spasení (soubor textů)

Otištěno z časopisu Bratrstvo 4/2002

Co o tom

čteme v bibli:

Jan Keřkovský

 

Spasení je odborný biblický výraz k označení jakéhokoli milostivého vysvobození, způsobeného Bohem, praví Novotného Biblický slovník (tam se dočtete k tomuto tématu více). Čtete-li bibli, brzy nabudete dojmu, že Bůh chce, aby to s jeho lidem (vlastně se všemi lidmi) dopadlo ''dobře'' . Aby byli spaseni. Jenže když se k němu lidi obrátí zády? To pak proroci volají po změně srdce, pokání, návratu - a protože se tím odvratem od Boha člověk zaprodal komusi jinému, říká se místo spasení taky třeba ospravedlnění, vykoupení, smíření s Bohem, přechod ze smrti do života atd.

\b     Člověk se sám z moci hříchu a smrti nevykoupí (nezachrání, nespasí) - k tomu je třeba někdo, kdo to udělá, totiž spasitel. To je postava, kterou má nebo čeká v nějaké podobě kdejaké náboženství. V křesťanství je očekávaným zachráncem ukřižovaný člověk z Nazaretu, který odsouzencům (to jsme my všichni) zprostředkoval Boží milost. Jeho jméno - Ježíš - ostatně česky znamená ''Hospodin je spasení'' . Co Bůh chce a chystá, naznačil příběh o vysvobození otroků z Egypta. Slovo spasení znamená podobné vysvobození, ovšem tentokrát s definitivní platností. Je o tom v bibli hodně textů: však si je najděte (třeba podle zmíněného slovníku).

 

Spasení není jen vize

Ester Čašková

 

Musím se přiznat, že slovo ''spasení'' skoro neužívám. Ani v řeči, ani ve svých představách. Souvisí pro mě - a myslím, že i pro běžné ''nekostelní'' lidi - spíš s před-stavou trávy a stáda ovcí, které se má postarat o její spasení...

    Co se budoucnosti člověka týče, je mi bližší představa nebe jako prostoru, kde budou shromážděni všichni věrní. Ale je fakt, že spasení není jen vize. ''Milostí spaseni jste,'' napsal apoštol. Spíš bych tedy spasení popsala jako nadějnou existenci křesťana. Jako východisko i cíl. Ně-co, co už prožívám, a zároveň se na to teprve těším. Asi bych řekla, že spasení je Boží náklonnost k člověku, Boží záměr s člověkem. Ten vztah, který má Kristus ke mně a který projevil svou láskou, co ho stála život. A proto mám jistotu spasení a neošívám se, když se mě na to někdo zeptá. Hrdě pak poukazuju na cizí (tedy Kristovy) zásluhy. Spasení lidstva je Boží akce.

    Na mně je, abych tuhle nabídku přijala. Člověk na to hotové, z Boží strany při-pravené spasení odpovídá vírou. Věřím, že platí i pro mě, i když si ho nezasloužím. (Ale o moje zásluhy tu přece nejde!) A nejlepší na spasení je, že se o ně nemusím bát, že mi ho nikdo nezcizí, nevyfoukne ani mně v tom důležitém okamžiku nepředběhne. Můžu dokonce počítat s tím, že platnost spasení nepomíjí ani tehdy, když já znovu selhávám, od Boha se odvracím a žiju si po svém a pro sebe. To selhává totiž jen ta moje půlka vztahu, moje důvěra a poslušnost. Ta Boží půlka platí dál.

    A ještě jedna věc je podstatná: spasení není soukromá věc. Když je člověk pokřtěn - označen za Kristův majetek a tím dostává ''pečeť spasení'' - stává se taky zároveň členem církve. Patří do konkrétního viditelného společenství lidí. A tady leckdy nastávají problémy. Lidi dnes mají nechuť k institucím a nechtějí být žádným členstvím ve straně nebo v církvi vázaní.

    Přesto si myslím, že spasení a církev k sobě patří. Ne že by snad Pán Bůh nemohl spasit ty, kteří nejsou zapsaní v žádném seznamu členů. Nebo ty, kdo neplatí salár. To jistě může. Ale jde o to, že o Bohu se člověk musí od někoho dozvědět. Poznání Ježíše Krista jako Spasitele většinou člověka nepřepadne jen tak zničeho nic třeba na fotbalovém zápase. Přichází se svědectvím lidí, ať už těch žijících kolem mě, nebo svědků dávných - třeba autorů bible. Tím, že člověk uvěří, se zapojuje do určité do tradice. Přijímá to, co mu druzí zachovali a předali a přebírá ten štafetový kolík zase pro ty další.

    To je úkol církve, aby se povědomost o Kristu a o možnosti spasení dostala mezi co nejvíc lidí (pokud možno mezi všechny!). Jinak by celá Ježíšova akce záchrany lidstva skončila s tou první spasenou generací. A myslím, že přijmout víru a spasení jako úkol je fér. Když člověk něco hezkého zadarmo dostane a ví, že ten Dárce toho má ještě ''hafo'' - tedy ne-přeberné zásoby, je fér o tom říct dalším, ne? Aby si taky mohli přijít. A proto, aby měli kam přijít, proto je tu církev se svými kostely, faráři a pravidelnými bohoslužbami.

