Slova (před)manželská

Otištěno z časopisu Bratrstvo 5/2011

  

Ženy ať se podřizují svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev. (Efezským 5,21n).

Už od rabínských tradic se nám dochovala myšlenka, že žena byla stvořena ne z hlavy, aby nad mužem vládla, ale ani z nohy, aby po ní muž šlapal, ale z boku, aby byla chráněna a sama mohla podpírat. Jsou dvojice, kde si to nakonec prohodí. Emancipace už dávno dorazila i do církve.

Potřeba hlavy ale nezmizela. V okamžiku sporu je to mezi partnery 1:1. Když budou mít oba sejnou váhu hlasu, tak se snadno stane, že se prostě nedohodnou. Máme jít do kina, nebo do divadla? Kdo bude mít poslední slovo? Jasně – můžou nakonec jít třeba do ZOO, ale to je hloupé řešení, protože tam nechtěl ani jeden. Je praktické, aby jeden z nich měl právo říct (i s možností omylu), jak to bude.

Fajn – ten, kdo je hlava, tedy řekne jasné slovo. Jenže tomu jasnému slovu musí něco předcházet a to něco je přemýšlení. „Když už chci být hlava, je mým vzorem Kristus a jeho vztah k církvi.“ No – ona církev nebyla vždycky nejlepší manželkou. Jednou byla hádavá, jindy jí bylo zase všechno jedno. Někdy byla bojovná, jindy příšerně zbabělá. Dost často byla ziskuchtivá. A Pán Ježíš ji neopustil. Vydržel s ní přes tu všechnu ostudu, co mu ve světě dělala a dělá.

Už takhle to nevypadá nijak jednoduše a má to ta „hlava“ ještě těžší. Co udělal Kristus pro církev? Obětoval se za její hříchy. Za ty chyby, které jsem udělali my, tak Kristus obětoval sám sebe. Takže ten, kdo chce rozhodovat, tak má také mít na mysli, že první krok k řešení problémů je nasadit sám sebe. V takovém případě pak není tak složité očekávat od toho druhého (či druhé, to je ta emancipace…) poslušnost. Jen je potřeba se vždycky zamýšlet na první místě sám na sebou. Profesor Křivohlavý to kdysi vyjádřil slovy: Jestliže má žena pocit, že ji muž málo miluje, nejspíš ho ona málo poslouchá; jestliže má muž pocit, že ho žena málo poslouchá, nejspíše ji on málo miluje.

*-*-*-*



Starý rabín prosil Hospodina, aby mu ukázal, jak to vypadá v nebi a v pekle. Hospodin mu to dovolil a dal mu za průvodce proroka Eliáše. Eliáš zavedl rabína do velikého sálu. V jeho středu byl hrnec s výborným jídlem. Kolem seděli lidé s dlouhými lžícemi a nabírali jídlo. Byli hubení, hladoví, ubozí. Bylo tam usoužené ticho. Držadlo lžic bylo totiž tak dlouhé, že nemohli lžící do úst. – „Co to je?“ – ptal se vyděšeně rabín. – „To je peklo“ – řekl Eliáš.

Pak ho zavedl do jiného sálu, kde byl stejný kotel a stejné jídlo. Lidé kolem se stejně dlouhými lžícemi, ale veselí, dobře živení, šťastní. Proč? Nepokoušeli se vpravit jídlo svou lžící do svých úst, ale do sousedových. A tak se krmili vzájemně. „To je nebe“ – řekl prorok.

Zde máš výborný návod pro partnerství, manželství „v záběhu“ a vlastně na celý život. Chceš žít spokojeně? Dělej vše pro to, aby byl spokojený ten, kdo žije vedle tebe.