Společenství (soubor textů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 9/2008
Spolek trvalejší než republika, díky Bohu
Už mezi námi není tolik lidí, kteří by v živé mysli uchovávali vzpomínky na vznik Československa. Když si vezmete, že si pamatujete střípky z příhod v mateřské školce a nástup do první třídy, musí takovým dnes být kolem 96 let. Otázku kvality paměti tak požehnaně letitého člověka nechávám stranou.

Přesto ale takoví lidé existují a dnes si s radostí připomínají nejen vznik republiky, která ostatně už "dávno" zase neexistuje, ale i zrod Českobratrské církve evangelické. A jsou jejími hrdými členy. Mám to štěstí mít jednu takovou pamětnici v příbuzenstvu.

Někdy je pro nás, mladá ucha, těžké chápat patos něčeho takového, jako jsou oslavy 90. výročí církve. Ale stojí za to překonat odpor ke vznešeným slovům a proniknout hlouběji. Uvědomit si, že tak vysoký věk není ani u náboženské organizace samozřejmostí. Že nebýt společenství stmeleného Kristem, těžko by takhle firma s třemi tvarem dost blízkými písmeny v logu mohla přežít druhou světovou válku nebo čtyřicet let komunistické snahy ten božský tmel vydrolit. My zelenáči, kteří to na vlastní kůži nezažili, to můžeme jen těžko posuzovat a patos odsuzovat.

A abychom taky měli k stáru na co vzpomínat, můžeme si dát i jiné cíle. Třeba přispět k tomu, aby se jednou slavilo nějaké kulaté, ale násobně letitější výročí Kristovy církve. Jedné.

Kratochvíl, Luboš
 
Společenství církve
  
Jsou věci, o kterých se těžko mluví, které se dají jen naznačit a člověk je někdy pochopí a uvěří jim, až když je prožije. Takže čtěte, prosím, velmi pomalu (na příštích pár řádků si nechte aspoň půl hodiny), „třeba se to ozve“.

Jak to mám v životě, s druhými
Přijměte nejprve řadu obrazů. Projděte jí s otázkou: „jak to mohu mít v životě, s druhými“. Zastavte se nad každým obrazem. Dokážete si nad každým říci: Takhle to mám v životě, s druhými taky… taky někdy?
- Lenochod visící osaměle na větvi.
- Džungle. Tygr. A stádo antilop.
- Step. Smečka vlků pronásledující velkého jelena.
- Obloha. Divoké husy letící v klínu po obloze.
- Mraveniště, všude hemžící se mravenci, ale chaos to není.
- Stádo u pastýře. (Ze zkušenosti, promiňte, musím některým z vás napovědět: Nemyslete si na pastýře! Stádo u pastýře.)

Směrem ke Kristu
Takhle se může být spolu, to jsou ty možnosti! Tušíte směr té řady možností? Od samoty, osamělého lovu, po spojení se za účelem boje, společné cesty, stavby po…
Kam až?! Ještě kousek dál! Až sem!
- Pastýř sebe sama dává svůj život za stádo oveček.
- A Pán Domu u Večeře se opáše jako sluha a myje ostatním nohy.
Kam až?! Až ke Kristu. A svět se naplní Důvěrou. A stane se tohle:

Společenství
Spolu můžete být v různém režimu. Můžete být v režimu samoty, boje, konkurence, spolupráce…
Jednomu z nich se říká společenství nebo „komunita“, je to (aspoň chvilkový?) návrat do rajského stavu. Je to režim „rajského spolubytí“, spolubytí beze strachu, bez bojů ven nebo dovnitř skupiny, bez rozdělujících ambicí… Prostě a pokojně „být spolu“.
To je podstata toho, co se dělo kolem Ježíše Krista a v jeho jménu (Duchu) se to děje znovu a znovu a dál a dál.
Místu, kde se to děje, (je to vázané na jedno místo), se říká církev, křesťanský sbor.
Vrcholem té události (je to událostní) je Večeře Páně.