    V poslední době se mi zdá, že přibývá lidí, kteří chtějí jen přijímat, ale sami se do toho řetězu tradice nechtějí zapojit. Přijdou, poslechnou si - ale nechtějí být členy církve, nechtějí žádné závazky. Ale my nejsme na světě jen proto, abychom byli sami spaseni. Jsme tu i kvůli spasení druhých. V tom nebi totiž nebudou jednotlivci v nějakých oddělených kupé, ale Boží lid shromážděný kolem svého Beránka. A já se na ty lidi, kteří tam budou se mnou, už moc těším. Někteří už mě předběhli a možná se těší na mě.

 

Cítíte potřebu spasení?

   

Jiří

Suchý

básník, textař

70 let

 

Určitě. Nevím však, zda tento akt má podobu, jakou si lidstvo běžně představuje.

 

Gabriela

Horáková

farářka ČCE

27 let

 

Uvědomuji si, že na mnohé ze svého života nestačím a že potřebuji pomoc odjinud, podanou ruku Spasitele. Tuto podanou ruku potřebuji každodenně.

 

Miroslav

Konvalina

rozhlasový reportér

38 let

 

O spasení nepřemýšlím, alespoň zatím ne. Musím se přiznat, že si to ani neumím prakticky představit. V mém hektickém životě zatím přemýšlím o tom, co by mě spasilo, abych všechno, co mám, stíhal. Nechci však vůbec tuto věc zlehčovat.

 

Vojtěch

Eliáš

kněz a katecheta

na gymnáziu

 

 

Ne. I já znám pokušení farizeů Starého zákona, že se k Bohu dostanu vlastní silou a zásluhou. Teprve skrze víru poznávám, že to nejde jinak, než prostřednictvím Ježíše Krista, který mně spásu nabízí jako dar.

 

Leo

Pavlát

ředitel Židovského

muzea, 52 let

 

Spíše potřebu jednat co nejlépe: s vědomím všech omylů a chyb o to usilovat, snažit se. Spása přece závisí na lidských činech.

 

Václav

Vacek

katolický farář

55 let

 

Ano. Nechat se uzdravit z odcizenosti Bohu, přijmout sebe a lidi. Přijímat obdarovávání. Umět naslouchat, objevovat, porozumět, radovat se. Být požehnáním pro druhé.

 

Jana

Šilerová

biskupka CČSH

 

Neřekla bych, že ''cítím potřebu'' spasení. Spása, to je prostě nutnost a jediná možnost záchrany z beznaděje, strachu, zla a smrti. Není jiné cesty. A to i pro ty, kdo o spáse neví, netouží po ní, nebo necítí potřebu spasení.

 

Vítězslav

Vurst

předseda správ.

rady nadace

ADRA, 52 let

 

Toužím po něm. Nikdy si ho nezasloužím a nikdy nemohu udělat nic jiného, než ho jen přijmout. Tak, jak přijímám nezasloužený dar. Jsem rád, že o spasení nerozhoduje protekce, ale Boží láska.

 

Martin

Müller

režisér a produkční

studia Velehrad

37 let

 

Asi bych nemluvil o potřebě, ale o touze po spasení.

 

Ruben

Kužel

farář ČCE

38 let

 

Tohle slovo jsem potkával nejčastěji v důvěrné společnosti agresivity a tuposti, takže mě přešla chuť. Raději bych třeba řek, že si přeju, aby energie Boží ovlivňovala můj život.

 

Lea

Brodová

psychiatrička

47 let

 

Já už spasená byla, Krista tím však nemyslím. Myslím mír v duši skrze vztahy.

 

Mirek

Dušín

člen klubu

Rychlé šípy

 

Ano. Spaste se útěkem, je-li vám život milý!!!

Jak jsme si to

představovali?

Jiří Gruber

 

Spasení lze - podobně jako většinu náboženských pojmů - vyjádřit pouze symbolicky. Každá doba k tomu užívala vlastních, sobě srozumitelných prostředků. V římských katakombách, kde byly pohřbívány první generace křesťanů, se zachovala řada prostinkých maleb, na nichž jsou zobrazeni např. Noe, Jonáš, Daniel či tři mládenci v peci ohnivé. Tyto starozákonní postavy mají jedno společné - byly zachráněny před smrtí. Jejich příběhy se proto staly prvním křesťanům zaslíbením o jejich vlastní spáse. Na náhrobních deskách bývá kromě křestního jména stylizovaná postava (tzv. orant) v modlitebním postoji (se zdviženými pažemi podle 1Tm 2,8). Je obrazem spaseného člověka, který je již v trvalém spojení s Bohem. Jinde se objevuje vavřínový věnec - antický symbol vítězství (srovnej 1K 9,25 - věnec nepomíjitelný, 2 Tm 4,8 vavřín života a spravedlnosti). Aby bylo podtrženo, že spása je darem od Boha, přináší někdy věnec holubička. Ta je ''vypůjčená''z příběhu o Noem, kterému přinesla zvěst o ukončení Božího hněvu a potopy. Holubice zaujala teology a křesťanské výtvarníky natolik, že spolu s ovečkou představuje zachráněné duše v nebeském království. Na mozaikách ze 4. století připomínají nebeskou blaženost holubice, které pijí z nádoby vody živé.

