, co se bulvárních informací týče.
• Má aspoň jedno adoptované dítě, nebo aspoň na dálku.
• Aspoň jeden člen rodiny je věřící. Jeden takový stačí, aby se pak na celou rodinu nahlíželo jako křesťansky poznamenanou. Jeden za všechny, paralela: deset sodomských spravedlivých.
• To poslední v křesťanské rodině není rodina sama, žádná rodina pro rodinu. Křesťan má ponětí o vyšších věcech, než je rodinný život, má odpovědnost za svět a je schopen za to rodinu obětovat. Někdy bohužel omylem.
• Vyhrožuje se, vyhrožuje, ale k tomu, čím se vyhrožuje v křesťanské rodině, nikdy nedojde.
• Obrovská otevřenost v jednání (větší než u katolíků).
• Vyšší sociálně-morální citlivost.
• Společně se v ní zpívá, i necírkevní písně, ale zpívají si.
• Jejich děti spíš nechodí do školky. (5 hlasů) x Jejich děti chodí do školky normálně (2 hlasy) (neví – 4 hlasy) — rodiče křesťanských dětí zůstávají s dětmi déle doma.
• Věřící se berou dřív.
• Optimističtější přístup k věcem; zkoumá se spíš, jak věci udělat, než proč to a to nejde.
• Klasický postup: zamilujeme se, pořídíme si děti, vychováme je a doklepeme to ve zvyku se vztahama, jaké mají parťáci ve firmě, hráči na fotbalovém hřišti.

Ohlášky

Míla Lapáček
 

„Spíš?“ hlesla Mirjam zpod zmuchlané deky na manželské posteli. Vedle ní ležící David se k ní přivrátil: „Ne, slyším tě.“

     Štěrbinou mezi parapetem a staženou roletou se do jejich ložnice vkrádalo pouliční osvětlení. Z nočního stolku zíraly do tmy číslice radiobudíku.

     „Mám strach,“ zašeptala Mirjam, „a stydím se. Tři roky po svatbě a jsme pořád jen dva.“

     David nahmátl její ruku: „Nejsme jediní, komu to nejde počít dítě. Dneska je to problém, co já vím, skoro třetiny párů. Tak ještě zkusíme být trpěliví, a vždycky je tu taky možnost adopce.“

     Mirjam se mu vytrhla, aby do šera máchla bezradným gestem: „Ale proč se mi nedaří otěhotnět? Vždyť jsme podle doktorů oba zdraví, takže by tomu nic nemělo bránit. Já už si někdy začínám myslet, že je to nějaká kletba.“

     David se na loži prudce posadil: „Nech toho! To je nesmysl! Za co bychom my dva asi tak měli být prokletí? A kým?“

     „Třeba Bohem...“ zamumlala Mirjam nazlobeně.

     „Aha; tak Bohem. No to abys to prodiskutovala s naším farářem,“ ušklíbl se David.

     „S farářem přece nebudu probírat naši neplodnost!“ zvýšila hlas Mirjam. „Není ani gynekolog, ani sexuolog, ani psycholog; zvlášť ten náš! Vždycky mám na něj vztek, když zve v ohláškách na bohoslužby rodiny s dětmi. Samozřejmě nezapomene pozvat i ty bezdětné, ale to říká jen ze slušnosti nebo ze soucitu. Ale na ten já mu seru! Koukám se v tu chvíli pod židli a mám dojem, že se všichni otáčejí ke mně. Nedívám se, ale dovedu si představit ty soustrastné, povzbudivé, nadějeplné bratrské a sesterské obličeje! To bych je v tu chvíli nejraději všecky poslala k čertu, i s těmi jejich Filípky, Aničkami, Rutkami, Samuely, Štěpány, Daniely a Lydiemi!“

     „Tak do kostela nechoď, když tě tam dráždí lidé a nakonec i sám Bůh!“ odsekl David Mirjam, která už měla slzy na krajíčku.

     „To není řešení. Vždyť já vím, že oni, ani ten nad námi, za nic nemohou. Jen mi to vždycky přijde hrozně líto... Copak jsi nikdy nezaslechl naše stařešiny, jak se rozplývají nad každým nově narozeným evangelíkem; že to je radost a naděje pro naše společenství!? Přede mnou jsou zticha, ale za zády to slyším každou chvíli. A já bych porodila třeba katolíka, nebo snad i jehovistu, jen kdybych to bylo naše děťátko...“ zasmála se Mirjam rezignovaně do osychajících slzí.

     „No dovol...“ ohradil se naoko nakvašeně David. Vždyť jsem evangelík; tak jaks to myslela..!?“ A s předstíraným hněvem uchvátil popotahující Mirjam. Silně a pevně se objali.

     Pruh oranžového světla pouliční lampy zmizel a na stěně ho vystřídal mdlý svit časného rána.

 

 
 

 

 

---