Jak se TO stane?
Je to div, je to tajemství, je to Kristus.
Jak se to stane? Je to tajemství.
Je potřebí vystoupit ze své perspektivy, „vyjít ze svého života“, nastavit svůj život Kristu – a skrze Něj Bohu…
Prosit, čekat.
Sursum corda! (Vzhůru srdce!). Kdo z nich vzal tu tíhu?
Je potřebí v Neděli přijít a nastavit svůj život Kristu…

Jun, Pavel
 
Sborové společenství
  
V životě se každý z nás, ať chce či ne, stává členem mnoha společenství. Rodina, třída, místo, kde bydlím, kroužky, klub. Lépe řečeno: vyjmenovat všechna společenství, kterými za život projdeme, by popsalo celé naše vyhrazené místo.

Jak je vidět, některé si nevybíráme a jsou nám vlastně vnucené (jako je třeba naše rodina či škola). Jiné si naopak volíme a je jen na nás, jestli členy takového společenství budeme či ne. Člověk se prostě úplně svobodný nerodí….

Aby všechna tato společenství mohla fungovat, je nutné dodržovat pravidla. Jsou buď psaná nebo nepsaná a být musí. Není to vždy z naší vůle, nicméně faktem je, že neustále dodržujeme nějaká pravidla – schválně, zkuste si někdy uprostřed dne najít hodinu a sledovat v ní, kolik jste „museli“ dodržet pravidel – jak se obléct, kam odložit hrnek kafe, být někde včas, kdy mluvit, kdy nemluvit, jak pozdravit, jak přejít ulici, kam si sednout v autobuse… Pravda, většina věcí se ani nezdají být pravidlem a zdají se být logické ale zkuste například v Nizozemí pomoci s taškou do autobusu starší paní a můžete v horším případě dostat ránu deštníkem. Ne vše, co je pravidlem ve Tvé situaci platí i o dům dále! Každé společenství, kterého jsem členem po mně vyžaduje dodržování svých pravidel a někdy to štve. Možná i to je důvod, proč někteří lidé se zkušeností přísné křesťanské výchovy plné pravidel nebo permanentního navštěvování kostela odmítají takový život.

Nebo někteří lidé prchají před tím, aby se stávali členy dalších a dalších společenství a spíše si své aktivity omezují, aby v rámci jedné skupiny dělali více aktivit. Nebo touží být prostě sami, protože jim ty vnucené kolektivy úplně stačí. Tady vím o čem mluvím, i já často chci mít volný čas jen a jen pro sebe či své nejbližší. Už prostě nechci nikoho vidět! Křesťané nejsou co se týče pravidel nijakou výjimkou.

Čím se ale sborové společenství liší od zájmových skupin, jako jsou třeba zahrádkáři, myslivci nebo třeba fotbalový klub?
Tyto skupiny se shromažďují kolem svého koníčka, řeší kdo co našel, prodal, chytil, střelil, kdo umřel… Společně něco tvoří, učí se jeden od druhého a navazují kontakty, protože se baví. Potkávají se tak lidé podobní ve svých zájmech a dovednostech, funguje zde i soutěživost a hecování, každý také ví, kdo je v daném oboru lepší. Obvykle jde i o skupinu věkově podobnou. V takové skupině se člověk cítí dobře, protože si o daném a jasně vymezeném oboru má s většinou lidí co říct. Na druhou stranu pro příslušnost ke skupině je důležité mít vybavení, nástroje, někdy i peníze a neztrácet kvalitu, jinak se člověk stává outsiderem.

Společenství křesťanů je oproti těmto společenstvím daleko rozmanitější. Potkávají se v něm nejenom kamarádi, kteří mají stejné zájmy ale jde o příležitost prožívat svou víru s lidmi rozličného věku, zájmů, i prostorové vzdálenosti. Často je i ta víra rozdílná podle toho, kdo kde vyrostl a kdo koho ovlivnil. Každý z lidí pak různě klopýtá, šanci mají i outsideři nebo lidé, kterým něco schází (či přebývá). Prostě lidé ve sboru jsou velmi různí a chtělo by se říct, že mnoho společného jich kromě té víry zrovna nepojí.