    Jiným symbolem spásy se staly obrazy nebo sošky dobrého pastýře. Antické umění tak rádo zobrazovalo boha Herma. Křesťanům však tento motiv připomínal Ježíše Krista, který přináší ztraceného hříšníka (zemřelého) ke svému stádu (srov. Lk 15,1).

    Představu ráje nejvíc ovlivnila kniha Zjevení. Je znázorňován jako zahrada se stromy, květinami nebo vinnou révou. Zachránění mají v rukou ratolesti a v jejich středu je beránek (Zj 14,1), který připomíná obětovaného a zmrtvýchvstalého Krista.

    Nejčastějším symbolem spásy se později stal kříž, který v prvních staletích jako tehdy stále ještě používaný popravčí nástroj zobrazován nebyl. Čeští evangelíci nahradili tento symbol kalichem, který znamená totéž: oběť Ježíše Krista, kterou jsme byli vykoupeni pro život věčný.

Co o tom

vyznáváme?

Zásady ČCE

 

''Učedníci byli vysvobozeni od strachu ze smrti a ze světa. Vědomí, že Ježíšova oběť je vysvobodila z tlaku viny i z hrůzy smrti, učinila je (a činí nás) poslušnými vyznavači pravdy, vedoucí k ryzímu lidství. Vysvobozuje od strachu, který zotročuje člověka uprostřed pozem-ských autorit náboženských i světských. S touto svobodou je také bytostně spojena láska k Bohu i k lidem, která všecko snáší, všemu věří, všeho se naděje, všeho trpělivě čeká (1 Kor. 13, 7).

Člověk, jemuž byly odpuštěny viny, je osvobozen také od sebe samého, od svého sobectví, samospravedlnosti a nenávisti. Teprve taková svoboda znamená pravé lidství. Kdo uvěřil v Kristovu oběť, žije celý život z této skutečnosti. Spasení není nic pouze náboženského. Projevuje se osvobozeným pohledem na svět, církev i společnost. Je to věrnost v pravdě a v lásce, v obyčejném životě, v rodině, v povolání, v soukromí i ve veřejném životě. Víra v Ježíše Krista se navenek neodlišuje od všedních a světských projevů. Je to duchovní moc v hlubinách lidské bytosti, která ponouká stále k lásce a k milosrdenství, k zájmu o člověka, k pravdivosti před Bohem i před lidmi. A stejně činí člověka statečným proti lži a sobectví, proti násilí a jakékoli tyranii duchovní i pozemské. Spasení, odpuštění vin, je také osvobozením pro všechnu šíři a plnost života.''

Co pro tebe zamená spasení

Anketa

 

Anketa probíhala na katolickém gymnáziu, tudíž se mohou odpovědi zdát jednostranné. Nutno však dodat, že naprosto nejčastější odpovědí bylo:

 

Nevím, to po mně nechtějte.

Smysl života; vím, že po smrti zde můj život nekončí; že existuje někdo, kdo se obětoval pro mě, abych byla spasena. Kdo by nechtěl vědět, že se pro něj obětoval Nejvyšší z nejvyšších. Mohlo by mu být jedno, jak se nějaký obyčejný člověk má, ale on mu chtěl pomoci, protože mu záleží na spáse každého.

Jediná spravedlivá věc na téhle planetě!

Myslím, že spasení, neboli vykoupení našich duší by nás všechny mělo čekat po smrti. Přijde mi, že je to něco neskonale krásného a pro nás všechny samozřejmě nepředstavitelného. Něco, co do našich duší a srdcí dodá nádherný klid a mír.

Vysvobození z tohoto pozemského života.

Spasení je podle mě konec života na zemi a začátek děsně dlouhýho a krásnýho života někde jinde. Spasenej bude každej, ale až si odčiní to zlo, co spáchal na zemi.

Spasení pro mě znamená víru v lepší život. Zadostiučinění, odpuštění všech hříchů až na věčnost. Spasení je propustka do nebe.

Ježíš za mě zemřel na kříži, obětoval se pro mé hříchy, obětoval se, aby mě spasil. Spasení pro mě znamená Bůh. On je moje spása, moje vykoupení. Má mě nade všechno rád, všechny lidi a proto nám poslal svého jediného syna, aby nás svou láskou vykoupil. Kdo následuje Krista, nalezne spásu. Spása je motivací mého života a Bůh je jeho cílem.

Naději, že i přes svůj hříšný život mám šanci dostat se do Božího království.