Otištěno z časopisu 6/2005
Znovu přišli do Jeruzaléma. Když procházel chrámem, přišli k němu velekněží, zákoníci a starší a řekli mu: „Jakou mocí to činíš? A kdo ti dal moc, abys to činil?“ Ježíš jim řekl: „I já vám položím jednu otázku; odpovězte mně, a já vám povím, jakou mocí to činím! Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe či od lidí? Odpovězte mi!“ I dohadovali se mezi sebou: „Řekneme-li: ‚z nebe‘, namítne nám: ‚Proč jste mu tedy neuvěřili?‘ Řekneme-li však: ‚od lidí‘“ - to se zase báli zástupu; neboť všichni měli za to, že Jan byl opravdu prorok. Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme.“ A Ježíš jim řekl: „Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.“ Marek 11,27 -33
Kde ten člověk bere odvahu k takovému jednání? Kdo ti dal pověření? Odkud čerpáš sílu? Dost zásadní otázky. Občas si je někdo klade. I nad tím, co děláme my. Proč ti křesťané například organizují Diakonii, Charitu, ADRU, Armádu spásy? Proč se na to nevykašlou? Jde jim jen o prachy? Nebo to dělají z nějakých jiných pohnutek - a z jakých?
Můžeme být moc rádi, když se nás takto někdo zeptá. To je přeci vhodná a pravá chvíle pro svědectví o naší víře, která zavazuje k lásce k bližnímu. To nejpodstatnější k takovému jednání, podněty i schopnosti prokazovat lásku, čerpáme z víry. Své pověření takto jednat chápeme jako pověření od Boha. Od něj čerpáme sílu k službě, k dobrému konání.
Ale i na tomto příkladě je zřejmé, že existují i další, ne tak bohulibé a lidem milé motivace k podobnému jednání, jako jsou peněžní zisky, sláva a věhlas prvních stránek novin nebo obdivné lidské řeči o tom, jak jsme dobří. I kvůli tomu lze vykonat mnoho dobrého a prospěšného.
Odkud je tedy naše pověření, z nebe nebo od lidí? Můžeme (snad) poukázat právě na svou víru v Boha a na Boha samotného jako na základ toho všeho.
Ježíš ale takhle přímo neodpovídá. Přímé odpovědi se vyhýbá a chce, aby si jeho protivníci odpověděli sami. Proč? Je pro něj nebezpečné se přiznat k Bohu jako k prameni veškeré své motivace i moci k činu? V jeho případě se ve vzduchu vznáší obvinění z rouhání, pokud by ukázal pravdivě k Bohu.
V jeho osobě jde totiž o víc, než jen o věřícího člověka. I ti to mají s proticírkevně naladěným okolím, ale i s ostatními věřícími těžké, viz. proroci nebo Jan Křtitel nebo o tom možná sami něco víte. Ale když jde o Krista, o Mesiáše, který je očekáván, který přijíti má, to je složitější. To nejde jen tak snadno říct: „Tak jsem tady! Přišel jsem, tady mě máte, věřte mi!“ To musíte právě poznat sami. To je jedno ze základních poznání a rozhodnutí naší víry.
Proto Ježíš odpoví i neodpoví zároveň: „Je to se mnou stejné, jako s Janem. Odkud měl to pověření on? Z nebe nebo od lidí? Co věříte? Se mnou je to stejné. Odpovězte každý sám za sebe, nahlas před shromážděním bratří a sester.“ Scéna jak od nás z kostela (však se taky odehrává v chrámě).
Velekněží a zákoníci a starší neřeknou, co si myslí. To by je lidi hnali. Ale k vyznání se taky neodhodlají, natolik se zase přetvařovat neumějí. Proto volí únik: „Nevíme.“
Otázka ovšem zůstává: „Odkud to ten Ježíš má?“ Otázka, která je tu i dnes pro nás. Budeme před ní utíkat? Ze strachu z okolí raději nepřiznáme, co si doopravdy myslíme? Anebo najdeme dost odvahy odpovědět: „Ježíšova moc přece pochází z nebe.“