A k tomu přijde otázka, proč tvořit společenství, zda nestačí, aby se člověk modlil a četl Bibli. Na tuto otázku nemám jednoznačnou odpověď. Mohu proto jen mluvit za sebe. Takové lidi znám a nejsem s to říci, že je to špatně. A ani si nedovolím posuzovat, kdo a jak věří. Jen mi připadá, že prožívat svou víru sám je škoda. Již mnohokrát mi v době, kdy jsem měl s něčím starosti, pomohlo víceméně náhodné setkání s člověkem uprostřed sboru, který mě podpořil a dodal sílu a věřím, že se to opačné děje i ode mne. Uvědomil jsem si, kolik máme společného a nemusíme o tom mluvit. Ono nás v tom sboru nakonec pojí opravdu hodně. Víra, láska a naděje. A to není málo.

Sborové společenství není v první řadě příslušnost k instituci a dodržování pravidel ale oboustranná možnost sdílet se s lidmi, kteří mé víře mohou pomoci a já jim. Vždy mě znovu překvapí, jací lidé ve sboru se mnou žijí, co prožili a prožívají, co jim v životě funguje a čím se můžeme vzájemně obohatit.

Na druhou stranu od sboru nelze očekávat, že bude člověku druhou rodinou. Stejně to platí i opačně. Sborové společenství je takové, jací jsou jeho členové – aktivní, neaktivní, otevřenější, uzavřenější a nelze očekávat, že bude každé stejné. Předpis na to není. Proto některá společenství kvetou a jiná ne.

Sborové společenství si nevybíráme a často i tady na sebe narážíme. I taková setkání mají smysl, protože pro člověka je dobré se potkávat i s těmi, které u něj třeba na první pohled nevzbudí sympatie.

Balcar, Martin
 
Sjezdová fronta
  
Netuším, kolikrát ještě pojedu na Sjezd.
V Prostějově mě ale znovu překvapilo, jak spokojeně hučel ten velký dav, a jak pestře se umíme sejít. Moc programu jsem letos nestihla, ačkoliv mě lákala většina nabízeného. Nakonec mi nejvíc utkvělo odpoledne, kdy Miki mluvil o emo subkultuře a o skinheadech. V publiku samozřejmě byla spousta dredů a batiky, nijak se to ale netlouklo s přednášejícím v seriózním oblečení úspěšného novomanžela (na jeho anarcho-punkovou minulost ukazoval jen takový canfrňous na temeni hlavy).
Tenhle program byl v dost výrazném kontrastu k dopolednímu povídání Jara Křivohlavého (Jaro se jmenuje proto, že ho rodiče chtěli pojmenovat Borek, to jméno však nebylo v kalendáři a tudíž úředně neexistovalo. Ale bylo 21.3. a v kalendáři červeně stálo...). Narozdíl od stylu, od Mikim popisované snahy nějak působit, představil pan Křivohlavý ve zkratce, čím v životě prošel, a jen mimochodem nás mohlo zasáhnout těch věrohodných a místy určitě velmi těžkých více než osmdesát let.
Netuším, kolikrát ještě pojedu na Sjezd. V osmdesáti téměř jistě ne, možná ani ve třiceti ne – kdo ví. Zarazilo mě letos, jak rychle se nám ty naše životní příběhy začínají řasit, získávají na délce i na hustotě tkaniny. Obzvlášť mě vyvedlo z míry, když mi němečtí konfirmandi, kterým jsem tlumočila některé programy, zcela automaticky vykali. A nenechali si to vymluvit. Jinak to pro ty nejmladší z nich asi byl náročný víkend, všudypřítomný halas a šrumec pro ně neměl kouzlo shledání třeba po roce, a hlavně - nerozuměli. Was soll’s? Snažila jsem se jim i sobě vysvětlit, že se hlasitě a možná zdánlivě chaoticky, ale jen díky práci spousty organizátorů velmi radujeme. Spíme a přemýšlíme na přednáškách, čutáme do mičudy na sportování, zpíváme, sedíme u čaje, čekáme ve frontě na oběd...
A zrovna v té frontě mi došlo, kolik v ní je ukrytých přátelství. Že to je taková zásobárna, z níž se loví v pravý čas. I v době, kdy třeba dávno nebudu jezdit na Sjezdy. A třeba o sobě pak v tom případném staršovstvu či na biblické, koncertě, či kdekoli jinde ani nezjistíme, že jsme kdysi stáli v jedné frontě.
Olchha Richterová
 
Autor: 
Kratochvíl, Luboš
Autor: 
Jun, Pavel
Autor: 
Balcar, Martin
Autor: 
Richterová, Olcha
Rok vzniku: 
2008